V průběhu loňského roku byla z iniciativy České národní banky zahájena poměrně živá diskuse o měnové strategii v prvních letech 21. století, tedy v období před předpokládaným vstupem České republiky do Evropské unie a Evropské měnové unie. Jedním z nejžhavějších témat je volba režimu měnového kursu. Navzdory tomu, že současný režim plovoucího kursu se ukazuje být velmi úspěšným, většina ekonomů se domnívá, že cesta do EU a EMU bude spojena s režimem odlišným.
V procesu přibližování se k unii mají české autority v podstatě čtyři základní možnosti. První alternativou je až do případného přistoupení uplatňovat plovoucí kurs na základě negociace s unií. Druhou je akceptovat určitou formu mechanismu směnných kursů Evropské unie (ERM) s tím, že bude aplikován fixní kurs s poměrně širokým fluktuačním pásmem. Třetí je zavést striktně fixní kurs k euru a udržovat ho na základě těsné spolupráce s Evropskou centrální bankou. Čtvrtou, spíše jen teoretickou variantou, je zavést velmi rychle euro, ještě před připojením se k unii. Tedy provést radikální eurizaci české ekonomiky.
Žádnou z těchto variant nelze a priori odmítnout na základě ekonomické teorie či empirie. Každé kursové uspořádání má své výhody a nevýhody, které jsou v čase proměnlivé. V čase se mění rovněž přístup ekonomické obce ke kursovým režimům, přičemž podpora jednotlivým režimům se víceméně pravidelně střídá.
Dva ekonomické scénáře.
Chceme–li systematicky uvažovat o optimálním režimu, nezbude než definovat základní alternativní scénáře vývoje české ekonomiky a následně do nich promítnout efekty možných kursových uspořádání. V další části textu jsou prezentovány dva jednoduché scénáře. V prvním reálná výkonnost české ekonomiky konverguje k unii (optimistický scénář), ve druhém česká ekonomika nekonverguje, či dokonce diverguje (pesimistický scénář).
To, který scénář se v praxi uskuteční, zásadně ovlivní klíčový problém spojený s kursovou problematikou: sbližování relativních cen České republiky a Evropské unie. Tento problém řešili Martin Čihák a Tomáš Holub z Komerční banky v článku Cenová konvergence k EU – problém relativních cen (Politická ekonomie 4/2000). Jedním z klíčových závěrů jejich analýzy je, že „přizpůsobování relativních cen vůči unii bude za tohoto předpokladu tlačit na zvýšení cenové hladiny v řádu 25 až 50 procent . Tlaky spojené s procesem přizpůsobování relativních cen se přitom promítnou do ještě výraznějších tlaků na zhodnocování reálného měnového kursu koruny. Volba kursového režimu pak určí formu projevu těchto tlaků. Čihák a Holub předpokládají, že korunové ceny i nominální mzdy jsou málo pružné směrem dolů a že prakticky veškeré přizpůsobení se bude realizovat prostřednictvím růstu korunových cen. Při splnění určitých předpokladů by ovšem významná část přizpůsobení mohla být realizována prostřednictvím zhodnocení nominálního kursu.
Dobré vyhlídky.
Podívejme se nejprve na optimistický scénář. Konvergence může probíhat jedině prostřednictvím dynamizace hospodářského růstu, konkrétně růstu souhrnné produktivity práce a kapitálu. Pokud by začala souhrnná produktivita českého průmyslu, respektive českého sektoru mezinárodně obchodovatelného zboží stoupat o několik procent ročně rychleji než v Evropské unii, mohlo by i při značném růstu nominálních mezd docházet k poklesu jednotkových nákladů české produkce. V tomto případě by nominální zhodnocování koruny spojené s poklesem některých korunových cen nevedlo ke ztrátě konkurenceschopnosti ani k nadměrným dezinflačním tlakům. Zcela odlišný vývoj nominálního kursu koruny oproti forintu a zlotému v uplynulých deseti letech koneckonců rovněž sám o sobě nezpůsoboval české ekonomice zásadní problémy.
Za této situace by bylo vhodným kursovým uspořádáním udržování plovoucího kursu nebo fixního kursu s širokým fluktuačním pásmem. Udržování striktně fixního kursu by vedlo naopak k inflačním tlakům a spolu s přílivem kapitálu (který by byl za daných předpokladů jistě silný) ke značným problémům v kursové a monetární politice. Rovněž zavedení eura by bylo problematické z hlediska inflačních tlaků. Oba režimy by se mohly dostat do značného rozporu se systémem cílování inflace, který by nemusel být schopen akomodovat tlaky na rovnovážný růst cenové hladiny. Čihák a Holub logicky kalkulují, že „pokud by cenová přizpůsobení alespoň na úroveň nejméně vyspělých zemí unie měla proběhnout do roku 2010, míra inflace by byla každoročně o dva až čtyři procentní body vyšší, než kdyby k přizpůsobování odchylek v cenové struktuře nedocházelo. Souhrn všech přirozených inflačních faktorů v České republice bude v příštím desetiletí tlačit na růst spotřebitelských cen v průměru o tři až šest procent ročně (pro oficiální cenové indexy však spíše v dolní polovině tohoto intervalu) .
Špatné vyhlídky.
Pesimistický scénář by byl charakterizován slabým hospodářským růstem, zhoršováním finanční situace firem a dynamicky rostoucím deficitem veřejných financí. Za této situace by kursová politika musela plnit dosti odlišnou úlohu a její aplikace by musela brát ohled na jiné aspekty. Ekonomika by především produkovala mnohem menší rovnovážné cenové přizpůsobení. Pokud přijmeme předpoklad relativně nízké inflace, nevznikal by tlak na významný růst nominálních mezd, přitékalo by méně zahraničního kapitálu a neprojevovaly by se zásadní tendence k nominálnímu zhodnocování koruny. Potřebnost kursové flexibility by tudíž nevyplývala z dlouhodobých přizpůsobovacích procesů, ale spíše z cyklických a stabilizačních aspektů kursového faktoru.
V režimu plovoucích kursů by ekonomika byla schopna akomodovat značné domácí i zahraniční šoky, kursové změny by mohly zajišťovat udržení cenové konkurenceschopnosti a působily by jako nástroj anticyklické stabilizační politiky. Kursová nejistota (posílená negativními tendencemi ve veřejných financích) by se ovšem mohla promítnout do spekulativních kursových šoků, které by se mohly přenést do reálné ekonomiky a vyvolat rozsáhlou krizi. V režimu fixních kursů s širokým pásmem by byly do značné míry udrženy pozitivní aspekty kursové flexibility a zároveň by mohla být snížena kursová volatilita a její potenciální negativní důsledky. Pokud by se ovšem měnový kurs vyvíjel dlouhodobě v rozporu s fundamentálními determinantami, mohla by i v tomto kursovém režimu lehce propuknout měnová a bankovní finanční krize.
Udržování striktně fixního kursu by bylo pravděpodobně nejhorší variantou, neboť by byla eliminována stabilizační anticyklická úloha kursových změn a možnost řešit ztrátu konkurenceschopnosti oslabením domácí měny. Zároveň by s vysokou pravděpodobností vzniklo velké riziko spekulativních útoků na fixní kursovou paritu s důsledky, které jsme nedávno mohli pozorovat v některých asijských ekonomikách. Zavedení eura by eliminovalo nebezpečí obnovení inflačních tlaků a měnové krize. Zároveň by ovšem mohlo vyvolat potíže s udržováním cenové konkurenceschopnosti a zanikla by možnost reagovat na výkyvy v ekonomice nástroji monetární politiky. Za této situace by se nepříznivý vývoj reálné ekonomiky mohl projevit prudkou bankovní krizí a krizí podnikových a veřejných financí.
Mezinárodní rozměr.
Z toho vyplývá, že v případě úspěšného vývoje české ekonomiky by bylo vhodným kursovým uspořádáním před připojením se k Evropské měnové unii buď udržování plovoucího kursu, nebo fixního kursu se širokým fluktuačním pásmem. V případě neúspěšného vývoje (divergence) by bylo vhodné volit fixní kurs s širokým pásmem, nebo zavedení eura, nicméně v této situaci by žádný režim nebyl schopen zabránit potenciálním krizovým jevům v měnové a finanční oblasti.
Zároveň je nutné připomenout, že v případě, kdy by Česká republika skutečně byla na prahu vstupu do unie, zapojily by se do volby českého kursového režimu i instituce unie. Konkrétní doporučení by pak měla i značný politický rozměr, který by vyplýval především z přístupu dalších zemí patnáctky stojících dosud mimo měnovou unii. Předčasná eurizace by každopádně neměla příliš velkou ekonomickou logiku, byla by politicky obtížně prosaditelná a mohla by být chápána spíše jako nepraktický experiment hospodářské politiky než jako projekt skutečného přiblížení se k Evropské unii.
