Hry v Pekingu jsou obrovskou obchodní příležitostí
V roce 1989 jezdily po pekingském náměstí Nebeského klidu tanky, aby brutálně potlačily demonstrace demokraticky smýšlejících studentů. V roce 2008 sem navezou (možná stejné, ovšem odzbrojené tanky) dvě stě osmdesát tun písku. Na stejném náměstí se totiž odehraje olympijský plážový volejbal. Na tuto ironickou metaforu ovšem členové Mezinárodního olympijského výboru zjevně nemysleli. V pátek 13. července v Moskvě totiž zvolili Peking za pořadatele her letní olympiády 2008 vcelku jednoznačně. Z poražených finalistů Paříže, Istanbulu, Osaky a Toronta dokázalo chvíli vzdorovat pouze kanadské město. Po podpisu za mříže. Vítězný Peking byl považován za favorita již dlouho – lidé v olympijském hnutí si totiž dobře pamatovali na rok 1993, kdy Čína takřka v poslední minutě ztratila pořadatelství her v roce 2000, jež nakonec připadlo Sydney. Od té doby se v souvislosti s budoucími volbami říkalo, že v olympijském hnutí se věří na spravedlnost. Po celou dobu olympijské předvolební kampaně ovšem řada světových osobností, ochránců lidských práv, médií nebo čínských exulantů požadovala jiný druh spravedlnosti. Spravedlnosti odepřít čínskému režimu sportovní a obchodní svátek kvůli tomu, že permanentně nedodržuje některé základní lidské svobody. Ostatně v tomto Čína nezapřela svou tvář ani v průběhu olympijské kampaně: V prosinci 2000 sepsalo osmadvacet čínských disidentů petici Mezinárodnímu olympijskému výboru, v níž žádalo o tlak na čínské úřady, aby propustily politické vězně. Měsíc nato již pět nejvýznačnější signatářů sedělo za mřížemi. Co se politického rozměru týká, většina delegátů moskevského zasedání s volebním hlasem se nakonec uchýlila k nikoli neznámému argumentu: Olympijské hry Číně pomohou; přiblíží ji světu, donutí ji k hlubší demokratizaci, donutí ji k lepší ochraně lidských práv. Tento model je znám i z Evropy. Pod záštitou stejných argumentů nevyloučila Rada Evropy Rusko ze svých řad za genocidu v Čečně. Obava z dopadů izolace protivníka je ve světě mocenské politiky silnější než morální postoj. Za pomoci světových peněz. Ale olympijští voliči měli i další pročínské argumenty. Olympijské hry v Pekingu jsou obrovskou obchodní příležitostí. Podle čínských státních médií utratí země na rekonstrukci města až 30 miliard dolarů – kromě sportovišť a ubytování se chystá pět nových linek metra, tři sta kilometrů silnic, čističky vody a také vyčištění ovzduší. Podle informací BBC dokonce i některé kanadské firmy pomáhaly v kampani Pekingu proti mateřskému Torontu – například společnosti Bombardier a SNC–Lavalin, které již vyhrály soutěž na ražení tunelů nových linek metra. Z čínské hry se pochopitelně nenechaly vyřadit ani velké světové společnosti. Multinárodní stavební firma Holzmann, která postavila budovu čínské národní banky, se zajímá o stavbu stadionů, Procter and Gamble darovala čínskému olympijskému výboru téměř 400 tisíc dolarů a nabízí olympijská mýdla a šampony, australský telekomunikační gigant Tel–stra dodal čínskému olympijskému výboru zdarma své vybavení, americký pivovar Anheuser–Busch sponzoruje čínský olympijský tým pro rok 2004 a Rupert Murdoch koupil dvanáct procent společnosti China Netcom Corp., která má v roce 2008 dokončit čínskou internetovou infodálnici. A konečně, z hlediska public relations se čínská kandidatura zcela odehrávala v režii mezinárodní agentury Ogilvy. Kritici čínské volby namítali, zda si tamní ekonomika bude moci miliardové investice dovolit a zda tak masivní obnova infrastruktury nepřinese především příležitost pro korupci. Straničtí vůdci na čele s Ťiang Ce–minem ovšem vyloučili jakékoli pochybnosti: peníze máme a dáme. Není také divu. Pro čínský režim jsou olympijské hry velkou reklamní příležitostí – a také v jistém smyslu politickou satisfakcí. Papírová vesnice a stadiony. Kromě obchodních argumentů, tvrdili mnozí představitelé Mezinárodního olympijského výboru, vynikala pekingská kandidatura také ze sportovního či sportovně–organizačního hlediska. Nadšení pro sport a národní reprezentaci je prý v Číně pověstné a v roce 1991 si tato země vyzkoušela pořadatelství velkého podniku – Asijských her. Na druhou stranu i členové olympijského výboru přiznávají, že volba padla jen a jen na základě důvěry. Olympijská vesnice a sportovní stadiony jsou totiž v Pekingu zatím jen papírové – na plánech, modelech, či dokonce jen ve skicách. Proto po moskevském rozhodnutí budou Čínu sledovat mnohé oči: sportovních funkcionářů, západních politiků i obchodníků. Ti všichni možná udělali chybu a aktivisté jim ji určitě připomenou. Jak mi řekl jeden český mladý muž: Krví promočené náměstí na volejbalovou pláž nepředěláš.
