Průmysl i zemědělství teprve čekají na zásadní restrukturalizační kroky
Pryč jsou doby, kdy Západ pěl na Polsko ódy – hlavně kvůli nejrychlejšímu hospodářskému růstu v celé postkomunistické Evropě. Nastala horká fáze jednání mezi Varšavou a Bruselem o členství v Evropské unii. Letošek by měl být rozhodující, neboť na stůl se dostala liberalizace agrárního obchodu a volný pohyb pracovních sil. Unie bedlivě sleduje, jak pokračuje restrukturalizace polského hornictví a ocelářství. Studená sprcha. Přestože na cestě do unie musí Polsko odvalit několik těžkých balvanů, Varšava byla naladěna velice optimisticky a viděla se v evropské rodině už v roce 2003. Proto ji také nedávno šokovalo prohlášení mluvčího předsedy Evropské komise Ricarda Leviho, který dal jasně na srozuměnou, že Polsko nemusí být v první skupině kandidátů. „Unie za své rozšíření nemůže platit rozmělňováním svých integračních vazeb, vyjádřil se v polském tisku Levi. Skoro čtyřicetimilionové Polsko se dosud možná až příliš spoléhalo na svoji politickou váhu ve střední Evropě, kvůli které ho nelze přehlédnout. Unii s přebytečnými ocelářskými kapacitami kolem deseti milionů tun a obrovskými zemědělskými přebytky se ale nechce přijímat zemi, jejíž přezaměstnané hutě produkují dvanáct milionů tun oceli. Zemi, kde ze 17,8 milionu pracovních sil nachází v zemědělství obživu plných sedmadvacet procent a přitom agrární sektor vytváří jenom šest procent hrubého domácího produktu. Experti Evropské unie tvrdí, že ze zhruba pěti tisíc polských jatek jich západním normám nevyhovují čtyři tisíce. Podobně je tomu u mlékáren – ze čtyř set dvaceti splňuje západní standardy jenom třináct. Bez rozsáhlé modernizace zemědělství a navazujících zpracovatelských kapacit nemůžete do unie vstoupit – vzkazuje Brusel do Varšavy. Hutní bolesti. Brusel podezírá Varšavu mimo jiné z toho, že to s hlubokou restrukturalizací ocelářství, jež nevyhnutelně souvisí se snížením výroby a zaměstnanosti, nemyslí vážně. A navíc tento sektor, jehož úhrnná ztráta se loni vyšplhala na rekordních 1,25 miliardy zlotých, chrání vysokými dovozními cly. Varšava samozřejmě ujišťuje, že tak tomu není. Na letošek ohlásila privatizaci dvou největších firem – Huty Katovice a Huty Sedzimira, na které připadá šedesát procent polské produkce oceli. „Restrukturalizace ocelářského a důlního průmyslu je v Polsku sociálně nesmírně citlivá, podotýká Marcin Mroz, analytik varšavské pobočky Wood & Co. To je podle něj hlavní důvod, proč se v těchto sektorech protáhne na delší dobu. Přitom ztrátové státní podniky zatěžují státní pokladnu, neplatí místní daně a sociální příspěvky. „Mnoho ředitelů v důlním průmyslu si s tím ale vůbec neláme hlavu. Vědí, že stát bude část podniků prodávat až po jejich restrukturalizaci, včetně oddlužení, jinak je nikdo nekoupí, uvádí Mroz. Vlivné odbory. Poláci stále dokazují, že jsou mistry v organizování masových protestů. A nejsou to jenom dopravní blokády zemědělců, kteří si tak chtějí vynutit účinnější ochranu trhu před dovozem. „To, jakou moc mají v naší zemi odbory, ukazuje třeba traktorový závod Ursus, kde již několikrát zhatily jakýkoli pokus o restrukturalizaci, poznamenává Mroz. Podle něj jsou zvláště aktivní odbory v důlním a ocelářském průmyslu, jimž se daří ovlivňovat ministry zastupující v koaliční vládě Volební akci Solidarita. Odbory také poukazují na nezaměstnanost. Její míra kulminovala v letech 1993–1994, kdy přesahovala šestnáct procent. Od té doby její křivka klesala až na průměrných 10,4 procenta v roce 1998. Letos v lednu ale byla na 13,6 procenta. O práci se nyní oficiálně hlásí 2,5 milionu Poláků, o 431 tisíc více než před rokem. A podle poslední zprávy Hlavního statistického úřadu jich bude přibývat, zejména v soukromém sektoru, kde se očekává kolektivní propouštění. Cizího už je dost? Polská média dopřávají v poslední době hodně sluchu hlasům, podle nichž do země přitéká až příliš přímého zahraničního kapitálu. Loni činily přímé zahraniční investice 6,6 miliardy dolarů, celkem dosáhly třiceti miliard dolarů. Vzhledem k rozměru polské ekonomiky to není závratná suma (česká přilákala zhruba polovinu). Podle analytiků se ale z „přebytku cizího kapitálu stala módní politická teze a do jisté míry otázka prestiže, zejména v polském bankovnictví. Ministerstvo státního pokladu (plní podobné úkoly jako český Fond národního majetku) nedávno prohlásilo, že dva velké ústavy, které se ještě mají privatizovat – Bank Pekao BP a BGZ – by se měly dostat do polských rukou. Oba ústavy se mají prodat do dvou let, ale konkrétní představy zatím nejsou známy, sdělila vedoucí varšavské kanceláře Komerční banky Marcela Mayerová. Vyloučit se nedá ani to, že Pekao BP zůstane jako „lidová spořitelna ve státním vlastnictví. Bez silného zahraničního partnera zřejmě zůstane také Polski Koncern Naftowy (PKN), největší distributor pohonných hmot ve střední a východní Evropě. Přitom ještě loni na podzim vláda oznámila, že nejprve se dvacet až třicet procent akcií nabídne na burze a potom přijde strategický investor. Dnes to vidí jinak. „Koncern je dost silný na to, aby mohl expandovat bez strategického partnera, sdělil v polském tisku ministr státního pokladu Emil Wasacz. Starosti se zlotým. Pokračující příliv zahraničních investic (přímých i portfoliových) tlačí na zhodnocování zlotého, což dělá velké starosti polským exportérům. Kurs zlotého podpořilo nedávné zvýšení úrokových sazeb o jeden procentní bod. Dolar se tak minulý týden prodával za 4,12 zlotého a euro za 3,96 zlotého. Polská měna tak byla nejsilnější od loňského července. Vláda chce dalšímu posilování měny zabránit, a proto počátkem letošního roku zřídila u centrální banky zvláštní účet, na nějž bude převádět peníze v tvrdé měně utržené během privatizace. Velká část těchto prostředků, jež se nebude konvertovat na zloté, je určena ke splácení zahraničního dluhu, dosahujícího 42 miliard dolarů. Zbytek privatizačních peněz pak půjde na financování důchodové reformy. Obchodní propad. Zahraniční investory by však v budoucnu mohl odradit nebezpečně hluboký schodek na běžném účtu platební bilance. Ten v důsledku rychlého dovozu loni stoupl na dvanáct miliard dolarů, což odpovídá 7,6 procenta hrubého domácího produktu. Mezi reformními zeměmi ve střední Evropě jednoznačně nejhorší ukazatel. „Nerovnováha na běžném účtu nyní představuje pro polskou ekonomiku největší nebezpečí, míní varšavský ekonom Mroz. Bude–li dosavadní trend pokračovat, pak by se mohl tento schodek koncem letošního roku prohloubit až na čtrnáct miliard dolarů, tedy kolem osmi procent HDP. „A to už je úroveň, jež by mohla vyvolat velkou nervozitu investorů, varuje Mroz. Patří k těm polským ekonomům, kteří se domnívají, že dalším zvyšováním úrokových sazeb tlumících vnitřní poptávku se problém nevyřeší, neboť zlotý bude v takovém případě posilovat. „Rada pro měnovou politiku by neměla jít cestou zvyšování sazeb. Raději bych viděl administrativní opatření omezující dovoz, například dovozní depozita, říká Mroz. Poláci se podle Petra Maryšky z české ambasády ve Varšavě dlouhodobě více starají o ochranu svého trhu. „V minulém roce bylo na pořadu zvyšování dovozních cel především u potravin a zemědělských produktů. Nás se to ale příliš nedotklo, neboť české firmy vyvážejí podle kvót dohodnutých v rámci CEFTA, uvádí diplomat. Jak dodává, o svižné dynamice vzájemného obchodu z let 1993–1997 si lze nechat jenom zdát. Český vývoz vyjádřený v běžných cenách stoupl proti roku 1998 o 5,7 procenta na téměř 51 miliard korun, dovoz pak o 12,2 procenta na 35 miliard korun. Polsko zůstává s podílem 5,5 procenta čtvrtým nejdůležitějším odbytištěm pro české zboží – za Rakouskem, Slovenskem a Německem. Polské ochranářství je ve vzájemném obchodu znát. „Asi dva roky marně bojujeme o vývozní kontingenty na pšenici nebo vyšší kvóty na pivo, podotýká Maryška, podle kterého mohou domácí pivovary k severním sousedům ročně vyvézt jenom šedesát tisíc hektolitrů piva s jednadvacetiprocentním clem, přičemž běžná sazba činí třicet procent. Ale ze zemí Evropské unie lze dovážet jenom s šestiprocentním clem. „Chtěli bychom clo na české pivo dostat alespoň na úroveň, jež platí pro EU, říká Maryška, který připomíná, že převážnou většinu polského pivovarnictví kontrolují zahraniční vlastníci. Nejvíce trhu – zhruba čtyřicet procent – díky četným akvizicím ovládá nizozemský Heineken, pětina patří Jihoafričanům.
