Menu Zavřít

Plnou nádrž vodíku

30. 3. 2005
Autor: Euro.cz

Mám pocit, že nás antimonopolní úřad denně zkoumá, říká šéf Linde Technoplyn

EURO: O výrobě a prodeji technických plynů se příliš často nemluví, není to trochu nudný obor? CHOULÍK: To jako že není dost sexy? Je to takový business-to-business. Rozhodně nejde o sektor, který příliš oslovuje konečné spotřebitele, i když zákazníků není málo. Jen Linde jich má kolem čtyřiceti tisíc. Hodně firem, ať již malých nebo velkých, každý den v nějaké podobě potřebuje technický plyn. Nicméně jde o byznys, který je poměrně stálý s dlouhodobou návratností vložených prostředků. Vyžaduje značné investice. Pokud chcete zvýšit obrat o korunu, musíte nejdříve dvě až tři koruny investovat. Firem, které začnou podnikat v tomto oboru, není příliš, musí totiž disponovat značnou finanční silou a know-how.

EURO: Existuje v oboru nějaký technologický pokrok, nebo jen postavíte továrnu a v ní pak desítky let plníte ocelové lahve plynem? CHOULÍK: I v takové elementární věci nastaly obrovské technologické změny. Před několika lety se na trhu obchodovalo se stopadesátibarovými lahvemi o čtyřicetilitrovém vodním objemu. Dnešní moderní lahve jsou třistabarové s padesátilitrovým objemem. Pojmou tak mnohem více plynu, což uspoří obrovské náklady při manipulaci. A to jde pouze o klasický obchod, při výrobě plynu, v kyslíkárnách nebo vodíkových zařízeních je technický pokrok úžasný. Jen za posledních deset až patnáct let se v moderních zařízeních podařilo dosáhnout třicetiprocentních úspor ve spotřebě energií. Výroba se neustále zdokonaluje, další a další věci jsou patentovány.

EURO: Jaký očekáváte další vývoj? CHOULÍK: Rozvíjí se zařízení na dělení vzduchu, nové technologie jsou stále efektivnější. Firem, které umějí podobné zařízení vybudovat, je stále méně, specializují se. Inovuje se i výroba a přeprava vodíku, což považuji za obor budoucnosti. Linde je na něj hodně orientovaný. Pokud se podíváme na strukturu vložených peněz do našeho byznysu, tak dvě třetiny se investují do výrobních zařízeních a třetina do distribuce, aby se plynu přepravilo více a co možná nejefektivněji.

EURO: Mateřský koncern Linde v Německu zahájil projekt na využití vodíku jako alternativního paliva v automobilové dopravě. V Česku se o něčem takovém jen hovoří, stále nic se neděje….. CHOULÍK: To je pravda, ale široké použití vodíku nezávisí pouze na našem přání, je to otázka programu organizovaného na širší bázi. V Německu je do takového projektu zapojena nejen společnost Linde, ale i další firmy - včetně těch z automobilového průmyslu - distributoři a státní instituce. V Německu se opravdu seriózně uvažuje o tom, že je vodík alternativní pohonný prostředek. V České republice se podobné myšlenky někdy chytí třeba ministerstvo životního prostředí nebo nějaká jiná organizace, která možnosti využití vodíku rozšíří do povědomí veřejnosti a udělá z něj zajímavou alternativní cestu do budoucna.

EURO: Alternativní cesta do budoucna znamená přesně co? CHOULÍK: Hlavním úkolem je vybudovat distribuci. Když jedete autem, nemáte problém zajet k nejbližší benzinové pumpě. Obdobná nabídka na doplnění vodíku zatím není. Vyrobit dopravní prostředek poháněný vodíkem již není problém, technologicky je to zvládnuté a řada automobilek vážně uvažuje o uzpůsobení motorů pro vodíkový pohon. Bohužel všechny tyto myšlenky zatím omezuje praxe, že palivo - v tomto případě vodík - se většinou distribuuje z jednoho místa, takže se dopravní prostředky, které ho využívají, mohou pohybovat pouze v jeho blízkosti. V delší vzdálenosti nemají k dispozici zdroj energie. Hlavním úkolem tedy je vybudovat potřebnou infrastrukturu, což určitě není jen úkol pro Linde, ale pro širší koalici dodavatelů.

EURO: Jaké překážky brání vybudování potřebné sítě? Nejčastěji se hovoří o nedostatku financí. CHOULÍK: Nemyslím si, že by něco doslova bránilo. Používání benzinu je ale v Česku stále nejednodušší, funguje infrastruktura a ceny nevyvíjejí zásadní ekonomický tlak, který by nutil budovat něco paralelního. Některé země, například Německo, Spojené státy nebo Japonsko, ale už tuto potřebu pociťují. Považuji jen za otázku času, kdy něco podobného přijde i do České republiky.

EURO: Vodík je zatím levnější než benzín nebo nafta. Pokud by byl ale v budoucnu zdaněn jako palivo, nebude již tato výhoda tak značná…. CHOULÍK: Nerad bych přivedl někoho na myšlenku, že má vodík zdanit, zatím to ani není aktuální otázka. Spotřeba ale jistě poroste a nebezpečí zdanění určitě existuje. V tom se Česká republika neliší od jiných evropských zemí, ale je pravda, že zatím nikde vodík nebyl zdaněn.

EURO: Někdejší společnost Technoplyn, kterou nyní ovládá německý koncern Linde, byla vůbec jednou z prvních českých privatizovaných firem. Podílel jste se osobně na této privatizaci? CHOULÍK: Určitě, a spolu se mnou i další dva členové tehdejšího managementu, v době privatizace již akciové společnosti Technoplyn. Tehdy jsem měl ve firmě na starosti finance a osobně jsem se zúčastnil přípravy smluv a všech ujednání s Linde. Koncern měl s Technoplynem kontakty ještě z doby před sametovou revolucí. Spojení se odehrálo v únoru 1991, ještě týden předtím, než byla podepsán privatizační smlouva mezi Škodou Mladá Boleslav a Volkswagenem.

EURO: Dostal jste od nového vlastníka za tyto aktivity nějakou odměnu, třeba v podobě majetkového podílu? CHOULÍK: Bohužel ne, ale dosáhli jsme toho, že jsme si mohli vybrat partnera. V privatizaci jsme se angažovali především kvůli tomu, že jsme chtěli pro slabý statní podnik, který byl poznamenaný zastaralostí, nedostatkem investic a znalostí, sehnat silného partnera. Měli jsme dvě možnosti, buď z Technoplynu zůstane firma mimo dění s těžkou perspektivou, nebo se nám podaří sehnat někoho, kdo pomůže firmu postavit na nohy. Jako tehdejší management jsme nepřeceňovali vlastní znalosti a uvědomili jsme si, že bez spojení s někým silným to prostě nepůjde.

EURO: Kdy jste začal šéfovat Linde Technoplyn? CHOULÍK: To zas není tak dávno, v roce 2002.

EURO: Bylo to něco jako malá odměna za pomoc při privatizaci firmy? CHOULÍK: Myslím, že ne. Privatizace je už dávno pasé, skončila tím, že v roce 1995 Linde koupil zbytek akcií a od té doby má stoprocentní podíl. Za mým jmenováním je spíše personální politika mateřského koncernu, naprosto pragmatické rozhodnutí. To platí nejen o mně, ale i o mých spolupracovnících v nejvyšším managementu.

EURO: Jaká je spotřeba technických plynů v České republice? CHOULÍK: Kolem šesti miliard korun. Trh se nevyvíjí žádnými dvoucifernými skoky, ale rovnoměrně roste. Společnost Linde Technoplyn ovládá zhruba dvě třetiny českého trhu s technickými plyny.

EURO: Tak velký podíl na trhu se asi příliš nelíbí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže… CHOULÍK: Mám pocit, že nás zkoumá denně, jsme stále pod jeho dohledem. Dostali jsme po předchozích akvizicích množství podmínek a jsme neustále zkoušeni z toho, zda je dobře plníme.

EURO: Udělil antimonopolní úřad firmě v minulosti nějakou pokutu? CHOULÍK: Ano, jen v loňském roce dvanáct milionů korun. Úřad tvrdí, že to bylo za zneužití dominantního postavení. Nicméně s pokutou nesouhlasíme, protože její zdůvodnění je z pohledu toho, co je běžné v Evropské unii, poměrně hodně netradiční. Snažíme se bránit soudní cestou.

EURO: Kdy očekáváte rozhodnutí soudu? CHOULÍK: To je složitá otázka, vzhledem k tomu, jak české soudy fungují. Už několik měsíců se soud buď nesešel nebo nevydal rozhodnutí, neprojednával náš případ. Firma musela zaplatit pokutu bez ohledu na to, že k soudu podala žádost o odklad jejího plnění. Ten se však po celou dobu naším požadavkem nezabýval, takže rozhodnutí antimonopolního úřadu nabylo právní moci. Je docela možné, že soud za nějakou dobu vydá usnesení o tom, že se povoluje odklad. Taková situace mi připadá trošku schizofrenní, již jsme zaplatili a čekáme, co se bude dít, čekáme na svoje právo.

EURO: Kde všude se technické plyny používají? CHOULÍK: Naší obrovskou výhodou je, že technické plyny potřebuje skoro každý v různých sférách ekonomiky. Nejvíc se jich spotřebuje především při spojování a dělení kovů, jak se vznosně označuje sváření a řezání. Mnoho plynu je potřeba i v dalších oblastech těžkého průmyslu, metalurgii, ocelárnách a chemickém průmyslu. V lehkém průmyslu třeba v potravinářství, velkou roli hrají technické plyny v medicíně. Používají se i k čistění odpadních vod, zlepšení procesu spalování. Ve vztahu k životnímu prostředí jejich význam stále roste. Jen pro zajímavost: v Beskydech existuje pracoviště akademie věd, které zkoumá vliv oxidu uhličitého na růst rostlin. Ve skleníku běží již několik let projekt, který zkoumá, které rostliny a za jaké koncentrace tohoto plynu rostou rychleji, či naopak pomaleji.

EURO: Jak se vyvíjí spotřeba technických plynů? CHOULÍK: V závislosti na dvou aspektech. Prvním je konjunktura hospodářství, průměrný růst trhu zhruba odpovídá růstu hrubého domácího produktu. Pokud klesá, stejně se vyvíjí i spotřeba. Skokem spotřeba roste, když převezmete zásobování velkého podniky, například Sokolovské uhelné. Existují i nové šance, třeba vývoj v ocelářství, včetně privatizace společnosti Vítkovice Steel. Má-li být ocelářství konkurenceschopné, musí investovat. To samé platí pro chemický průmysl, zejména po privatizaci Unipetrolu, tam je také šance pro další využití technických plynů. Velkou roli hraje i budování nových závodů na zelených loukách.

EURO: Takže sleduje každou větší privatizaci a těšíte se na příchod nového movitějšího vlastníka, který rozjede ve firmách razantní investiční program? CHOULÍK: Určitě, pokud firmy chtějí udržet konkurenceschopnost, musejí investovat. Další příležitost vidím zcela jistě v potravinářství (například balení v ochranných atmosférách), automobilovém průmyslu a zdravotnictví.

EURO: Nedávno televizní diváci viděli havarovaný kamion, kolem nějž byly po vozovce rozházené plynové lahve s nápisem Linde. Jak je to s bezpečností při přepravě technických plynů? CHOULÍK: Bezpečnost je na vysoké úrovni. Pokud kamion postihne nehoda, existují taková opatření, která zamezí jakýmkoliv dalším škodám. Platí poměrně přísná úmluva ADR, což jsou pravidla, která se musí dodržovat při manipulaci s plyny v rámci Evropy. Například se týká množství přepravovaného plynu, označení nákladu, ale také vybavení vozidel, jejich technického stavu, školení a výcviku posádky. V rámci České asociace technických plynů jsme mimo jiné cvičili lidi pro případ, že se zvrhne cisterna. Tedy, co mají udělat, aby se nic nestalo, jak tu cisternu zpátky zase postavit na podvozek.

EURO: Kolik peněz loni firma investovala, jaké jsou plány do budoucna? CHOULÍK: Počítáme s tím, že za loňský a letošní rok proinvestujeme asi dvě miliardy a 800 milionů korun. Menší část z této sumy jsme již utratili, teď nás čeká ta větší. Nejvíc bude stát dokončení kyslíkárny ve Vřesové. Ta poslouží nejen českým potřebám, ale celému euroregionu, do něhož patří významná část Německa, část Rakouska. Další velká investice si vyžádala modernizace výroby oxidu uhličitého v Litvínově, a to téměř 200 milionů korun.V současné době připravujeme plnění vodíku do trajlerů na Ostravsku, což také nebude levné.

EURO: Kdy se v Čechách začaly technické plyny používat? CHOULÍK: První zmínky jsou z roku 1896, kdy pan Francl v Domašově zřídil továrnu na těžení přírodního oxidu uhličitého. To byl první plyn používaný průmyslově. Později na to navázal hlavně acetylen, potřebný pro acetylenové lampy a také na svařování. Poté se začal využívat kyslík, dusík a další plyny. Historie oboru není až tak dlouhá.
V Česku byl v minulosti předimenzovaný zbrojní průmysl, a strojírenství obecně. Vyrábělo se množství železa a oceli byla obrovská spotřeba zejména kyslíku a acetylénu pro klasické svařovací metody. Mezi tím ale nastala revoluce v obrábění a spojování i dělení kovů, doprovázená obrovským ústupem od acetylénu. Svařování bylo nahrazeno jinými metodami, často používající směsné plyny na bázi argonu nebo i helia. Obrovskou změnu přinesl nástup laseru. V České republice ještě před několika lety neexistovala laserová zařízení a dnes se jich ročně instaluje několik desítek. Část z nich používá technické plyny.

WT100

EURO: Připravuje Linde v tuzemsku nějaké akvizice? CHOULÍK: Větší akvizice jsou již za námi. Spojili jsme se s jedním naším konkurentem, před několika lety s AGA, koupili kyslíkárny v Třinci, zařízení na výrobu kysličníku uhličitého v Chemopetrolu a podobně. Větší akvizice do budoucna lze těžko očekávat.

Petr Choulík (52),
předseda představenstva a generální ředitel společnosti Linde Technoplyn. Studia na Vysoké škole ekonomické v Praze ukončil v roce 1972, v letech 1972 až 1975 absolvoval Institut národního hospodářství v Moskvě, poté i Ekonomický ústav ČSAV a Controller Academy v Mnichově. Ve společnosti Linde Technoplyn (dříve státní podnik Technoplyn) pracuje od roku 1981, kdy nastoupil na post ekonomického náměstka společnosti. Ve firmě prošel řadou funkcí, v roce 2001 se stal předsedou představenstva a o rok později i generálním ředitelem firmy. Od roku 1990 přednáší na Vysoké škole ekonomické. Hovoří německy, anglicky, francouzsky a rusky. Je ženatý má dvě děti, syna a dceru. Ve volném čase lyžuje, hraje golf a jezdí na kole.

  • Našli jste v článku chybu?