SOCIALISTICKÝ PŘEŽITEK - Vytváříte „podmínky pro uspokojování kulturních, rekreačních a tělovýchovných potřeb a zájmů“ svých zaměstnanců? Možná ano, protože nechcete přijít o dobré pracovníky. Jenže možná netušíte, že jde přímo o povinnost danou zákonem. Stát vás nutí, abyste dokonale pečovali i o ty nejhorší zaměstnance.
Po všech zaměstnavatelích vyžaduje zákoník práce zřízení, údržbu a zlepšení zařízení pro zaměstnance. Pokud tedy někoho zaměstnáváte, musíte zlepšovat vzhled a úpravu pracovišť. Musíte vytvářet podmínky pro uspokojování kulturních, rekreačních a tělovýchovných potřeb a zájmů svých zaměstnanců. Zákon rovněž doporučuje, abyste svému padesátiletému zaměstnanci vyplatili odměnu. A odměnit byste podle zákoníku práce měli i zaměstnance, který vám pomohl při hašení požáru.
Pokud vám tyto povinnosti tak trochu připomínají projevy funkcionářů Revolučního odborového hnutí, nejste sami. Co ale dělají v českém právním řádu po téměř dvaceti letech od pádu komunismu?
Lepší je o paragrafu nevědět
Vytvořit zaměstnanci vhodné podmínky pro práci je samozřejmě žádoucí, ale stejně tak je vhodné, aby zákony byly pokud možno funkční, stručné a srozumitelné. Zákoník práce se svým ustanovením § 224 takový není. Mnoho zaměstnavatelů o tomto paragrafu neví a vlastně o něm často ani vědět nepotřebují.
Kupříkladu Jan Švarc, bývalý majitel několika prodejen s elektronikou, byl existencí a zněním tohoto paragrafu upřímně překvapen. Dnes se pan Švarc živí jako zaměstnanec – manažer nadnárodní „elektronické“ firmy. A hlavní rozdíl ve fungování malé a velké firmy spatřuje právě v přístupu k zaměstnancům: „Jako majitel malé podejny jsem neměl čas ani prostředky na to, abych se staral o kulturní či tělovýchovné potřeby svých zaměstnanců a nikdo z nich to po mně ani nechtěl,“ vzpomíná Švarc. „V současné době jsem přesvědčen o tom, že naše firma tyto povinnosti plní více než dostatečně. Zaměstnancům poskytujeme nejrůznější výhody a benefity – stravenkami počínaje a kulturními akcemi konče. Ale nemyslím si, že by to bylo zásluhou zákoníku práce. Prostě máme jen víc možností se o zaměstnance postarat a uvědomujeme si, že kvalitní zaměstnanec si může svého zaměstnavatele vybírat. A tak se snažíme o to, aby si vybral nás.“
Na zbytečnost dotyčného paragrafu poukazuje i ředitel společnosti Beneš a Lát Lumír Al-Dabagh: „Domnívám se, že § 224 patří k nesmyslným pozůstatkům odborářského lobbingu. Zdá se mi, že zákonodárci zapomněli, že v jednadvacátém století jsou pracovní podmínky a podniková kultura jednou ze zásadních výhod na konkurenčním trhu práce. Čistota pracoviště, zázemí, rekreační zařízení nebo bonusy v podobě poukázek na sport či divadlo dnes již patří k běžným standardům.“ Podle Al-Dabagha je snaha vynucovat zaměstnanecké výhody zákonem velmi úsměvná „Navíc si neumím představit, jak by mohli pracovníci Úřadu inspekce práce dodržování tohoto ustanovení posuzovat. Jak budou hodnotit, zda došlo ke zlepšení vzhledu pracoviště či zda zaměstnavatel uspokojil tělovýchovné potřeby svých zaměstnanců?“ ptá se Al-Dabagh.
Podle něj je pro zaměstnavatele důležité, aby pracoviště a zařízení splňovala normy ochrany zdraví při práci – aby výroba mohla být efektivní i bezpečná. „Podstatné je dohodnout pracovní podmínky kolektivní smlouvou tak, aby byly férové. Jednoduše – chceme, aby se dobře dařilo nejen podniku, ale i lidem, kteří v něm pracují. Paragraf 224 zákoníku práce tomu ale podle mě nepomáhá. Myslím si, že je nadbytečný a neužitečný,“ shrnuje Al-Dabagh.
Pokuty se nedočkáte
Je tedy skutečně nutné, aby byl paragraf 224 ve své současné podobě v zákoníku práce? Podle Státního úřadu inspekce práce vytváří jen obecný rámec pro vymezení povinností zaměstnavatelů vůči jejich zaměstnancům v oblasti zajištění pracovních podmínek směřujících k bezpečnému výkonu práce. „Za porušení pouze tohoto konkrétního paragrafu pokuty téměř neudělujeme. Stanovené povinnosti nejsou dány osobními potřebami zaměstnanců, ale vyplývají z rozhodnutí zaměstnavatele. Ten určuje, zda bezpečný výkon práce zaměstnance vyžaduje například vytvoření podmínek pro uspokojování jeho kulturních potřeb,“ sděluje názor právníků tohoto úřadu jeho tisková mluvčí Ivona Foltisová.
Ústřední orgán pracovního rezortu – ministerstvo práce a sociálních věcí – v současné době připravuje koncepční věcnou změnu zákoníku práce. A je pravděpodobné, že dojde i na § 224. „Změna by měla vést mimo jiné k lepšímu vyvážení vztahu zaměstnavatelů a zaměstnanců,“ vzbuzuje naděje tiskový mluvčí ministerstva Jiří Sezemský. „Řada ustanovení současného zákoníku práce je šita na míru požadavkům odborů a jsou spíše proklamativní. S ohledem na nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců je ale zřejmé, že zaměstnavatelé budou nuceni nabízet svým zaměstnancům co nejlepší pracovní podmínky. To ovšem nemusí upravovat zákoník práce. Mělo by záležet spíše na individuálních možnostech a zájmech každého podniku,“ souhlasí se zaměstnavateli mluvčí ministerstva.
§ 224 ZÁKONÍKU PRÁCE
(1) Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce a za tím účelem zajišťují zejména:
a) zřízení, údržbu a zlepšení zařízení pro zaměstnance
b) zlepšení vzhledu a úpravy pracovišť
c) vytváření podmínek pro uspokojování kulturních, rekreačních a tělovýchovných potřeb a zájmů zaměstnanců
d) závodní preventivní péči
(2) Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu zejména:
a) při dovršení 50 let věku a při prvním skončení pracovního poměru po přiznání invalidního důchodu nebo po nabytí nároku na starobní důchod
b) za poskytnutí pomoci při předcházení požárům nebo při živelních událostech, jejich likvidaci nebo odstraňování jejich následků nebo při jiných mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek
Za všechno můžou odbory
Ministerstvo tedy z paragrafu 224 nadšené není, ale ze soukromé sféry se ozývají ještě nespokojenější hlasy: „Z vlastního obsahu normy je zřejmé, že sama o sobě a bez dalších specifikujících ustanovení zákona má pouze proklamativní povahu bez konkrétního obsahu. Jedná se o anachronismus, který by měl být ze zákoníku práce odstraněn,“ domnívá se Antonín Havlík, člen Rady Unie podnikových právníků ČR.
Právo na uspokojivé pracovní podmínky vychází z článku 28 Listiny základních práv a svobod. Zaměstnavatel je tedy rozhodně (alespoň v rámci možností) svým zaměstnancům zajistit musí. Ale vágní § 224 se na vysvětlení jeho povinností asi příliš nepodílí. Není totiž jasné, co vlastně sleduje, proč to sleduje, a ani jak by bylo možné to něco vymáhat.
Hospodářská komora České republiky považuje toto ustanovení za „nesmyslné, nadbytečné, přežité a pro praxi neužitečné“. Tento svůj názor prosazuje také v rámci vyjednávání o nové podobě zákoníku práce a požaduje zrušení současného ustanovení.
„Existence podobných ustanovení nejlépe dokladuje, že nový zákoník práce je skutečně ve své podstatě jen opisem toho původního,“ poukazuje na nepovedenost tohoto předpisu tisková mluvčí Hospodářské komory Viktorie Plívová. „Taková ustanovení v zákoně nezůstala náhodou, jejich zachování vyžadují odborové organizace. Přitom například fakt, že zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu za pomoc při likvidaci požáru, je zřejmý. Toho si je zaměstnavatel také vědom a není třeba, aby to bylo obsaženo v liteře zákona,“ doplňuje Plívová.
Strach z kontrol je až poslední
A proč odborům na sporném paragrafu tolik záleží? „Toto ustanovení otevírá prostor pro kolektivní vyjednávání, v němž otázky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a péče o zaměstnance hrají důležitou roli,“ vysvětluje přínos ustanovení dotyčného paragrafu místopředsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Marcela Kubínková. „Zejména větší zaměstnavatelé si již obvykle uvědomují užitečnost péče o zaměstnance a většinou mají k dispozici i potřebné prostředky. Důležitá je rovněž skutečnost, že tato jejich péče je podporována, i když zatím nedostatečně, daňovými pobídkami,“ upozorňuje Kubínková. Výdaje vynaložené na zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců totiž mohou být podle § 24 zákona o daních z příjmů za určitých okolností daňově uznatelnými náklady.
„Někteří zaměstnavatelé přesto povinnosti uložené § 224 nerespektují,“ konstatuje Kubínková. Tím podle ní riskují především ztrátu své konkurenceschopnosti: „Postupně přijdou o své kvalitní zaměstnance, kteří rádi přejdou za lepšími pracovními podmínkami jinam. Kontrola a strach z jejich následků je až to poslední, co by jim mělo vadit.“
Vývoj plnění povinností, které mají zaměstnavatelé vůči svým zaměstnancům, nicméně Kubínková hodnotí pozitivně: „Sledujeme, že se situace, byť pomaleji, než bychom chtěli, začíná zlepšovat. Nezapírám ovšem, že existují černé ovce, které si s plněním svých povinností v této oblasti zatím ještě hlavu příliš nelámou. Jsem ale přesvědčena, že čas pracuje proti nim.“
Chcete kvalitní zaměstnance? Uplácejte je
Jedním z důvodů, díky němuž se podmínky zaměstnanců zlepšují, je rostoucí poptávka po pracovní síle. A dobrý způsob jak lidi přesvědčit, aby pracovali právě pro vás, jsou zvláštní odměny. „V současné době začíná být na českém trhu práce stále větší nedostatek zkušených a kvalifikovaných zaměstnanců. Poskytování zaměstnaneckých odměn je proto nedílnou součástí personálních programů prosperujících společností,“ říká vedoucí právního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů Vít Samek.
Svoji pozitivní roli v lepšícím se přístupu zaměstnavatelů k zaměstnancům hraje podle něj i „daňová účinnost“ odměn, které může zaměstnavatel svým pracovníkům poskytnout. „Různé odměny, pokud právo zaměstnanců na jejich poskytnutí vyplývá z kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele, pracovní nebo jiné smlouvy, může zaměstnavatel podle zákona o daních z příjmů zahrnout do svých daňových výdajů,“ upozorňuje Samek.
Stanovisko odborářů má svou logiku, nicméně nevysvětluje, proč v zákoně musí být výslovně uvedeno, že uhasí-li zaměstnanec požár, měl by dostat odměnu. I oni však připouštějí, že rozhodující je konkurenceschopnost zaměstnavatelů na pracovním trhu podpořená možností daňových odpočtů a ne samotný § 224 zákoníku práce. Zaměstnavatelé se podle odborářů o své zaměstnance obecně starají čím dál tím lépe. Jenže to není ani tak proto, že by jim to přikazoval zákon, jako spíš proto, že si jsou vědomi jednoduché zákonitosti. Čím lepší pracovní podmínky vytvoří, tím lepší zaměstnance získají.
Nadějí nicméně zůstává chystaná novela zákoníku práce. Pokud ji stihne prosadit ještě současná vláda, mohla by řada ustanovení z roku 1965 konečně zmizet.
