Ani zajímavý program nechrání Miroslava Kalouska před propadem
Pošlete na mě padesát analytiků a já se s vámi vsadím, že z jednoho jediného slibu, který dává KDU-ČSL voličům, bych nemusel couvnout ani o půl kroku, neboť je to provázáno do rozumu. Takto se minulé úterý bil v prsa lidovecký předseda Miroslav Kalousek, když vedl předvolební rozhovor s týdeníkem EURO. Působil přesvědčivě, což o to. Konstruování rozpočtů a ekonomika je jeho hobby, v tomto ohledu je program křesťanských demokratů vymyšlen fundovaně. Zdatně kličkuje mezi nebezpečně ostrou Scyllou rovné daně a mezi tupou Charybdou demotivujících sociálních dávek. Snad má Kalousek pravdu i v tom, že na rozdíl od jeho programového dítka jsou sliby ODS a ČSSD nereálné, což se v plné nahotě neukáže jenom díky budoucím koaličním kompromisům.
Proč tedy zrovna partaji tolik akcentující ratio („Volte rozum“ je i hlavní volební slogan KDU-ČSL) aktuálně hrozí, že nepřeleze ani pětiprocentní práh do sněmovny? Odpověď zní paradoxně - možná právě pro tu přemíru rozumu. Lidová strana kdysi vznikla jako obranné konfesní uskupení katolíků, které v ateistickém, respektive husitském českém prostředí k dokonalosti rozvinulo taktiku opatrného držení se při zdi. Pohledná ta taktika nebyla, účinná ano, alespoň pro lidovce. I v dobách Národní fronty. Z toho ovšem vznikly, řečeno Kalouskovými slovy, dvě nelichotivé nálepky: nálepka odporných lidovců, kteří za svá koryta budou v každé vládě, a nálepka odporných lidovců, kteří naopak rozbijí každou koalici. Prorazit tento krunýř se v devadesátých letech pokusil otevřenější politikou Josef Lux, moc však neuspěl. Etapu tápání po jeho smrti měla před dvěma a půl roky na sjezdu v Ostravě ukončit sázka na Kalouska, předáka pravicového křídla strany, v němž mnozí viděli Luxova pokračovatele. Dopadlo to však jinak.
Kalousek je bezesporu prvotřídní profesionální politik, v tom se Luxovi vyrovná. Jak dokonale ovládá technologii moci, brilantně předvedl loni touto dobou, když se mu ze Strakovky povedlo vystrnadit premiéra Stanislava Grosse. Jenže místo aby gloriolu vítěze nad úsměvným předsedou vlády patřičně zúročil, stáhl se a nakročený lidovecký nástup se nekonal. Klidná síla se ukázala až příliš klidná, k odchodu z čím dál méně funkční vládní koalice nesebrala odvahu. Ukázalo se, že šéf KDU-ČSL je ve svém živlu hlavně v situacích, kdy má s kým soupeřit. Jiří Paroubek ho tím, že začal spolupracovat s komunisty, odstavil jednoduše mimo hru. Ze tří lidoveckým ministrů se staly trpěné Popelky, přesto jako by každý den navíc strávený v exekutivě (třeba i na Pozemkovém fondu) měl pro stranu cenu zlata. Období klidu ovšem víc nasvítilo Kalouskovy slabiny. Pochybnostmi z dob působení na ministerstvu obrany ocejchovaný politik totiž nejenže nenalákal voliče odjinud, ale naopak vyděsil řadu bývalých sympatizantů křesťanské demokracie. Místo aby si získával respekt nebo příznivce zvenčí, měl Kalousek co dělat, aby držel na uzdě levé stranické křídlo svého předsednického předchůdce Cyrila Svobody. Zatímco Lux sbíral mezi voliči hlasy zleva i zprava bez rozdílu a snažil se být nadějí pro lidi zklamané politikou velkých stran, nynější předseda partaj de facto zapouzdřil. Oděl ji do konzervativního pravicového hávu a téměř zpřetrhal koaliční potenciál směrem k sociální demokracii. A to přestože zprava, od ODS, žádný příliv voličů očekávat nemohl. Vlastně zůstalo jen otázkou času, kdy se mezi vážné uchazeče o vstup do Parlamentu vmísí nová strana, která lidovcům odčerpá potenciální i kmenové příznivce.
Zeleným v čele s exlidovcem Martinem Bursíkem se to povedlo za pouhé dva měsíce. Nejenže začali KDU-ČSL předbíhat v preferencích, ale přesun přízně dokonce ohrožuje její samotný vstup do sněmovny. Stát se hrobařem letité parlamentní existence své strany, když cílem bylo naopak poprvé v historii dosáhnout dvouciferného výsledku, s takovým debaklem Miroslav Kalousek jistě nepočítal. Možností, jak na poslední chvíli odvrátit riziko, ale mnoho nemá. Není důvod nevěřit jeho naléhavému přesvědčování, že KDU-ČSL je normální, nekonfesní strana, která nechce nikoho nutit chodit do kostela. Je však málo dokazovat to tím, že předseda není přece žádný bigotní katolík. To se ví dávno stejně dobře jako třeba to, že feldkurátu Katzovi nebylo nic lidského cizí. Kalouskovi, muži uznávajícímu intelekt a rozum, nakonec nezbývá než věřit, že skalní jádro voličů KDU-ČSL je ještě dostatečně početné, aby se strana do sněmovny přece jen dostala. Pokud by se to totiž nepodařilo, výrazně by to poznamenalo povolební matematiku. Topolánkovi občanští demokraté by mohli dát středopravicovou nebo spíš středovou vládu dohromady jen se Stranou zelených, naopak Paroubkovým sociálním demokratům by se zřejmě snadněji sestavoval jednobarevný menšinový kabinet podporovaný komunisty.
Asi bychom pak skutečně honili bycha, kdeže to zůstal rozum.
