Roudnice nad Labem je významným dopravním, správním i průmyslovým střediskem Podřipska. Bohatou tradici zde má zejména výroba pluhů a secích strojů, se kterou začal již koncem 19. století Rudolf Bächer.
Foto: ČTK
Vypěstovat kvalitní zeleninu bylo vždy velmi namáhavé, lidé si proto chtěli práci na poli od počátku zjednodušit. Nejprve jim pomáhali koně a voli, postupně ale začala převládat mechanizace a v polovině 19. století se objevily i první traktory a secí stroje.
Také v Čechách se novému oboru – výrobě zemědělské techniky – začalo věnovat mnoho firem. Nejznámější byl prostějovský Wikov, na paty mu ale brzy začal šlapat Melichar z Brandýsa nad Labem, Umrath z Prahy-Holešovic a také Rudolf Bächer z Roudnice. S výrobou pracovních strojů začal již roku 1885 a postupně vybudoval obrovský koncern, známý později pod názvem Roudnické strojírny a slévárny (ROSS).
Jeden orá, druhý seje
Na počátku tohoto úspěchu byla přitom obyčejná kovářská dílna, založená roku 1880 roudnickým kovářem Janem Pracnerem. Začal s výrobou potahových pluhů a drobného zemědělského nářadí, o které byl tehdy velký zájem. Dílnu i sortiment postupně rozšiřoval, stále byl ale jen drobným řemeslníkem a na větší podnikání mu scházely peníze. Vše změnil až rok 1885 a příchod Rudolfa Bächera. Tento devětadvacetiletý rodák z Kácova u Kutné Hory měl za sebou praxi obchodního cestujícího i prodejce zemědělských strojů, hlavně měl ale kapitál, který hodlal do společného podniku s Pracnerem vložit. Dohoda byla rychlá. Bächer se stal Pracnerovým společníkem a v Roudnici brzy vyrostla první tovární hala – základ budoucích strojíren.
Spolupráce obou mužů fungovala ale pouhých pět let. Poté se jejich názory na podnikání začaly výrazně lišit a roku 1891 se každý vydal vlastní cestou. Bächer zůstal u výroby pluhů a orného nářadí, zatímco Pracner se začal specializovat na secí stroje.
Největší v monarchii
Rudolfu Bächerovi se neobyčejně dařilo. K původní tovární hale postupně přistavoval další provozy, až se jeho firma rozrostla na velký průmyslový koncern – největší svého druhu v Rakousku-Uhersku.
Hlavní výrobní náplní byla stále zemědělská technika pro zpracování půdy a setí, tedy pluhy, kypřiče, kombinátory a secí stroje. Roku 1900 se podnik navíc rozšířil o novou ocelárnu, v níž se začaly vyrábět i vagonové nárazníky, tělesa pro lisy či ložiska.
Významným milníkem pro další rozvoj podniku se stal rok 1908, kdy německý továrník Robert Stock představil světu první motorový pluh. Češi pochopitelně nechtěli za Němci zaostávat, proto se ihned snažili vynález okopírovat. Nejvíc se nakonec osvědčily motorový pluh Excelsior od firmy Laurin & Klement a motorový pluh Praga od Českomoravské akciové společnosti. Orební tělesa pro oba typy vyráběl Rudolf Bächer.
| Rudolf Bächer (1856-1915) |
| Narodil se 8. ledna 1856 v Kácově u Kutné Hory v rodině židovského obchodníka. Vystudoval reálku v České Lípě a vyučil se obchodním příručím. Několik let prodával krajky, poté ale přešel na prodej zemědělské techniky. V letech 1885 až 1891 byl společníkem továrny na výrobu zemědělských strojů Jana Pracnera v Roudnici nad Labem. Roku 1891 se stal jediným majitelem firmy, ze které postupně vybudoval největší továrnu na pluhy v Rakousku-Uhersku. Vedle podnikání se podílel i na komunální politice na Podřipsku a věnoval se humanitární a charitativní činnosti. Zemřel 22. února 1915. |
Bratrské vedení
Roku 1915 roudnický podnikatel zemřel a vedení podniku se ujali synové Jiří, Karel a Pavel. Výrobu nadále rozšiřovali, takže v sortimentu bylo brzy možné najít i kladívkové šrotovníky či pětiřádkové válce na řepu. Funkce v továrně si přitom rozdělili – Jiří se staral hlavně o modernizaci, Karel o obchod a Pavel o provoz slévárny a ocelárny. Roudnické stroje si získaly dobré jméno i na zahraničních trzích a směle konkurovaly ruským nebo jihoamerickým výrobkům.
Roku 1937 se firma nacházela v dosud nejlepším postavení. Vlastnila ocelárnu, slévárnu, válcovnu, šroubárnu, strojírnu i další provozy. S nástupem nacismu se ale situace rázem změnila. Roku 1939 byla roudnická továrna zabrána a začleněna do pražského koncernu Ringhoffer-Tatra. Bächerové se coby Židé stali nepřáteli Říše a začal jejich boj o holý život. Karlovi a Jiřímu se podařil útěk do zahraničí, Pavel už takové štěstí neměl. Roku 1944 zemřel v koncentračním táboře v Dachau.
Marečku, končíme...
Po skončení druhé světové války byl podnik znárodněn a začleněn do nově vzniklého národního podniku Agrostroj. V roudnickém závodě tehdy pracovalo přes 1 300 zaměstnanců a pluhy se vyvážely do 42 zemí světa. Roku 1983 přešla továrna pod komplex Agrozet a počet zaměstnanců vzrostl až na 2 300.
Problémy přišly s pádem totality. Poptávka po zemědělských strojích se výrazně snížila a závod navíc ztratil východní trhy. Výpověď dostalo přes tisíc lidí. Firma začala vedle pluhů vyrábět i speciální nákladní auta, avšak ztráty se přes veškerou snahu pokrýt nepodařilo a podnik se ocitl na pokraji bankrotu.
Roku 1994 byl Agrozet privatizován a změnil se na akciovou společnost Roudnické strojírny a slévárny (ROSS). O tři roky později se majoritním vlastníkem stala pražská společnost Autovel, její podnikatelský záměr ale nevyšel a tradiční výrobce zemědělských strojů se roku 1999 ocitl v konkurzu. Veškeré snahy o oživení byly marné. Nejblíže úspěchu byla společnost Keratech, ani ona ale nakonec nesehnala dostatek peněz. Továrna, ve které se roku 1976 natáčela i slavná česká komedie „Marečku, podejte mi pero“, tedy na přelomu tisíciletí definitivně zanikla.
