Itálie nezvládá nápor uprchlíků ze severní Afriky. Může si za to ale sama
Vodoznaky v cestovních pasech mívají nejrůznější motivy. Často je to znak státu nebo třeba jen kombinace písmen a číslic. Ten libyjský kdysi zobrazoval orla. Do té doby, než se loni Tripolis rozhodl, že motiv vymění za dvě pevně stisknuté ruce. To, že masivní zlatý prsten na jedné z nich patří vůdci revoluce, plukovníkovi Muammaru Kaddáfímu, nikoho nepřekvapí. Druhá ruka, která tu se šperkem obepíná, může ale leckoho překvapit. Nepatří totiž nikomu jinému než italskému premiérovi Silviu Berlusconimu. Na absurdním vodoznaku nic nemění ani fakt, že už ho nikdo nestačil vytisknout.
Jak se končetina ministerského předsedy země EU dostala až do libyjského pasu? Žádná záhada to není. Kaddáfí byl s Berlusconim stejně zadobře jako libyjský autokrat s šéfem Elysejského paláce. Za poslední dva roky se potkali celkem jedenáctkrát. Všechno to objímání a poplácávání po ramenou ale mělo ryze pragmatický důvod. Zatímco Berlusconi se omluvil za všechna příkoří, které Libyjci museli vytrpět pod italskou koloniální nadvládou, a slíbil v průběhu dvaceti let v zemi investovat až pět miliard dolarů, Kaddáfí se zase zavázal, že jeho lodě budou patrolovat ve Středomoří a včas zaženou migranty toužící dosáhnout nejjižnějšího výběžku EU – ostrova Lampedusa. S prvními výstřely v Libyi však gentlemanská dohoda padla a Silviu Berlusconimu zbyly oči pro pláč. Za poslední dva měsíce připlulo na Lampedusu až patnáct tisíc nových uprchlíků a o minulém víkendu dorazily i dvě lodě z Libye.
Itálie migranty nezvládá po zaregistrování a vyplnění dokumentů transportovat na Sicílii, kde většina utečenců čeká na výsledek azylového řízení. Na samotném ostrově, na půli cesty mezi Afrikou a Evropou, se totiž najde v záchytném táboře místo jen pro 850 lidí. Běžně jich tam ale bývají i dva tisíce. Poslední údaje mluví až o pětitisícovce migrantů. „Často nemají ani přístřešek, ani přístup k dostatku pitné vody,“ popsal situaci Adrian Edwards, mluvčí Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR).
Co si s nimi počít, neví ani Itálie, ani Evropská unie, která ovšem jinak prosazuje myšlenku jednotné migrační politiky. Koncem března se lídři EU na summitu v Bruselu pouze shodli na tom, že do června vypracují zprávu o lepší koordinaci přístupu k uprchlíkům, a pak se uvidí. Brusel se nicméně prostřednictvím zastoupení Evropské komise v krizových regionech již angažuje a třeba Tunisko těží v rámci sousedské politiky EU z evropských fondů. V uplynulých třech letech obdrželo z Bruselu přes 300 milionů eur – mimo jiné na programy, které zvyšují vzdělanost a kvalifikaci, a fungují tak jako brzda ekonomické migrace. Program Euro-Med Migration s rozpočtem pět milionů eur, který platí pro celý Maghreb, má za cíl přetvořit ilegální migraci v legální. Jinými slovy umožnit, aby třeba egyptský gastarbeiter mohl najít práci v Tunisku, aniž by musel pošilhávat po úprku do EU.
Supermarkety běženců
Radikálnější řešení navrhoval před osmi lety tehdejší britský premiér Tony Blair – zřídit přímo v severní Africe záchytné tábory, které by platil Brusel. Základny by fungovaly podobně jako supermarkety: členské země by si mohly vybírat „své“ azylanty. I když nápad získal podporu Itálie a Německa, brzy z něj sešlo. EU raději dává přednost nepřímé podpoře uprchlických center. Třeba tím, že humanitární fond Evropské komise posílá peníze Mezinárodní organizaci pro migraci (IOM), která se o Afričany stará na místě.
Pokud ale jde o samotné uprchlíky na moři, nalezla sedmadvacítka dosud jen jediný recept – zastrašování. Má k tomu i vlastní pohraničnickou agenturu Frontex sídlící ve Varšavě. I když její status obsahuje spoustu vznosných frází, praxe je zřejmá. Pomocí patrol ve vodě i na souši učinit sen o bohaté Evropě uprchlíkům o něco nepřístupnější. Italské břehy hlídají dvě letadla Frontexu pod nizozemským a portugalským velením v rámci operace Hermes. Jako nejschůdnější řešení se jeví právě posílení této mise. Zastrašování může zafungovat v případě uprchlíků, kterým doma nehrozí ani smrt, ani hlad. Jenže válka je humanitárním důvodem sama o sobě a dobré mravy naopak velí v hledání azylu napomáhat. Ostatně i to byl důvod, proč jedno z plavidel z Tripolisu doprovodila k italským břehům kanadská loď plující pod vlajkou NATO – pokud jde o oběti války, jde nařízená blokáda stranou.
Potíž je ale v tom, že nejde úplně dobře poznat, kdo je skutečnou obětí. Italské úřady se obávají, že mezi Libyjci, kteří na Lampeduse hledají azyl, jsou také kriminálníci, již se s pádem Kaddáfího vlády dostali na svobodu. Kromě toho je docela dobře možné, že bystré oko režimu jen tak nepolevilo a do Itálie se dostalo i několik desítek plukovníkových tajných agentů. Pro ně jediné zřejmě nebyl problém se na loď dostat. Uprchlíci, kteří skončí v Evropě, jsou totiž svým způsobem „šlechtou“ mezi migranty. Lístek do zaslíbeného kontinentu není zadarmo, kapitáni si běžně berou 1500 až 3000 dolarů za osobu.
Italský ministr Franco Frattini by proto rád uprchlíkům nabídl odchodné. Jde o verzi programu Dobrovolný odchod cizinců, který si vyzkoušelo i Česko. Řím by měl těm, kdo se dobrovolně vydají zpět do Afriky, nabídnout kompenzaci ve výši 1500 eur. Frattini – někdejší místopředseda Evropské komise – doufá, že peníze pro migranty získá od EU. Jenže ta nikdy v minulosti přímé platby cizincům neproplácela. Kromě toho se může opřít ještě o jeden argument: poslední údaje OSN naznačují, že i přes mediálně silné obrazy uprchlíků na Lampeduse na tom Itálie v absolutních číslech azylantů byla loni lépe než Rakousko nebo Řecko, které na poplach nebijí.
Černý rasismus
Italská hra o uprchlíky také poněkud zastiňuje fakt, že zdaleka největší proud migrantů míří ze severní Afriky mimo Evropu. Podle informací IOM překročilo od vypuknutí konfliktu v Maghrebu hranice do Tuniska, Egypta, Alžírska a Nigeru přes 40 tisíc lidí. Jen o předminulém víkendu dorazilo do nigerského příhraničního města Dirkou pět tisíc Nigerijců. S libyjskými uprchlíky v Evropě ale nemají mnoho společného. Na rozdíl od nich se Nigerijci vracejí domů. Kaddáfího Libye byla totiž především zemí přistěhovalců, kteří tvořili osminu z 6,5 milionu obyvatel. Mezi gastarbeitery z okolních zemí, jako je Niger, Čad nebo Súdán, pracovaly v Libyi například i tisíce Bangladéšanů nebo Vietnamců, za prací se do Kaddáfího říše vydávali také Číňané nebo Thajci. Země bohatá na ropu jim dávala vydělat v amerických dolarech. Ovšem za obrovskou cenu – většinová libyjská společnost gastarbeitery považuje za méněcenné a v zemi, kterou ideologicky utužoval přísný režim, vládne vůči černochům ze subsaharské Afriky otevřený rasismus. „Dokonce i ke psům se chovají lépe než k černým,“ vysvětluje Jean-Philippe Chauzy, mluvčí IOM. Proud libyjských uprchlíků míří především do Tuniska a Egypta. Jen na tuniském hraničním přechodu Rás Džadír se v jednu chvíli tísnilo na 20 tisíc lidí. Dnes je většina z nich pryč. S pomocí charterových letů placených IOM se podařilo domů dostat minimálně gastarbeitery z jihovýchodní Asie, o své krajany se postarala také Saúdská Arábie nebo Turecko. Jenže ti, kteří se díky mezinárodním organizacím dostali domů, to jako vítězství neberou. Uprostřed válečné vřavy v Libyi byli totiž většinou okradeni o úspory a štěstí měli jen ti, kteří peníze pravidelně posílali svým rodinám. I ti jsou ale připraveni kdykoli za prací znovu odejít. „Dřeli jsme v Libyi, a teď nemáme nic. Nechci se vrátit s prázdnou, vyrazím někam dál,“ řekl americkým novinářům z New York Times Nigerijec Stanley Tawaris. Už šetří dolary na loď, která ho doveze do Evropy. I když Evropa je příliš velký pojem. Bárky se zoufalými uprchlíky na palubě končí vesměs v jediném místě – na Lampeduse. Pozdní Kaddáfího pomsta proto zřejmě bude ještě pár měsíců pokračovat.
Kam míří azylanti v EU
(počet žadatelů o azyl v roce 2010, v závorce změna oproti roku 2009)
1. Francie 47790 (+13 %)
2. Německo 41330 (+49 %)
3. Švédsko 31820 (+32 %)
4. Velká Británie 22090 (-28 %)
5. Belgie 19940 (+16 %)
…
13. Itálie 17600 (-53 %)
…
27. Česko 460 (-66 %)
Pramen: UNHCR
