V r a t i s l a v L u d v í k
V předvánočním shonu poněkud zapadla zpráva o prosincové misi státního Transgasu do Ruska, tentokráte již nikoliv kvůli dovoznímu kontraktu na zemní plyn, ale kvůli založení společného obchodního podniku. Myšlenkami se vracím na sklonek roku 1992, kdy se uskutečnilo jednání mezi českou vládou, zastupovanou ministrem Dlouhým, a vrcholnými představiteli ruského Gazpromu. Schůzky se kromě mne účastnil také ředitel Transgasu Grec. Tématem setkání, iniciovaného ruskou delegací, bylo právě vytvoření společného česko-ruského „obchodního domu mezi Transgasem a Gazpromem. Tehdejší stanovisko české vlády bylo zcela jednoznačné: Česká republika nemá nejmenší zájem na vytváření podobných podniků. Nutno po- dotknout, že to bylo v době, kdy ruský dluh byl mnohem aktuálnějším ekonomickým tématem, než je tomu dnes, a kdy by takové řešení mohlo přinést určité krátkodobé výhody.
Rozhodnutí vlády se opíralo o několik stanovisek, která platí v nezměněné podobě dodnes. Hodnota dovozu zemního plynu představuje ve finančním vyjádření částku okolo 30 miliard korun ročně. Ovládnutí tohoto obchodního segmentu má především strategickou hodnotu, neboť se jedná o komoditu s velice vysokou mírou jednostranné závislosti téměř monopolní povahy. Za této situace se zdálo být poněkud nepředloženým umožnit dodavateli účast na kontrole dovozu plynu, a tím se mu vydat všanc. Mnohé bylo řečeno o propojování hospodářských a politických ambicí Ruska, byla zdůraz- ňována jeho nestabilita a nikoliv pouze latentní velmocenské spády.
Podobný typ „obchodních domů s ruskou účastí byl ovšem otevřen i v některých západoevropských zemích nakupujících ruský zemní plyn. Známé jsou tyto projekty s rakouským ÖMV, italským SNAM, německou společností Wintershall či Gaz de France. Zasvěcení tvrdí, že půvab těchto společných podniků, které obchodují jen velice omezenými objemy plynu, spočívá ve struktuře akciového kapitálu, kde podíly znějí na slovansky znějící jména, známá z ruského plynárenského businessu. Právo přednostní výplaty dividend je ovšem podmínkou. Přestože se tedy zřejmě jedná u určitý typ soukromého penězovodu, považuji některá excesivní jednání těchto podniků za alarmující. Například v případě krácení dodávek ruského plynu z důvodu nepostačujících přenosových kapacit, ke kterému se ruský dodavatel čas od času v třeskutých zimních podmínkách uchyluje, bylo v případě například ÖMV provázeno nabídkami dodatečných dodávek libovolného množství plynu, ovšem dražšího a přes obchodní dům. Rakousko přitom není ani zdaleka tak na ruském plynu závislé, jako je tomu v případě České republiky.
Zdá se však, že současná česká vláda takové signály ignoruje. Domnívám se, že se spíše jedná o projevy nekoncepčnosti a nedostatečné informovanosti při současné preferenci technokratických rozhodnutí před otázkami strategické bezpečnosti země, nicméně faktem zůstává, že tato vláda podlehla společnému tlaku Transgasu s Gazpromem a požehnala vzniku společného, pro oba tyto subjekty mimořádně výhodného obchodního podniku. Co to pro nás může znamenat? V prvé řadě masivně poroste přímá ruská ekonomická přítomnost v české ekonomice, a to v oblasti, která je z hlediska možného ohrožení státu politickým diktátem cizí mocnosti zcela klíčovou. Tento nový subjekt na sebe nepochybně v krátké době koncentruje většinu obchodu mezi Ruskem a Českou republikou. To je samozřejmě pro státní úřednictvo, živící se vykazováním výsledků zahraničního obchodu, věcí příjemnou. Méně příjemným faktem však zůstává, že formou kapitálové spoluúčasti bude tento obchod, tedy i například úroveň dlouhodobě dosahovaných exportních cen, určovat sám dovozce zboží. Při částečné monopolizaci teritoriálního obchodu v rukou jediného subjektu, který navíc zcela monopolně dováží strategicky citlivou komoditu, může tento vývoj vést k omezené tržní konkurenci a diktátu cen.
Druhým důsledkem pak nepochybně bude zastavení další diverzifikace dovozu zemního plynu do ČR. Ekonomická síla vzniklého uskupení bude jistě dostačující pro monopolní udržení se na českém trhu i v podmínkách jeho liberalizace. Myslím si, že ministerstva zahraničí a vnitra spolu s úřadem na ochranu hospodářské soutěže v otázce strategické bezpečnosti státu a ochrany jeho trhu buď zcela změnily svoji koncepci, nebo mírně řečeno zaspaly.
Třetím problémem je integrace České republiky do EU. Nemám teď na mysli potíže, jimž můžeme čelit díky své vysoké jednostranné závislosti na dovozu ruského plynu a z toho plynoucího ohrožení bezpečnosti země, jako spíš potíže při účinném zavádění směrnice o společných pravidlech vnitřního trhu zemního plynu. Nově založený subjekt mimo jakoukoliv pochybnost zaútočí - v intencích této směrnice - na oblast takzvaných oprávněných odběratelů plynu, tedy na velké průmys-lové podniky a plynové elektrárny. Ruský vliv se tak zprostředkovaně projeví přímo v českých výrobních podnicích. Jakkoliv dnes představuje podíl plynových elektráren pouze malou část výrobní elektrárenské kapacity, bude tento způsob genera- ce elektrické energie dynamicky růst. Prostřednictvím obchodu se základní energií - plynem - tak může ruský kapitál úspěšně pronikat i do této sféry.
Kombinace dlouhodobého kontraktu, který Transgas na podzim minulého roku s Gazpromem podepsal, s vytvořením rusko-českého „obchodního domu představuje velice virulentní formu možné ekonomické nákazy českého hospodářství potížemi ruské ekonomiky, umocňované navíc imperiálními ambicemi ruské politické reprezentace. Pokud se představitelé našeho státu z něčeho podobného radují, potom nevědí, co činí. Účty těchto radovánek budou platit ještě naši vnuci.
