Gazprom dostal povolení ke stavbě politického plynovodu Nord Stream 2. Evropané doufají, že to udrží vztahy s Ruskem v přijatelných mezích.
Nedávno se v Moskvě u ruského prezidenta Vladimira Putina krátce zastavila německá kancléřka Angela Merkelová. Podle novinářů byla řeč hlavně o tom, jak se v Rusku mají tamní homosexuálové a svědci Jehovovi. Mezi Moskvou a Berlínem však jde o podstatně více.
Krátce předtím za podstatně menší mediální pozornosti oznámila ruská státní plynová firma Gazprom, že získala peníze od pěti evropských partnerů na stavbu plynovodu Nord Stream 2, jenž Rusku umožní posílat na západ Evropy podstatně více plynu než dosud.
Těmi firmami jsou francouzská Engie, rakouská OMV, britsko-nizozemská Royal Dutch Shell a německé společnosti Uniper a Wintershall. Dohromady vloží do projektu 4,75 miliardy eur, Gazprom také tolik. Za dva či tři roky má být projekt spuštěn. Celé to však má – jako vždycky, když se Rusové s Němci na něčem důležitém dohodnou – několik háčků.
Ukrajina ze hry
Zaprvé ke stavbě plynovodu, který kopíruje plynovod již stojící a běžící na zhruba 65 procent kapacity, neexistuje na evropské straně dobrý ekonomický důvod. Plynovodem Nord Stream teče od roku 2011 ze západního cípu Ruska do německého Greifswaldu asi 33 miliard krychlových metrů plynu ročně, zatímco starou cestou přes Ukrajinu a Slovensko protéká o něco málo méně; v roce 2014 to bylo 31 miliard kubíků. Nord Stream má přitom kapacitu 55 miliard kubíků, kterou mu však nedovolovala plně využít omezení ze strany EU.
Naopak pro stavbu Nord Stream 2 existují nejméně dva velmi dobré důvody politické, a sice z ruské strany. Gazprom bude moci dodávat pod Baltským mořem do západní Evropy tolik plynu, že přes Ukrajinu dál půjde jen asi deset miliard kubíků ročně. Bude-li tedy mít vedení Gazpromu, respektive Putin, jakýkoli důvod skřípnout Kyjev, nebude kvůli tomu muset ohrožovat svoje dodávky na Západ.
Zdroj: ec.europa.eu; oxfordenergy.org
A zadruhé jsou kontroverzní stavba a její implikace samy o sobě zárukou vyvolání či posílení sporů mezi Německem a východní částí Evropské unie, zejména pobaltskými státy a Polskem. Živení takových sporů je evergreenem ruské zahraniční politiky.
Proč tedy na něco takového Evropská unie přistupuje? Když Gazprom oznámil, že má financování Nord Streamu 2 pohromadě, oči všech zainteresovaných se obrátily do Bruselu. Evropská komise se k ruské energetické rozpínavosti vždy stavěla méně vstřícně než třeba Německo; její námitky nakonec nedávno zastavily stavbu South Streamu, jiného ruského plynovodu, jenž chtěl Ukrajinu obejít z jihu.
Trumf Evropské komise
Tentokrát komise důsledně mlčela. Mezitím však její lidé – především slovenský místopředseda komise Maroš Šefčovič, jenž má energetiku na starost – pracovali jako ďasi na trialogu (jednání zástupců komise, Evropského parlamentu a Rady ministrů) stran dokončení nových pravidel fungování trhu s plynem, jež jsou zjevnou odpovědí na Nord Stream 2. Komise je zveřejnila tři dny poté, co Gazprom přišel se zprávou o penězích na nový plynovod. Obsahují mnoho zajímavého.
Zásadní změnou je oficiální postoj Unie k organizaci jejího vnitřního trhu. Projekt Energetické unie, jemuž Šefčovič velí, tlačí na to, aby jednotlivé členské země mohly mezi sebou s plynem obchodovat, jak se jim zlíbí. Takový „virtuální obchod“ by znamenal, že například pobaltské státy by v případě nouze mohly kupovat plyn od zemí okolo Jadranu. Zároveň komise tlačí na vylepšení infrastruktury zejména ve východní části Unie, aby takový obchod měl praktický smysl. Pokud by její záměr vyšel, ruskou páku na Evropu by to velice oslabilo.
Zdroj: Preventive and Emergency Plans Review, EU
Komise začala Gazprom už v roce 2011 vyšetřovat, jestli nezneužívá svého místy monopolního, místy „pouze“ dominantního postavení na unijním trhu s plynem. V roce 2013 dospěla k tomu, že se tak děje, a vyzvala firmu k nápravě. Gazprom nic takového samozřejmě nepřiznal, ale zhruba před rokem přišel s návrhem, jenž stížnosti komise zohledňoval.
Loni v prosinci se pak komise s Gazpromem dohodla na kompromisním řešení; jeho nejdůležitější klauzule praví, že Gazprom bude respektovat evropské ceny plynu i v případě dodávek na místa, která dosud nemají alternativní zdroj plynu. Gazprom tak nemůže například v Rumunsku, kam žádný jiný plynovod nevede, šponovat cenu (a vyvolávat tím politický tlak) nad rámec daný cenami v „propojené“ Evropě.
Dvousečná zbraň
Jinými slovy, komise tlačí na to, aby Evropská unie vystupovala vůči Rusku jako jednotný trh, nikoli jako osmadvacet navzájem si konkurujících trhů. Vezměme v potaz, že evropský odbyt čítá 75 procent tržeb Gazpromu. Vysvitne, že ruská převaha na evropském plynovém trhu je dvousečná zbraň. Pokud by chtěli Rusové pomocí plynu vydírat konkrétní evropskou zemi, museli by vydírat všech 28 (nebo 27 po odchodu Británie, která však stejně odebírá jen minimum). To není jen tak.
Proč se závislost Evropy na Gazpromu prohlubuje?
V Evropě se těží stále méně plynu, podíl Gazpromu na trhu poroste
Tento vývoj má své paradoxy. Nejhlasitějším odpůrcem nového uspořádání (komise poslala všem členským zemím EU dopis, v němž žádá o připomínky) jsou Poláci. Tamní vláda by nejraději viděla, kdyby komise Nord Stream 2 prostě zatrhla. V rozhořčení nad tím, že Česká republika ani nepípla, když vyšlo najevo, že Nord Stream 2 přes její území požene bratru 50 miliard kubíků, zastavil loni polský Gaz-System stavbu plynovodu Stork II, jenž měl propojit polský LNG terminál s Českem.
Naneštěstí tím právě udržuje stav roztříštěnosti trhu, jenž nahrává ruské straně, což patrně Varšava v úmyslu nemá. (Nemluvě vůbec o jisté míře dětinskosti, s níž polská vláda podle časopisu Business New Europe odmítá projekt Energetické unie už proto, že jej původně navrhl její vnitropolitický odpůrce Donald Tusk, dnes europrezident).
Zdroj: BP Statistical Review, 2015
Evropa tedy spoléhá na to, že propojenost a jednota vnitřního trhu ustojí ruský tlak. To nic nemění na skutečnosti, že evropská závislost na ruském plynu je problém. Komise identifikuje jako kritickou hodnotu závislosti na jednom dodavateli plynu 28 procent; ruský podíl čítá dlouhodobě přes třicet procent.
Je také pravda, že síť LNG terminálů by zajistila diverzifikaci zdrojů i konkurenční ceny a z hlediska energetické nezávislosti na Rusku by byla nesporně lepší variantou. (Litva a Polsko mají po jednom takovém terminálu, celkově jich je v Evropě na 30; kapacitně však stačí pokrýt jen zlomek celkové spotřeby.)
Na druhé straně by to znamenalo, že by Rusové ve vztahu k Evropě měli jen málo co ztratit, což je potenciálně ještě nebezpečnější situace než vzájemná závislost. Alespoň na tom se shodnou politici v Berlíně, Bruselu i Moskvě.
Dále čtěte:
