Odstranění Saddáma Husajna americkou armádou zpomalilo šíření jaderných zbraní
Válka je vždy zónou nejistot, zní další moudro z pera velkého vojenského teoretika Carla von Clausewitze. Někdy to platí nejen pro průběh, ale i pro výsledek války, jako je tomu v případě amerického tažení v Iráku. Znamená ukončení jeho bojové fáze vítězství, porážku, nebo něco mezi nimi? Rozpačitá jsou hodnocení úředních osob. Americký prezident Barack Obama oznámil z Oválné pracovny, že „list je obrácen“, viceprezident Joe Biden má za to, že „se otvírá nová kapitola“, a ministr obrany Robert Gates míní, že „na finální hodnocení je příliš brzo“.
Toto rozpačité bilancování obráží spíše stav mysli současných pánů Bílého domu než reálný stav věci. Pro pochopení toho, jak válka dopadla, je třeba jasného vědomí, proč vůbec začala. Šlo-li o nahrazení kruté diktatury nějakou formou demokracie, mise byla splněna beze zbytku. Až na Izrael je dnes Irák jedinou funkční, byť zárodečnou demokracií v regionu. Volby nejsou fraškou jako jinde, odpůrci nejsou trýzněni v žalářích, občasné sektářské násilí už víc nepáchá stát.
Lichá je představa, že pro zlovolný vstup do války musel tehdejší prezident George W. Bush oklamat Američany a svět bajkou o zbraních hromadného ničení (ZHN) v rukou nevyzpytatelného diktátora Saddáma Husajna. Mezi odpovědnými činiteli nebyl v té době žádný, který by tomu vážně nevěřil. Věřila tomu CIA, německá zpravodajská služba BND a izraelský Mossad. Věřil tomu i senátor Obama, i když se mu to nezdálo dost dobrou záminkou pro válku. Scestné je novinářské klišé, že ZHN v Iráku nikdy nebyly. Jednoduše proto, že nikdy nebyly nalezeny. Nikdy nebyly nalezeny ani chemické zbraně, jež mimochodem patří mezi ZHN. A přece se oběti bojových plynů zachycené novinářskými kamerami počítají na tisíce. Jejich použití přiznal i „chemický Alí“, který za to dostal provaz. Tudíž takové zbraně byly. A nenašly se. Usáma bin Ládin se také dosud nenašel. Znamená to snad, že nikdy nebyl?
Mnohem výstižnější než současný neslaný nemastný projev z Oválné pracovny byl ohnivý Obamův proslov v říjnu 2002 na chicagském náměstí Federal Plaza před davem odpůrců iráckého tažení. „Řeknu to se vší jasností,“ hřímal tehdy senátor za stát Illinois. „Nemám o Saddámu Husajnovi žádné iluze. Opakovaně klamal inspekční týmy OSN, vyvíjel chemické a biologické zbraně a tajně pracoval na jaderném ozbrojení. Ale vím také, že Saddám nepředstavuje žádnou bezprostřední hrozbu pro Spojené státy americké. Ve své dobyvačnosti může být účinně omezován.“ Dnes mnozí spolu s Obamou sdílejí názor, že jediným hmatatelným výdobytkem Bushovy „blbé války“ je odstranění krvelačného diktátora, jakých je na Blízkém východě jako máku. Názor je to veskrze chybný. Pro pochopení významu této války je třeba si na chvíli představit, jak by vypadal náš svět, kdyby před osmi lety převážilo Obamovo přesvědčení, že jaderné tužby Saddámova Iráku mohou být účinně podvázány. Zhruba ve stejné době, kdy Obama vlajícími slovy brojil proti hrozícímu tažení, se odehrála řada důležitých událostí. Írán a Severní Korea se rozhodly stůj co stůj vstoupit do jaderného klubu a pákistánský vědec Abdul Kádir Chán, známý to hauzírník s jadernými technologiemi, přesunul svou výrobu z Pákistánu do Malajsie. Rozvědky celého světa se plnily zprávami, že se al-Káida shání po jaderném materiálu. Může někdo odpovědně tvrdit, že uprostřed celého tohoto pohybu by se byl Saddám Husajn spokojil pouze s „mučánkováním“ svých poddaných? Saddám byl povaha náruživá a hazardérská. Dokázal to válkou s Íránem a vpádem do Kuvajtu. Byl to hráč velkého formátu a jediný opravdový hazard té doby, kde si mohl přisadit, byla hra o atomovou bombu.
V roce 2005 byla zveřejněna nejzevrubnější zpráva o stavu ZHN v Iráku – takzvaný Duelfer Report. Na tisíci stránkách na základě autentických výpovědí iráckých politiků a vědců dokazuje, že i když Saddám Husajn jaderné zbraně v bojové připravenosti neměl, vehementně o ně usiloval. A měl i plány na vývoj raket dlouhého doletu. Snadno si můžeme představit, jak by reagoval Saddám posedlý nepřátelstvím vůči Íránu na příchod k moci Mahmúda Ahmadínežáda. Byla to doba, kdy teheránský blouznivec veřejně zlomil pečetě OSN na zařízení pro obohacování uranu v Isfahánu. Mohl by snad bagdádský hráč přihlížet onomu dění netečně? Mohly by snad netečně přihlížet rvačce o jádro Saúdská Arábie, Egypt a jiné země regionu? Americká armáda udělala víc, než jen odstranila jednoho diktátora. Zpomalila nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní tím, že zasáhla proces v jeho středobodě. Svět získal čas, aby si poradil se zbytkem šílenců, bude-li na to mít vůli. To už je však jiná otázka.
