V Česku je třeba důsledně kontrolovat a prověřovat důvěryhodnost jednotlivých politiků
Na přelomu října a listopadu 2004 jsem navštívil USA. Právě se konaly prezidentské volby a vrcholil souboj George Bushe s Johnem Kerrym. Nejdříve jsem se ve východní části USA setkal se starým zkušeným obchodníkem, který byl po ukončení zaměstnání jako pilot bojové stíhačky 30 let prezidentem velké korporace vyvážející do celého světa americké know-how ve formě licencí. Poznal jsem ho při jedné z jeho návštěv České republiky. Jezdil k nám už v devadesátých letech na pozvání několika velkých českých firem jako poradce v oblasti managementu.
Poté jsem odletěl do Kalifornie, kde jsem strávil několik dní s dlouholetým přítelem a jeho rodinou. Ten dělal nejdříve kovboje a pak mnoho let pracoval v marketingu Procter & Gamble. Později se osamostatnil, založil vlastní poradenskou firmu a dodnes se 30 let úspěšně živí jako poradce v oblasti strategického marketingu.
Oběma je přes 60 let, studovali na renomovaných univerzitách, jsou velmi vzdělaní a intelektuálně nadprůměrní. Ve svých oborech patří ke špičkovým profesionálům a projezdili celý svět.
Americké vášně
Návštěva USA nijak nesouvisela s prezidentskými volbami. Jsem však člověk politický. Politika mě zajímá, a proto jsem nemohl příležitosti nevyužít a nerozšířit si politické obzory. V soukromí jsem se v příhodnou chvíli prvního zeptal, koho bude volit. Odpověděl mi: „Budu volit Bushe, protože Kerry je lhář.“ A dodal: „Nakecal už během volební kampaně tolik nesmyslů, že to nemá obdoby. Prostě mu nevěřím.“ Nijak jsem to nekomentoval. Jsou to místní věci, americké problémy, do kterých cizinec nevidí. Později jsem stejnou otázku položil i druhému muži. Sdělil mi: „Budu volit Kerryho, protože Bush je lhář.“ Odpověď jsem opět nijak nekomentoval.
Moje tehdejší návštěva USA končila jízdou taxíkem na letiště v Renu, odkud jsem se hodlal vydat na zpáteční cestu. Řidič taxíku byl klidný, postarší, vyrovnaný pán. Když jsme na několika křižovatkách museli zastavit na červenou, lidé s transparenty vyvolávající v ulicích jméno toho či onoho prezidentského kandidáta ťukali na okénka a snažili se nám vnutit volební letáky. Řidič nehnul brvou. Těsně před letištěm jsem se ho zeptal, zda by mu nevadilo mi sdělit, protože jsem z Evropy, kam právě odlétám, koho bude volit. Chvíli mlčel, pak trochu zbrunátněl, zprudka zabrzdil a vyhrkl: „Budu volit zásadně a jedině Bushe! Kerry si vzal Heinzovou, majitelku kečupu Heinz. A ta teď lije obrovské prachy do kampaně na podporu manžela. To je proti mému přesvědčení. To není fér byznys. To není spravedlivá soutěž, máte-li takovou výhodu!“ Poděkoval jsem za názor, pokýval hlavou, zaplatil, vzal kufr a vydal se do letištní haly.
Cizinci není dáno taková stanoviska v zahraniční zemi pochopit, natož komentovat. Navíc vyslovovaná s vášnivým zaujetím jinak rozvážných, zkušených, disciplinovaných a perfektně se ovládajících mužů. Mohl by také dostat pěstí… Kde se v lidech, především v mužích, v souvislosti s politikou bere taková vášeň?
Česká současnost
Je rok 2009 – září, babí léto. Jsme uprostřed žhavé současnosti a měli jsme před sebou místní parlamentní volby, zásadně důležitější než prezidentské. Obecně se ví, že v USA je prezidentský systém a u nás parlamentní. Role českého prezidenta není podobně jako ve většině okolních evropských zemí ve srovnání s USA natolik významná.
Před každými volbami provádím soukromou anketu. Ptám se – výhradně v soukromí – svých známých, která strana dle nich vyhraje. Přehnaně sice v této otázce vždy zdůrazňuji slovo strana, ale většina lidí odpoví jméno člověka. Moji známí tipovali především dvě: Mirek Topolánek a Jiří Paroubek. Určitá naděje se dávala i Karlu Schwarzenbergovi jako černému koni. Martin Bursík jako by nebyl. Strana zelených se dle jedněch vlastní neskutečnou blbostí vyhodila na smetiště dějin. Dříve byl hadem na tři písmena zesnulý Josef Lux. Toho dle druhých nahradil had na sedm písmen, tedy Cyril Svoboda. Je skutečně vyšší a zdá se, že i o poznání jedovatější, protože se jako křesťanský demokrat soudí o dům s církevní institucí.
Moji známí nejlevicovější stranu politického spektra vůbec nezmiňovali, natož že by ji chtěl někdo volit. A menší strany vnímali jako politický potěr, o kterém zatím nemá smysl se bavit. Ledaže by se některá z nich dostala do Parlamentu. To by určitě vzbudilo zájem a mělo by smysl se o dalších šancích takové strany bavit.
Vyčerpání témat
Je evidentní, že jsme od sametové revoluce urazili obrovský kus cesty. A lze říct, že se česká demokracie politickou kulturou už přibližuje těm nejvyspělejším. Nikoho už v ČR nezajímají ani programy, ani aktuální cíle jednotlivých politických stran – každý je v zásadě zná. Je to variace na stále stejné téma. Zejména pokud jsou programy mazaně zpracovány jako Lisabonská smlouva – tedy do tlustých, nesrozumitelných fasciklů.
Prezident Václav Klaus s povzdechem říká něco v tom smyslu, že nejsou nosné politické ideje a politika trpí vyprázdněností. A že politický boj je ve srovnání s nedávnou minulostí mnohem špinavější, protože politické struktury jsou do dříve nebývalé míry těsně propletené s podnikatelskými. To je určitě pravda. Pravdou však také je, že je to logické. Proto lze očekávat, že se politici budou ještě více splétat a zaplétat s podnikatelskými strukturami –úměrně k pokračující finanční krizi a k tomu, že firmy budou přicházet o zakázky.
Jak by však absence silných politických myšlenek v současnosti mohla nebýt, byla-li už všechna epochální, nosná a vůbec významná politická témata uskutečněna, a tudíž se zcela vyčerpala? Odstátňování, osvobozování jednotlivce, restituce, vlny privatizace, možnost opět vlastnit soukromý majetek, svobodné volby, nezávislost soudů, liberalizace v podnikání, svoboda tisku, založení pravicově orientovaných stran byly politickými a společenskými tématy, za která bylo možné s nadšením bojovat.
Už je to tady
Cizinci ze západu na začátku devadesátých let během návštěvy ČR žasli, jak žijeme politikou a prožíváme ji, s jakým zaujetím se přeme o politickou budoucnost své země. A skrytě, nebo otevřeně nám záviděli. Jen obtížně jsme chápali, že u nich je politika nuda a že se před každými volbami polemizuje už jen o daních. A také říkali, že u nich do politiky vstupují vesměs úspěšní lidé na vrcholu produktivního věku a již finančně zajištění. Takoví, kterým na úspěchu v politice nezáleží, protože už něco prokazatelně dokázali. Lidé s kapitálem, za kterými už něco „vrčí“ – tedy nějaká firma. Namítali jsme, že za námi ani za našimi politiky nic „vrčet“ nemůže, protože jsme všichni chudí a musíme si teprve vydělat. Uplynulo dvacet let a můžeme skandovat: Už je to tady. Polemizuje se jen o daních. Navíc za recese, v době finanční a hospodářské krize.
Navzdory ní levice zase proklamuje, kolik desítek miliard hodlá rozdat méně úspěšným, které získá vyšším zdaněním úspěšnějších. Především úspěšných z řad podnikatelů. Pravice proklamuje, že zvýhodní podmínky pro podnikatele, aby více prosperovali a mohli vytvořit nová pracovní místa a zaměstnat méně úspěšné. Tyto proklamace nikoho nepřekvapují. Děje se to ve všech vyspělých demokratických státech světa. Koho tedy volit, pokud politické programy jednotlivých stran ani jejich plamenné obhajoby nejsou směrodatné? Co dělat, pokud se boj v politice všude na světě primárně odehrává v rovině emocí, a nikoli rozumu? Co dělat, pokud všichni lidé ve všech zemích chtějí především vlastní prospěch, tedy žít v blahobytu a bezpečí a na politické lídry sázet jako na bytosti z masa a kostí? Chtějí si vsadit na vítěze, který zemi zvelebí a jim, občanům, přinese blahobyt, rozšíření jejich soukromého majetku a plné peněženky.
Morální očista
I v ČR nastává doba, kdy politický boj stejně jako ve vyspělých demokraciích krutě a správně vyřazuje politiky, kteří lžou, předstírají, že jsou lepší, než jsou, chovají se pokrytecky, nedrží slovo, kradou a mají neférové výhody. Nastává doba nezbytné morální očisty, ba přímo čistky.
To, že se politici v soukromí přátelí s podnikateli, je v pořádku. Vždyť třeba i oni před vstupem do politiky mohli podnikat. Je však třeba přísně kontrolovat, zda politik důsledně ukončil nebo přerušil vlastní podnikatelské aktivity před nástupem do politické funkce a nezpronevěřuje-li se po dobu jejího výkonu tomuto závazku. Není ani v pořádku, ani fér, pokud ve výběrovém řízení, nad nímž má politik dohled, vyhraje firma, již vlastnil nebo ve které se angažoval jako zaměstnanec či jinak. Takový čin by ho měl do konce života diskvalifikovat. Nejen v politice, ale i v soukromí. Pranýř, veřejné zostuzení, je určitě jedna z veledůležitých rolí médií.
A ještě něco. Nastává doba, kdy je třeba více než dříve volit osobnosti, za nimiž jsou konkrétní výsledky a které něco prokazatelně pozitivního dokázaly. A nezáleží na tom, zda na místní, regionální, národní nebo mezinárodní úrovni. Současný politik z jakékoli strany politického spektra by měl mít především vynikající osobní vlastnosti, schopnosti manažera, hospodáře, který něco dokáže zorganizovat, zařídit, vybudovat. Měli bychom klást mnohem vyšší důraz na osobnostní profil politika. Spíše na to, co ve zvolené funkci dělá a jak hospodaří se svěřenými prostředky, než co říká. Měli bychom si každodenně všímat, jak pod jeho vedením vzkvétá obec či město, které má na starost, jak se rozvíjí region, kraj, jak se žije v celé zemi.
V ČR je třeba na rozdíl od minulosti k politice vcelku přistupovat střízlivěji a pragmatičtěji. Důsledně kontrolovat a prověřovat osobní důvěryhodnost jednotlivých politiků a v příští kampani lépe odolávat „politickým feromonům“, které budou volební štáby zase pilně rozstřikovat na každém nároží.
Trend
Cizinci ze západu na začátku devadesátých let během návštěvy ČR žasli, jak žijeme politikou a prožíváme ji.
Jen obtížně jsme chápali, že u nich je politika nuda a že se před každými volbami polemizuje už jen o daních.
Uplynulo dvacet let a můžeme skandovat: Už je to tady.
V ČR se polemizuje jen o daních.
Posun
V ČR nastává doba, kdy politický boj stejně jako ve vyspělých demokraciích vyřazuje politiky, kteří lžou, předstírají, že jsou lepší, než jsou, chovají se pokrytecky, nedrží slovo, kradou a mají neférové výhody.
Nastává doba nezbytné morální očisty.
A také nastává doba, kdy je třeba více než dříve volit osobnosti, za nimiž jsou konkrétní výsledky a které něco prokazatelně pozitivního dokázaly.
