(EURO 34/2003)
Při čtení rozhovoru s panem Kalouskem si čtenář mohl velmi dobře uvědomit, jak se politická scéna v posledních letech značně změnila. Politik KDU-ČSL neopomněl připomenout, jak v roce 1999 dokázali lidovci spolu s tehdejší US dosáhnout snížení daní u dividend, právnických i fyzických osob. A to přestože nebyli součástí vlády.
Dnes v roce 2003 už jako součást vládní koalice nejsou lidovci a US-DEU schopni ani udržet současný status quo. To by samo o sobě nebylo tak tragické. Horší je skutečnost, jak je zhoršení podmínek pro podnikání především malých podnikatelů zdůvodňováno. Účelová tvrzení, polopravdy a účetní ekvilibristika mají ospravedlnit zvýšení vyměřovacího základu pro výpočet pojistného. Je to logický důsledek debaty, kterou rozpoutala socialistická vláda a kterou si nechali bez protestů vnutit koaliční partneři. Tedy kdo platí víc na pojistném, zda zaměstnanci, či OSVČ?
Zcela zásadní je, že existují tři rozdílné kategorie - zaměstnanci, fyzické osoby a právnické osoby a že zkrátka nelze směšovat jablka s banány. Proto zákon také rozlišuje - zaměstnanec má mzdu a OSVČ zisk. Srovnávání plateb pojistného OSVČ s platbami zaměstnanců je stejně oprávněné jako případné srovnávání celkového daňového zatížení fyzických a právnických osob. (Což by navíc bylo lépe myslitelné, protože se pořád jedná o podnikatelské subjekty často se stejným předmětem činnosti.)
Ovšem pokud na debatě socialisté a odbory trvají, pak asi nezbude než tuto výzvu přijmout. Slyšeli jsme mnohokrát, jak zaměstnanci platí více na zdravotním a sociálním pojištění na rozdíl od OSVČ. Toto tvrzení, jež je ve své podstatě obdobou třídního boje, protože staví skupiny občanů proti sobě na základě rozdílného pracovněprávního statutu, je značně problematické. Je totiž možné, pouze pokud sečteme platby pojistného zaměstnance a zaměstnavatele a označíme je za platby zaměstnance. Takové zkreslení je nepřijatelné a nejedná se o „cenu práce“, jak tvrdí pan Kalousek. Spíše se jedná o státem administrativně vynucené opatření, které snižuje ziskovost zaměstnavatelů. Protože ti jsou povinni tyto platby realizovat. Pokud by náhodou došlo k jejich zrušení, pak se v žádném případě automaticky neobjeví na výplatních páskách zaměstnanců. Cena práce je dána především poptávkou a nabídkou na pracovním trhu.
Ještě zajímavější by bylo podívat se nejen na příjmovou, ale rovněž na výdajovou stránku pojistného. To by teprve vyšly najevo věci, například porovnání, kolik čerpají zaměstnanci na nemocenském pojištění versus OSVČ. Z jakého základu se nemocenské dávky vůbec vypočítávají u zaměstnance a u OSVČ, jaký je vyměřovací základ pro výpočet důchodu u podnikatelů oproti zaměstnancům a tak dále. Pak by také možná vyšlo najevo, že OSVČ částečně platí ze svých plateb pojistného důchody a nemocenskou zaměstnancům, ne opačně. Ovšem pan Kalousek to vidí jinak a tvrdí, že „příspěvek (OSVČ) nestačí na dávky pro jeho rodiče, ale ještě nakonec po svém odchodu do důchodu mu bude stát dorovnávat příjem do výše životního minima“. Lze na konkrétním případě dokumentovat, že podnikateli (OSVČ od roku 1990), který platil na pojistném 11 988 Kč bez nemocenského pojištění byl vyměřen důchod 7800 Kč. Nespravedlnost současného důchodového systému nakonec dobře ilustruje i analýza důchodové reformy Iva Foltýna z téhož čísla. Neměla by být právě jeho slovy „extrémní nivelizace výše důchodů a popření principu zásluhovosti současného důchodového sytému“ spíše předmětem kritiky pravicového politika než kulhající srovnávání plateb zaměstnanců s OSVČ?
Rostislav Gargulák (gargulak@mail.walachia.cz),
Valašské Klobouky
