Mirek Topolánek připravuje kabinet, jenže co dál?
Jako by se opět psalo léto 1992, kdy Václav Klaus začal po patových volbách jednat s Vladimírem Mečiarem o naději pro Československo. Stejně „optimisticky“ zatím působí hledání cesty ze současné povolební šlamastyky: bez generálního rozdělení moci to nepůjde. Tábor občanských demokratů, lidovců i zelených sice neohroženě sestavuje svou vysněnou středopravou koalici Mirka Topolánka, dokud však bude scházet vůle levicového protitábora nebo alespoň někoho z jeho příslušníků dohodnout se, je to jen teoretické cvičení. A dosud vládnoucí Paroubkova ČSSD není zemanovskou začátečnickou partají z roku 1996, která vděčně přijala křesla ve sněmovně a podpořila menšinové občanské demokraty. Přitom už v půli tohoto týdne se prezident Klaus předsedy ODS zeptá, zda sehnal pro svou vládu většinu ve sněmovně. Jak může Topolánkova vabank hra dopadnout? Odpověď je zatím skryta v rozbíhajících se jednáních ODS-ČSSD.
Paroubek hraje o čas.
Nová povolební matematika je vlastně jednoduchá: pravice i levice mají sice shodně po stovce mandátů, jenže nejsilnější strana vzešlá z voleb – ODS – stojí napravo. Historicky vyzkoušenou cestou by byl gentlemanský ústupek ČSSD, podobně jako v roce 1996. Řada pamětníků v sociální demokracii navíc od roku 1998 ví, že ODS se umí revanšovat. Proč tedy Jiří Paroubek celý minulý týden vylučoval jakoukoli podporu vznikající pravicové vládě, přestože jeho ČSSD přijala jako samozřejmost post šéfa sněmovny? Důvody má dva. Za prvé: Co je vítězi platné vítězství, když za stejně dlouhý konec provazu táhne i druhá strana v pořadí. Proto se i Paroubek cítí být králem a suverénně předkládá vlastní varianty, například nápad s úřednickou vládou podporovanou ODS, ČSSD a Stranou zelených. Druhým důvodem je nejasná pozice zelených a z toho pramenící naděje a obstrukcechtivost sociálních demokratů, že by zelené snad časem přece jen mohli přivábit na svou půlku hřiště. Topolánek tomu logicky předchází bleskovým sestavováním trojkoalice, čímž staví sociální demokraty (a část zelených) před hotovou věc. Jenže lidé blízcí vedení ODS říkají, že v tuto chvíli dozrávají ve straně dva scénáře kudy dál.
Půlroční vláda bez důvěry.
První možností je dokončit vznik pravostředové vlády Mirka Topolánka a držet ji minimálně do podzimu, kdy by se mohly konat předčasné volby. Výhodné by takové řešení bylo pro ODS v tom, že do voleb by strana mohla změnit poměry ve státní správě, rozkrýt aféry ČSSD a přitom těžit ze současné příznivé ekonomické situace. Záleží však na Topolánkovi, zda se mu podaří už v příštím týdnu nějak přesvědčit prezidenta, že má pro svůj kabinet zajištěnou většinu ve sněmovně, aby mohl být alespoň jmenován premiérem a aby se ministři mohli ujmout úřadů. Topolánek by prý mohl použít třeba argument, že špičky sociální demokracie svým veřejným avizováním, že pravicovou vládu nikdy nepodpoří, vlastně nepřímo připouštějí její toleranci. Není ovšem jisté, zda Klaus takovou slovní ekvilibristiku přijme. Pokud ano, mohla by jmenovaná Topolánkova vláda dál usilovat o sněmovní většinu a čekat na ortel poslanců. Bez důvěry by zřejmě vydržela až do eventuálních předčasných voleb, které by se mohly konat na podzim spolu s komunálními.
Velká koalice lepší než nové volby.
Jako s druhou možností počítají některé špičky ODS, jak napovídají kuloární signály, s velkou koalicí. Není vyloučeno, že by jí spolu s Paroubkem sestavoval také Topolánek. Ten se totiž minulý pátek už při prvním jednání s vedením ČSSD překvapivě shodl na sedmi bodech, které by měla respektovat jakákoli příští vláda. Jde o snižování nezaměstnanosti, snižování zadluženosti veřejných rozpočtů a daňové zátěže, boj proti korupci, reformu penzijního systému, vytvoření podmínek pro vstup do evropské měnové unie a stabilizaci zdravotního systému.
O tom, že je velká koalice reálnou možností, svědčí i jistá nervozita šéfů zelených a lidovců Martina Bursíka a Miroslava Kalouska, kteří by se tím pádem ocitli na vedlejší koleji. Pravděpodobnější však zatím je, že Klaus vyčká až na případný debakl pravicové varianty a teprve pak pověří jednáním o sestavení kabinetu novou osobu. Jiří Paroubek se už nechal slyšet, že by to měl být právě on jako lídr druhé nejsilnější strany. Mluví se o tom, že by pak za předsedu vlády velké koalice navrhl zřejmě občanského demokrata, a to Pavla Béma, s nímž už ve velké koalici dokázal spolupracovat na pražské radnici.
Vytvoření velké koalice sice minulý týden občanští i sociální demokraté ještě striktně odmítali, postupně však tuto možnost pro budoucnost vylučovat přestali. Představit by si ji po vyčerpání jiných možností dle svých slov dovedli například premiér Paroubek, ministr průmyslu Milan Urban, šéf děčínské ČSSD Jaroslav Foldyna i předseda sociálních demokratů na Ústecku Petr Benda. Poslanec Karel Šplíchal výslovně uvedl, že by ji preferoval před mimořádnými volbami. Oproti koalici ODS/KDU-ČSL/SZ by šlo o útvar mnohem stabilnější, který by mohl přečkat celé čtyřleté volební období. S jedinou výjimkou: kdyby se po jistém čase Paroubkovi podařilo dát přece jen dohromady levicovou většinu se zelenými za podpory komunistů. Ta by pro ČSSD byla pohodlnější.
Ve slepé uličce.
Už nyní je utváření Topolánkova pravostředového týmu poznamenáno stínem hrozící velké koalice. Bez jasné většiny nutné pro obdržení důvěry jako by veškeré dělení a obsazování resortů bylo jen formální a samoúčelné. Přesto: ODS, lidovci a zelení se minulý týden dohodli, že předsedové stran budou jednat o rozdělení a obsazení vládních resortů, zatímco místopředsedové o programových záležitostech a o obsazení funkcí ve sněmovně. Mezi ODS a lidovci se už dokonce rýsuje velká rošáda: Za částečný souhlas s Topolánkovým konceptem rovné daně (vyjma DPH) by lidovci mohli po letech hádek se sociálními demokraty prosadit odluku církví od státu a ratifikaci dlouho odkládané smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem.
V tomto týdnu by expertní týmy měly dál jednat. Zatím to vypadá, že oba šéfové menších stran se mají stát vicepremiéry a že vládní křesla budou rozdělena podle klíče 9 (ODS) : 3 (KDU-ČSL) : 2 (zelení). Topolánek minulý pátek zpochybnil automatický nárok ČSSD na post šéfa sněmovny a jako alternativu své pravicové vlády se zmínil o menšinovém kabinetu ODS s podporou ČSSD, KDU-ČSL a zelených. Přitom se s Paroubkem dohodl, že ODS s ČSSD bude na úrovni předsedů dál jednat. Základní kámen k budoucí spolupráci obou nejsilnějších stran tak byl položen.
Adepti na ministry
zahraničí……….Petr Gandalovič (ODS)
Alexandr Vondra (za ODS)
Jan Zahradil (ODS)
finance…………Vlastimil Tlustý (ODS)
(pokud vznikne rovná daň)
obrany………….Petr Nečas (ODS)
Pavel Severa (KDU-ČSL)
Jaroslav Kopřiva (KDU-ČSL)
vnitra………….Ivan Langer (ODS)
venkova…………Miroslav Kalousek (KDU-ČSL)
hospodářství…….Jaroslav Drábek (KDU-ČSL)
Martin Říman (ODS)
školství………..Michaela Šojdrová (KDU-ČSL)
Dana Kuchtová (SZ)
životního prostředí…..Martin Bursík (SZ)
Libor Ambrozek (KDU-ČSL)
kultury…………Miroslava Němcová (ODS)
dopravy…………Petr Šlegr (SZ)
Milan Šimonovský (KDU-ČSL)
spravedlnosti……Jiří Pospíšil (ODS)
zdravotnictví……Josef Janeček (KDU-ČSL)
práce a sociálních věcí….Petr Nečas (ODS)
evropských věcí……..Jan Březina (KDU-ČSL)
Osm šancí, jak předejít předčasným volbám
1. Pravostředová vláda. Kabinet prosazený proti vůli ČSSD. Sice se zrovna sestavuje, je ale jen málo pravděpodobný. Dokud nebude jasné, zda by chystanou „stovkovou“ koalici ODS (81 mandátů), lidovců (13) a zelených (6) podpořil alespoň při hlasování o důvěře někdo z levicového tábora ČSSD (74) a KSČM (26), jde jen o povinný pokus kvůli voličům. Což však neznamená, že se nakonec Mirek Topolánek, Miroslav Kalousek a Martin Bursík přece jen nepokusí prorazit hlavou zeď. Už jen proto, že i dočasné řešení může od moci odstřihnout Paroubka a další vývoj - předčasné podzimní volby - se pak může odehrát na už poněkud pozměněném hracím poli.
Varianta a): Dohoda. Lídři tří stran se dohodnou na znění koaliční smlouvy i na konturách vládního programu a v půli tohoto týdne o tom zpraví prezidenta Václava Klause. Ten má tři možnosti: buď zjistí, že pravostředová vláda nemá písemně zajištěnou většinu ve sněmovně, a odmítne ji jmenovat, stejně jako odmítne Topolánka jmenovat premiérem. Nebo Klaus Topolánkovi podmínku předem deklarovat většinu odpustí a jeho kabinet jmenuje bez ohledu na to, jak ve sněmovně dopadne hlasování o důvěře. Anebo Topolánek prezidentovi písemnou záruku většinové podpory své vládě předloží (příslib tolerance od levicového poslance?), Klaus ji uzná a jmenovaná vláda nastoupí do úřadu. Když po 30 dnech nedostane důvěru, musel by Klaus úkolem sestavit vládu pověřit někoho jiného. Existují přitom spekulace, že právě vyšachování Topolánka ze hry by mohlo prezidenta motivovat k postupu na základě tohoto scénáře. Jenže odstoupit v případě neschopnosti sestavit kabinet se v předvolební smlouvě s voliči zavázal nejen Topolánek, ale celé vedení ODS, včetně místopředsedů Pavla Béma a Petra Nečase.
Varianta b): Průtahy. Lídři stran se dohodnou na koaliční smlouvě i na vládním programu, ale shoda narazí na odpor straníků, zejména u zelených. Sestavování kabinetu ztratí dech, na koni začnou být sociální demokraté.
Varianta c): Nedohoda. Pokud část zelených odmítne účast strany v Topolánkově koalici (uzávěrka tohoto čísla byla v pátek 9. června) , mohli by zelení kabinet jen tiše podporovat. Taková vláda by ovšem měla velmi nejistou budoucnost.
2. Pravostředová tolerance. Kabinet prosazený po dohodě s ČSSD, také málo pravděpodobný. Předcházet by muselo dlouhé vyjednávání a personální a programové ústupky. Razance dosavadních Paroubkových výroků sice činí tuto možnost zdánlivě nemožnou, jenže Paroubek je zdatný obchodník a umí dělat kompromisy. Jaké by z jeho strany mohly zaznít požadavky? Minimálně by si Topolánkova vláda musela nechat zajít chuť na všechno, co dráždí Paroubkovy (a Filipovy) voliče: rovná daň, smlouva s Vatikánem, odluka církví od státu, školné, poplatky u lékařů. Asi by šlo o kabinet dočasný, s předem stanoveným termínem předčasných voleb. Je totiž jasné, že co by Paroubek nedosáhl před hlasováním o důvěře, toho by nemusel dosáhnout vůbec. Pak by tato vláda byla levicí prakticky nesestřelitelná, neboť k tomu sama stojedničkou nedisponuje. Kamenem úrazu takové vlády je, že účast lidovců a zelených by v ní byla spíš formální, protože fakticky by Topolánkova ODS s tichou podporou ČSSD mohla vládnout i sama. Ledaže by Paroubek výslovně chtěl, aby pravicovou ODS „zředili“ zelení.
3. Velká koalice. Zatím nereálný, v konečné fázi však velmi pravděpodobný scénář. Vlastně je to nejpřirozenější klíč k řešení povolebního patu. Příkladem by mohlo být Německo, kde tamní CDU/CSU i SPD také vylučovaly velkou koalici, ale nakonec s ní vedení SPD pod tlakem zdola souhlasila a bývalý kancléř Gerhard Schröder se musel odporoučet. Po trpkých zkušenostech s opoziční smlouvou se donedávna zdálo, že ustavení velké koalice nebude napříště v Česku problém. Ostrá kampaň však vytvořila mezi Topolánkem a Paroubkem tak hluboký příkop, že jeho překlenutí bude těžké. I proto by asi musel některý z lídrů - ne-li oba - ve velké koalici chybět, možná Topolánek.
4. Menšinová vláda ODS. O této možnosti se zmínil Mirek Topolánek teprve minulý pátek jako o variantě pravostředové vlády. Šlo by o vládu ODS s domluvenou podporou ČSSD, KDU-ČSL a Strany zelených.
5. Úřednická vláda. Nouzový nápad ČSSD, respektive Jiřího Paroubka. Dosavadní premiér ho položil na stůl minulé pondělí poté, co ohlásil odchod své strany do opozice. Premiérem i ministry takové vlády by dle Paroubka byli nestraničtí experti navržení ODS, ČSSD a zelenými, vládu by naopak nesestavovali lidovci a komunisté. Kabinet by prý mohl vládnout celé čtyři roky, „co nejdéle“. Na otázku, zda by ČSSD do takové vlády chtěla jmenovat své současné nestranické ministry Vítězslava Jandáka, Františka Bublana nebo Davida Ratha, premiér pro týdeník EURO odpověděl: „Osobně by mi to nevadilo.“ ODS a lidovci nápad ihned odmítli, šéf zelených Martin Bursík byl opatrnější. Právě Bursík má za sebou zkušenost s účastí v podobné vládě, sám ale zdůrazňuje, že Tošovského kabinet byl poloúřednický a vládl jen krátce, aby překlenul krizi.
6. Vláda široké koalice. Rychle zavržená idea šéfkomunisty Vojtěcha Filipa. Šlo by o vládu sestavenou všemi stranami (včetně komunistů) na období do předčasných voleb. ODS, lidovci a zelení návrh odmítli, Paroubek se mu vysmál. Komunisty by poprvé po listopadu 1989 dostal do hry o sestavení kabinetu.
7. Menšinová vláda ČSSD. Předvolební hit Jiřího Paroubka, „stovkový“ pat mezi pravicí a levicí jej ale zhatil. Jednat by se o něm mohlo začít teprve ve chvíli, v níž by Topolánek neuspěl při sestavování pravostředové koalice a Klaus by pověřil „dvojku“ Paroubka. Jakmile by ale Paroubek přetáhl některého z pravicových poslanců, šance tohoto konceptu by prudce stouply.
8. Modrorudá tolerance. Zapomíná se, že pohodlnou stosedmičkovou většinu by dohromady dali i občanští demokraté s komunisty. Avšak ačkoli si obě partaje tichou spolupráci vyzkoušely při volbě prezidenta republiky, není tato koalice kvůli programovým a etickým rozporům myslitelná.
