Filmy divákům chtě nechtě poskytují návody na to, jak mají žít. Filmové hvězdy slouží jako vzory a postavy, které vytvářejí na plátně, svádějí k napodobování. Zvlášť pokud v rámci daného příběhu úspěšně fungují. Na nějakou výchovnou funkci kinematografie však rychle zapomeňte: filmaři jsou spíš jako oblíbení třídní uličníci, které všechny kolem strhávají k pitvoření. A nutí je zvažovat smysl a pravomoci autorit.
Zvláštní roli v tom hrají záporní hrdinové: ztotožnit se s nimi alespoň po dobu promítání filmu v kině nejspíš představuje pro slušného člověka tak trochu možnost beztrestně si zařádit. Hrdina nového českého filmu Czech Made Man k tomu přímo vybízí. Muž, jehož s přesvědčivostí, ale i zralým odstupem ztvárnil Jan Budař, je totiž celoživotní podvodník a vychcánek, který se z umolousaného žižkovského uličníka dokázal vypracovat na multimilionáře. Na fiktivním Jakubovi Vránovi je ovšem znepokojivá i skutečnost, že byl stvořen podle skutečného předobrazu. Byznysmen, jenž inspiroval třetí snímek čtyřiadvacetiletého, mimořádně schopného režiséra Tomáše Řehořka, žije a vydělává někde mezi námi.
Nevidím smysl v pátrání po tom, kdo posloužil coby předloha antihrdiny, který ve filmu těsně po revoluci kšeftuje s atraktivním knižním zbožím a pak vydělává na zmanipulovaných sázkách na koníčky. Muž, který na počátku devadesátých let úspěšně podnikal s falešným českým sklem v Číně, je dnes eso v oblasti parkování internetových domén. Ale jeho jméno si nejspíš nevygooglujete.
Fakt, že jde o „skutečný“ příběh, je nedílnou, chytlavou součástí reklamní kampaně na film. Svérázný self made man se švejkovskými rysy je pak mnohem vhodnější inspirací pro divákovy sny než protagonista jiného efektně natočeného „skutečného příběhu“ z poslední doby – Jiří Kajínek. Mediálně provařený vězeň měl být ve filmu Petra Jákla vzorem chlapské mravnosti vzdorující tlaku a korupci. Z pohledu většinového diváka ovšem zůstává tím, kdo prohrál. Přinejmenším proto, že sedí za mřížemi.
Předobraz Jakuba Vrány je volný jako pták a vesele pokračuje ve svém nelegálním, lukrativním podnikání. Podílel se na scénáři filmu a na natáčení fungoval jako poradce. Dokonce prohlásil, že hodlá v příštích letech investovat do filmového byznysu. Se sloganem filmu „S poctivostí leda pojdeš“ se ovšem neztotožňuje. A nejspíš se necítí jako Budařův hrdina ve finále svého příběhu: jako osamělý, vyšinutý zoufalec, který pochopil, že štěstí si za peníze nekoupíš. Spíš si užívá všeho, co režisér Tomáš Řehořek ukazuje tak svůdně, jako by šlo o nějakou byznys bondovku: krásné ženy, luxusní bary, přepychové hotelové pokoje, pohodlné globální cestování…
Ve filmu to zkrátka vypadá, že český byznys prorůstá spíš s lifestylovými magazíny než s politickou sférou a s podsvětím. Czech Made Man se nakonec snaží moralizovat, ale hádám, že v Čechách pošramocených ekonomickou krizí existuje spousta lidí, která by s jeho hrdinou měnila. Přijít o duši stojí za to, když si můžete koupit, cokoli si zamanete.
Jakub Vrána má podle slov autorů filmu být jakýmsi protikladem tunelářů a korupčníků a jiných „velkých“ parazitů. Obávám se však, že „dobrá“ zlodějna či „správný“ podvod existují právě jen na filmovém plátně, kde hrávají dost populistickou roli. Jakub Vrána navíc není Jánošík, který stojí proti nespravedlivé vrchnosti, ani Švejk, pošťuchující blbost a omezenost rakouské monarchie. Je to asociální, apolitický parazit, kterého ovšem nejde abstrahovat od blbých nálad současné české společnosti. Už proto, že ho v rádoby pádném epilogu filmu tvůrci nechávají potkat samotného Václava Havla. Ten s ním „symbolicky“ odmítá mít cokoli společného – ale cožpak to jde?
