Co jsou zač a na čem chtějí zbohatnout malé těžařské firmy z Austrálie, které přicházejí zkusit štěstí i do Česka
Jsou malí, draví a hodně riskují.
Zajímají se v podstatě o všechny prvky Mendělejevovy tabulky od lithia po uran. Centrálu mají nejčastěji v Kanadě a Austrálii, ale zajímají se o nerostné bohatství všech zemí, kde mají soukromé firmy alespoň hypotetickou možnost těžit.
V angličtině se jim říká junior miners, volně přeloženo je můžeme označit za malé těžaře či těžařské startupy.
Jejich podnikání je totiž v zásadě stejné jako u technologických startupů.
Zakladatelé firmy přijdou s nějakým nápadem, třeba těžit zlato v Pobřeží slonoviny, a začnou shánět peníze od investorů.
Aktivně komunikují, někdy až moc nafukují své budoucí perspektivy. Zlomek úspěšných opravdu začne těžit, případně hotový projekt se všemi povoleními výhodně zpeněží. Většina z nich, podobně jak tomu bývá u technologických startupů, neuspěje a skončí.
Tito začínající těžaři jsou aktivní i v Česku. Nejznámější z nich je australská společnost European Metals Holdings, která projevila zájem o těžbu lithia na Cínovci. Ze stejné země přichází i firma Auroch Minerals, která by ráda dobývala kobalt u Kraslic. V minulých letech u nás podobné firmy chtěly těžit břidlicový zemní plyn, černé uhlí (pomocí zplyňování v podzemí) i zlato. Proto nebude na škodu podívat se, co jsou tito juniorní těžaři zač a co od nich můžeme očekávat.
Pro peníze na burzu
Začínajících těžebních firem je opravdu mnoho, dnes je lze počítat v řádu nižších tisíců. V byznysovém ekosystému mají své místo. Podstupují totiž riziko, kterému se velké a pohodlné těžební koncerny i zkostnatělé státní podniky vyhýbají.
Doslova se hrnou do každé příležitosti, která by alespoň hypoteticky mohla přinést nějaký zisk.
Jen na kanadské burze v Torontu je v současnosti kotováno 1211 těžebních firem. Většina z nich přitom spadá do kategorie juniorních těžařů, tržní hodnota se u nich pohybuje nejčastěji v rozmezí od jednoho do 50 milionů kanadských dolarů. Ale jsou mezi nimi i nepočetné hvězdy, například Equinox Gold s tržní hodnotou 487 milionů kanadských dolarů (7,7 miliardy korun). Jeho první zlatý důl v severní Brazílii má přitom zahájit produkci až na konci letošního roku.
Druhou zemí, kde se zakládání těžebních startupů stalo takřka národním sportem, je Austrálie. Na tamní burze je v současnosti kotováno 689 podniků zaměřených na dobývání surovin. V menší míře lze potkat také juniorní těžaře se sídlem ve Velké Británii, Irsku či v dalších zemích.
Kanada a Austrálie nejsou rájem těžařů náhodou. Přinejmenším ze tří důvodů. Jedná se o země s fungujícím kapitálovým trhem, kde není těžké uvést akcie na burzu a prodat je zájemcům z řad investorů. Současně se jedná o země s rozsáhlým těžebním průmyslem a dostatkem odborníků. Právě manažeři odcházející z velkých korporací bývají iniciátory vzniku nových těžebních firem.
Zatřetí mají tyto země dodnes nejvstřícnější podmínky pro těžaře. Proto je zde podnikání většinou radost, nikoli dlouholetá a marná válka se státními i lokálními úředníky, ekologickými aktivisty a pozemkovými spekulanty, jak tomu bývá v řadě evropských zemí. Z mezinárodních srovnání férovosti podmínek pro podnikání v těžbě zpravidla vycházejí nejlépe Austrálie a Kanada.
Potvrzuje to i nedávno vydaný přehled australského Fraserova institutu.
Jmenovaným těžařským rájům může konkurovat jen Finsko, Irsko, Chile a některé federální státy USA. Z dalších zemí patří k doporučovaným destinacím třeba Ghana, Mali, Peru a Kazachstán. Mezi nejhorší možná působiště, před kterými autoři studie varují, patří Guatemala, Keňa a Mosambik.
Srážka s českou realitou
Česká republika mezi posuzovanými zeměmi chybí. Lze si tipnout, že by se umístila ve spodních patrech žebříčku. Vždy v minulosti, když se některý zahraniční těžař pokusil prozkoumat možná ložiska zlata nebo břidlicového plynu, se začala bouřit veřejnost a úředníci spolu s politiky podobné záměry zablokovali (viz box Malí těžaři a Česko).
Značně nejistý je též projekt australské společnosti European Metals Holdings (EMH) ajejí tuzemské odnože Geometu na těžbu lithia u Cínovce v Krušných horách. EMH chce u nás vyrábět okolo čtyř tisíc tun čistého lithia za rok a investovat zhruba deset miliard korun, což představuje největší těžební projekt v Česku po roce 1989.
Nejprve to vypadalo nadějně. Ministerstvo životního prostředí stanovilo příslušná průzkumná území, bývalý ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček podepsal s EMH memorandum o spolupráci. Jenže tím dobré zprávy končí. Server Aeronet (článek Megatunel za 3 biliony korun pouhých 17 dní před volbami do sněmovny) a další šiřitelé fake news začali psát o loupeži století a na tuto vlnu naskočili populisté z hnutí ANO, KSČM a SPD. Právě tyto tři strany v loňském říjnu získaly většinu mandátů v Poslanecké sněmovně.
Ministerstvo průmyslu a obchodu vedené Tomášem Hunerem reagovalo na politickou objednávku návrhem změn v surovinové politice státu. Strategické suroviny (vedle lithia třeba také koksovatelné uhlí, kobalt, uran a zlato) budou vyhledávat a těžit už jen státem kontrolované podniky.
Ministerský návrh nepočítá s retroaktivní platností. Soukromí těžaři včetně EMH, kteří již dříve získali souhlas se stanovením průzkumného území, mohou pokračovat v práci beze změn.
Pohádkové zisky nečekejte
Na druhé straně by bylo chybou považovat začínající těžební firmy za svatoušky ve stylu Rychlých šípů. Jejich největší prohřešek je, že často krmí investory až příliš pohádkovými příběhy o výjimečné příležitosti a málo zdůrazňují rizika. Pravda je, že většina těžebních startupů - podobně jako těch technologických - neuspěje a skončí v propadlišti dějin. Ale lze narazit i na mnoho příběhů, kdy se sen změnil v realitu.
Modelovým příkladem úspěchu může být kanadská společnost B2Gold, založená před 11 lety zkušeným těžařským manažerem Clivem Johnsonem. Dnes má v provozu pět dolů na zlato, a sice na Filipínách, v Namibii, Mali a zbývající dva v Nikaragui. Jen za loňský rok vydělala svým akcionářům 57 milionů amerických dolarů. Firma se na svém webu chlubí, že se již stala „novým seniorním producentem zlata“.
Dalším příkladem úspěchu může být menší britská těžební firma Gem Diamonds, provozující dva doly v Lesothu a Botswaně. Firma letos v lednu zveřejnila nález 910karátového diamantu. Jednalo se o pátý největší exemplář, který byl kdy nalezen. Odpovídala tomu i cena - před dvěma týdny za něj obchodníci v Antverpách zaplatili 40 milionů dolarů.
Přesto by bylo nefér hovořit o bezpracném a snadném výdělku; zisk malých těžařů - včetně dvou uvedených příkladů - málokdy převýší deset procent z tržeb. Náklady na provoz dolů, financování a různé daně či těžební poplatky bývají vysoké. Navíc se juniorní těžaři často pouštějí do projektů v Africe a Latinské Americe, kde vedle běžných rizik (výběr špatné lokality, chudé ložisko, pád tržní ceny) čelí i riziku znárodňování či jiných nečekaných úderů ze strany vládní garnitury.
Pravidlo 20 na 80
Povedený konec nemusí mít nutně podobu přestřižení pásky u dokončeného dolu. Vydělat lze také na prodeji firmy. Ideálně čínské společnosti, velkému těžařskému koncernu nebo komukoli, kdo je připraven za zmapované a bohaté ložisko s balíkem úředních povolení slušně zaplatit. Tak například před sedmi lety zaplatil brazilský miliardář Eike Batista za nevelkou těžební firmu Ventana Gold sumu 1,43 miliardy dolarů (fakt, že Batista později i kvůli podobným nákupům zbankrotoval, ponechme stranou).
Současně však platí, že většina těžařských startupů dopadne neslavně. Jedna starší australská studie uvádí, že na 80 procentech z nich investoři nevydělají, protože tyto firmy ničeho nedosáhnou. Vyplatí se až investice do zbývající pětiny firem. Doporučení poradenské firmy Minex Consulting pro australskou vládu přesto zní: Nezatracujte malé těžaře, protože tři čtvrtiny průzkumných prací dnes platí a zajišťují oni. Pokud chcete spoléhat jen na velké koncerny, tak za pár let nebude co těžit. 0
Malí těžaři a Česko
Příklady zahraničních firem, které projevily zájem o těžbu v ČR během posledních deseti let • Britská Cuadrilla Resources se v letech 2010 až 2012 zajímala o průzkum ložisek zemního plynu v břidlicích v regionu mezi Novým Jičínem a Vsetínem.
• Australský BasGas projevil v roce 2011 zájem o průzkumné práce týkající se břidlicového plynu v okolí Karlštejna a na Trutnovsku; záměr ztroskotal na odporu obcí a úředníků.
• Australská firma Wildhorse Energy měla zájem o těžbu černého uhlí metodou podzemního zplyňování u Karviné, Slaného a na Mělnicku, ale její žádost ministerstvo životního prostředí v roce 2012 odmítlo.
• Australská společnost European Metals Holdings koupila v roce 2012 českou firmu Geomet; díky tomu se dostala k projektu na těžbu lithia u Cínovce v Krušných horách.
• O možnou těžbu mědi a kobaltu u Kraslic v Karlovarském kraji se od loňského roku zajímá australská firma Auroch Minerals.
Bylo by nefér hovořit o bezpracném a snadném výdělku; zisk malých těžařů málokdy převýší deset procent z tržeb.
O autorovi| David Tramba, tramba@mf.cz
