Čeští filmaři se po mnoha letech konečně dočkali. Vláda schválila návrh pobídek pro domácí i zahraniční producenty, kteří v Česku natočí film.
Autor: Jakub Stadler
Ti by měli mít možnost získat zpátky až 20 procent vynaložených nákladů. Filmaři doufají, že to přiláká zpět zahraniční štáby, které se z Česka kvůli neexistenci pobídek stáhly do jiných zemí.
Český filmový průmysl si letos sáhl na dno. Alespoň co se týče výroby filmů pro zahraniční producenty. Zatímco ještě na přelomu tisíciletí se v Česku točil kdekterý hollywoodský trhák a třeba ještě v roce 2003 touto cestou přiteklo do české ekonomiky přes pět miliard korun, v posledních dvou letech přísun zahraničních zakázek téměř ustal. Loni tak zahraniční producenti utratili v Česku už jen zhruba 700 milionů korun. Celkově se právě především kvůli propadu zahraničních investic snížil obrat českého filmového průmyslu za posledních pět let na méně než polovinu.
Důvod je prostý. Ne že by se snížila kvalita služeb, které čeští filmaři tradičně nabízejí. Naopak, čeští kameramani, osvětlovači, kaskadéři nebo kostymérky se ve světě stále těší skvělé pověsti. Česko ale dlouho odmítalo zavést pobídky, jež od roku 2004 postupně nabídlo jedenáct jiných evropských zemí. Ty vracejí producentům někdy až čtvrtinu peněz, které v zemi při výrobě filmu investor utratí. Zahraniční štáby se tak postupně z Česka přemístily do států, kde pro ně byla výroba levnější.
Čeští filmaři se proto dlouho snažili stát přimět k tomu, aby i Česko dohnalo konkurenční nevýhodu a zavedlo podobné pobídky. Přestože ale Evropská unie dala filmovému průmyslu výjimku pro udělování pobídek už před pěti lety a země jako Maďarsko nebo Německo šanci okamžitě využily, v Česku se daří filmařům prosadit pobídky až nyní. Úřednická vláda v říjnu schválila návrh Programu podpory filmové průmyslu, jehož součástí je i možnost vrácení až 20 procent peněz, které při výrobě filmu český nebo zahraniční investor utratí. Pokud program schválí český Parlament a Evropská komise, mohl by systém podpory začít platit již v příštím roce.
Práce pro 1500 kameramanů i kostymérek
Jak má systém fungovat? „Všechny filmy musí v souladu s pravidly Komise projít kulturním testem, což zaručuje, že podpořený film bude mít určité kulturní kvality se vztahem k evropské kultuře,“ uvádí se v průvodní zprávě Ministerstva kultury ČR, jež návrh vypracovalo. Který film je vhodný pro udělení pobídky, o tom bude rozhodovat speciální odborná rada. Důležité je, že o podporu může požádat jak zahraniční, tak i český producent. Pojistkou proti zneužití dotace má být to, že bude vyplácena až zpětně. Tedy až poté, co investor peníze prokazatelně do výroby filmu vloží. Filmaři i ministerstvo si od pobídek slibují především to, že přitáhnou do Česka zpátky ztracené zahraniční klienty. Ti sem dříve rádi jezdili nejen za šikovnými filmařskými profesionály, ale i za fotogenickými exteriéry Prahy či Karlových Varů. A také za kvalitním technickým zázemím, jaké nabízejí například filmové ateliéry Barrandov.
Díky pobídkám by se tak Česko mohlo vrátit mezi prvoligové filmařské lokality. Program má být tedy záchranou pro český filmový průmysl, který se těší obrovské tradici, ale kvůli nedostatku zakázek hrozilo, že část celé generace českých filmových kumštýřů zůstane bez práce a bude muset odejít do jiných odvětví nebo do zahraničního angažmá.„Ministerstvo předpokládá, že po zavedení pobídek filmovému průmyslu dojde k navýšení počtu pracovních míst o 1500 ve filmových profesích, například kameramanů, střihačů, kostymérek, osvětlovačů. A dalších zhruba 2500 pracovních míst vznikne pro komparz a herce. Nepřímo v oblastech, jako jsou stavebnictví, ubytování, stravování, lze navíc očekávat vytváření dalších několika tisíc pracovních pozic,“ vypočítává ministerstvo ve své průvodní zprávě.
Vypuknou v Česku Hvězdné války?
Mnozí velcí zahraniční producenti přitom právě zavedením pobídek podmínili to, že své projekty uskuteční v Česku a ne jinde. „Velikou příležitostí by mohlo být třeba natáčení televizního seriálu Hvězdné války. Producent této série George Lucas má dobré zkušenosti s českými filmaři, ale pro natáčení svého seriálu chce samozřejmě nejvýhodnější finanční podmínky. Tak velký projekt by přitom Česku přinesl několik miliard,“ připomíná kaskadér a herec Radek Bruna, který sám účinkoval již v mnoha zahraničních velkofilmech, například Černý jestřáb sestřelen nebo Rudý baron.
Proč se právě v Česku nedařilo prosadit zavedení pobídek, které v jiných zemích prošly bez dlouhého váhání? „Čeští úředníci i část veřejnosti prostě dlouhou dobu vnímali pobídky negativně zhruba tím způsobem, že už tak bohatému producentovi z Ameriky dáme ještě dotaci, aby si od nás odnesl balík peněz v kufříku,“ říká Ludmila Claussová z České filmové komory. Podpora je ale proplacena zpětně, až když producent peníze utratil, takže do hospodaření státu se už v daném roce pobídka promítá pozitivně. Claussová navíc připomíná, že peníze od zahraničních štábů zdaleka nezasahují jen filmový průmysl, ale pomáhají i dalším odvětvím, třeba turistickému ruchu. Úspěšný film je dobrou reklamou pro zemi jako takovou. Příkladem může být třeba Nový Zéland, který zaznamenal výrazný růst počtu zahraničních turistů poté, co se tam natočila úspěšná filmová trilogie Pán prstenů.
Jamesi Bonde, vrať se
Bez pobídek ale Česku nepomohly ani všechny konkurenční přednosti. Pobídkami okolo 20 procent přilákaly světové filmaře naopak zejména Maďarsko, Německo a Velká Británie. V současnosti se proto v Česku nechystá žádný větší zahraniční projekt. Přitom se tu dříve natáčely filmové blockbustery, jako byly Hellboy, Casino Royale nebo Mission Impossible. Vůbec nejdražším projektem realizovaným u nás byl pak fantasy snímek Letopisy Narnie, který přivedl do české ekonomiky téměř jeden a půl miliardy korun.
Zájem o služby českého filmového průmyslu ale postupně opadal, a loni poprvé klesl objem peněz od zahraničních producentů dokonce pod úroveň z příjmů od tuzemských investorů. Převážně jen české filmy tak společně s reklamou v současnosti vytvářejí většinu pracovních příležitosti pro společnosti, které nabízejí filmařské služby.
Zůstávají tu pak také ještě dva více méně veřejné zdroje. „Fond na podporu kinematografie a případně Česká televize. Ta ovšem restrukturalizuje a šetří jako každý jiný,“ připomíná Viktor Kryštof, ředitel společnosti Three Brothers Production. Ta je typickou ukázkou firmy, která je závislá na rozvoji českého filmového průmyslu. Společnost dodává například kostýmy nebo kulisy do historických filmů a vyráběla i mnoho neobvyklých předmětů pro zahraniční filmaře. „Od funkčního rotačního kulometu pro film Doom 2 přes Dieselův motor, ponorky, vzducholoď, repliku svatého kopí zdobenou zlatem až po speciální robotický kovostroj,“ uvádí Viktor Kryštof.
Podle něj se do potíží českého filmového průmyslu promítá i všeobecná finanční krize. „Konkrétně naše firma má zakázek hodně, a to především v úzké specializaci na historický film, horší už je to ale s objemem peněz, které zahraniční produkce na filmy vynakládají,“ podotýká. Jeho firma tak v současnosti pracovala hlavně pro tuzemské filmové projekty Ať žijí rytíři a Lovci mamutů.
Filmaře zachraňují české nestydy
Právě výroba českých filmů tak vedle relativně stabilních příjmů z natáčení reklam v současnosti drží celé odvětví nad vodou. Ročně v Česku vzniká kolem 30 větších tuzemských filmových projektů, což je na relativně malý stát velký počet. A co víc, u domácího publika mají velký úspěch. Loni tak byl nejnavštěvovanějším filmem historický snímek Bathory režiséra Juraje Jakubiska, který v českých kinech shlédlo víc než 900 tisíc diváků a jenž na vstupném utržil 86 milionů korun. V desítce nejnavštěvovanějších filmů byly ještě čtyři další české počiny, a to snímky Nestyda, Bobule, Nejkrásnější hádanka a Sněženky a machři po 25 letech.
Návštěvnost přitom potvrzuje, že pro diváky, a tím pádem i pro investory jsou v současnosti lákavější lehké žánry. „Líbivé komedie, například Líbáš jako Bůh – čili filmy s masovějším potenciálem zájmu publika – fungují přes privátní investice, product placement, zisk z prodeje DVD a čas od času dotací od státního fondu. Naopak filmy náročnějšího charakteru – například nejnovější český film Protektor – jsou významněji závislé na veřejných zdrojích, jako je Fond na podporu kinematografie či koprodukce s Českou televizí. Financovat takové filmy převážně z privátních zdrojů je velice riskantní. Navíc nemohou počítat ani z product placementem, podporou či masivním sponzoringem,“ uvádí Jan Bradáč, ředitel společnosti Falcon, která je vedle Bontonfilmu největším distributorem na tuzemském filmovém trhu.
Podle něj je sice finanční krize znát i na zájmu komerčního sektoru o financování výroby filmů, rozhodující faktor je ale jinde. „Jistě lze rozpoznat, že ochota firem vstupovat do českých filmových projektů formou product placementu je napjatá, protože většina vyčkává, jaký bude další vývoj – především v kupní síle a ochotě lidí utrácet. Rozhodně zásadnějším faktorem je ale existence scénářů, které jsou vhodnými kandidáty na výrobu. A to s krizí nijak nesouvisí – jen s tvůrčím potenciálem českých autorů,“ říká Jan Bradáč.
Kterou kávu pije hrdina
Tuzemské snímky vydělávají v současnosti v zásadě již zmíněnými pěti způsoby. Ziskem ze vstupného a prodeje DVD, prodejem vysílacích práv televizím, získáním státní podpory a product placementem, tedy umístěním určitého výrobku přímo do filmu formou jisté skryté reklamy. Naopak sponzoring jako způsob financování je podle Jana Bradáče v Česku již téměř mrtev. Oproti tomu právě product placementu se jako relativně mladému fenoménu v českých filmech podařilo pevně zakotvit. „Například v projektu Líbáš jako Bůh se objevily značky T-Mobile, Avon, káva Jacobs, Mastercard, Baťa a další,“ ilustruje šéf Falconu Jan Bradáč.
Vedle velkého zájmu o české snímky a chystaných pobídek je tu ještě jeden pozitivní signál pro českou filmařskou veřejnost. Po prudkém propadu v roce 2005 opět v posledním období roste návštěvnost českých kin stejně jako objem vybraného vstupného. Loni navštívilo tuzemské kinosály téměř 13 milionů diváků a tržby přesáhly 1,2 miliardy korun. Návštěvnost se sice ani náhodou nemůže a asi už nikdy nebude moct srovnávat s masovým zájmem o kina, jaký byl v době socialismu – například ještě v roce 1989 byla návštěvnost z dnešního pohledu neuvěřitelných 51 milionů diváků. Vzhledem k růstu průměrného vstupného, které v loňském roce činilo 94 korun za jeden lístek, ale kina slibují i českým filmům slušné tržby.
Sečteno podtrženo, i na onom pomyslném dně má český filmový průmysl mnoho stimulů, díky nimž se může odrazit vzhůru. V současnosti ho drží především český divák, jenž zůstává příznivcem domácí produkce. Pokud se navíc v nejbližší době filmaři konečně dočkají i oněch tolik očekávaných pobídek, bude to dobře. Silná tradice české kinematografie vybudovaná za první republiky přežila všechny historické peripetie. Fungovala za války, za socialismu patřila k tomu nejlepšímu v české kultuře, své místo si snad udrží i v éře komerční.
