Pobřežní hlídka

Politici se naučili sjíždět velkou vodu

Nehoršeme se, že vůdcové mají v povaze vyčnívat. Ve středověku bývalo věcí cti, aby králové táhli do bitev v čele šiků. Novodobí politici alespoň touží být u všeho, nač se upíná zrak jejich voličů. Americký prezident Bush občas létá plácat po zádech své vojáky do Iráku, hlavy evropských států zase bývaly často k vidění mezi svými kontingenty na balkánských bojištích. Hojný výskyt českých ministrů, hejtmanů a starostů na březích rozvodněných řek v uplynulých dvou týdnech byl proto docela normální a chvályhodný. Lidé potřebovali vidět, že jejich předáci s nimi přímo v terénu sdíleli během ničivých povodní utrpení a nepohodlí. Oceňovali, že v rozhodujících chvílích nesedí v pražských palácích, ale jsou jim jednoduše nablízku. Ostatně tomu tak bylo i v letech 1997 a 2002.
V prvních dnech povodní všechno šlapalo na jedničku. Dosud čerstvé zkušenosti z minulých záplav tlačily politiky ke střízlivým odhadům, k obezřetnosti a hlavně k věcnému přístupu. Jestli o katastrofě promlouval k občanům z televizních obrazovek sociální demokrat, lidovec, občanský demokrat nebo nezávislý starosta, bylo v té době k nerozeznání. Tváří v tvář rozezlenému živlu tyto nuance nikoho nezajímaly.
Až ve chvíli nejkritičtější, když voda začala téct Znojemským a Ústeckým do domů, si premiér Jiří Paroubek vzpomněl, že na věci je pouhé dva měsíce před volbami zapotřebí nahlížet politicky. Že bude užitečné ještě za tepla nasvítit a pranýřovat viníky situace. A tak vyletěl šéf Povodí Moravy Miroslav Konečný, jemuž byla naúčtována přetékající přehrada ve Vranově nad Dyjí. To, že šlo spíš o snahu předložit veřejnosti padající hlavu, svědčí fakt, že Konečný byl ředitelem pouze dočasně pověřeným, působícím ve funkci pouhý čtvrtrok. Diví se někdo provizornímu šéfovi, že si nevzal na triko preventivně odpustit celou Vranovskou nádrž už v únoru, když povodeň také nemusela přijít? Možná nebyl Konečný dost předvídavý, ale předpisy neporušil. Kolikrát jsme jen podobně neprůstřelnou obhajobu slyšeli i ze Strakovy akademie. Z jižní Moravy obrátil premiér ještě týž den svůj hněv k Ústí nad Labem, kde svého přímého volebního soupeře primátora Petra Gandaloviče z ODS a jeho úřad učinil zodpovědným za zatopení labských nábřeží. I to bylo jen účelové šermování, protože hráze zapomněl postavit spíš stát.
Obyčejná obrana před povodní se okamžitě proměnila v prestižní soutěž mezi vládou (ČSSD) a hejtmany (ODS), kdo urve větší díl vítězství nad přírodní pohromou. Nikoli náhodou začaly záchranné práce připomínat konec druhé světové války, kdy se nad ještě dýchající nacistickou bestií předčasně porcovala osvobozovaná Evropa. Kdo dá rychleji víc peněz vyplaveným, kdo se ukáže na více postižených místech, kdo se častěji nechá vyfotit nebo natočit na pozadí kalných jezer a na pytlích s pískem, takový hokynářský étos mělo závěrečné dějství boje s povodní. ČSSD se přitom promyšleně prezentovala jako tým: jeden ministr sehnal peníze, druhý navýšil rozpočet, třetí zajistil distribuci k zasaženým. Každý lídřík získal své ostruhy, svou fotogalerii slávy. Musíme si přece pomáhat, tentokrát k volebním preferencím.
Jako mělo finále druhé světové války své Jalty, Postupimi, Hirošimy a nakonec i železnou oponu, má nebo bude mít i pozadí zápasu s vodním drakem svoje Vranovy, Ústí, masivní rychloinvestice do protipovodňových hrází a nakonec i nové přerozdělení mandátů v Parlamentu. Dělit se o vítězství prostě nebývá pro zdánlivé spojence jednoduché. Gandalovičova silná slova o politickém hyenismu, náhodně nafocená a zveřejněná akce Vlastimila Tlustého na záchranu psa Bobíka, procházka primátora Pavla Béma tunelem pražského metra nebo snímky Mirka Topolánka s rozvodněnou řekou Moravou umístěné na jeho vlastním webu jen připomínají kdysi marnou Churchillovu snahu dát dělení kořisti do nějaké rovnováhy.
Slouží mnohým politikům ku cti, že je během povodní tolik vidět ani slyšet nebylo. Že si snad i z úcty k několika lidským obětem a miliardovým škodám na majetku odpustili pózování či knížecí rady. To je třeba případ lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska, jemuž Lužnice vyplavila v Bechyni jednu z jeho nemovitostí, ale v žádných médiích to neprodával. Ani hejtmani, kterým povodeň už tradičně dává jednu z nemnoha příležitostí udělat si celostátní renomé, toho zatím nezneužili. Rozumný byl i přístup prezidenta Václava Klause, který dával veřejnosti najevo svou přítomnost, zároveň se ale nepletl exekutivě ani odborníkům do jejich kompetencí. Trochu nepochopitelně vyznělo jen mlčení Strany zelených, která na regulaci vztahu příroda - civilizace postavila svou existenci.
Dnešní povodeň přišla právě rok před zahájením druhé etapy výstavby nových hrází. Přinese Paroubkem iniciovaný vznik protipovodňového fondu něco nového? Snad trvalý dostatek peněz zajistí větší rychlost a důslednost. Ovšem zařídit, aby i v dobách sucha běžel na plné obrátky ten nejspolehlivější motor protipovodňové prevence, totiž permanentní strach před zakalenou vodou, žádný kabinet neumí.