I sauny mohou být kolbištěm pro architekty, a to nejen pro ty severské, ukazuje výstava
Šedovlasá dáma nerozhodně podupává před dveřmi Galerie Jaroslava Fragnera. Je pondělí, jediný den, kdy má galerie zavřeno. „Prý je tu někde venku sauna,“ obrací se na mne tázavě poté, co svedla marný boj se zavřenými dveřmi. Odvedu ji za roh, kde kašnu ve dvoře komplexu na Betlémském náměstí originálně „znesvětila“ potní lázeň od ateliéru H3T architekti. Dřevostavbu s názvem Husa postavili mladí architekti za tři dny jako venkovní expozici k výstavě Sauna, architektura požitku. Dámu, která se prý ráda saunuje, funkční exponát očividně zaujal. Horký požitek v srdci Prahy si ale neužije, pokud galerie nevypíše dodatečné termíny. Kapacita Husy z prefabrikátů je už plně zarezervována na měsíc dopředu.
Tělesno, sociálno, estetično…
Kurátor Galerie Jaroslava Fragnera Dan Merta cíleně hledá způsoby, jak představit architekturu mimo hlavní diskurz a hravě ji naservírovat lidem, kteří se o ni jinak moc nezajímají. „Sauna je další objekt, který nás napadl v rámci diskuse o drobné nízkonákladové architektuře ve veřejném prostoru. Nemusí jít vždy o vzrušující gesto v řádu miliard, přesto může provokovat a inspirovat,“ vysvětluje Merta, proč tentokrát vsadil na potní místnost. V hlavě tu myšlenku nosil už dlouho, že se trefí po pěti letech do tuhé zimy, která téma umocní, nemohl tušit. „Kvalitní experimentální architekturou může být třeba právě sauna, a ta když kromě rituálu tělesné a duševní očisty přinese estetickou nadhodnotu, je splněno vše,“ dodává kurátor.
Kromě nejzdařilejších architektonických počinů z celého světa a historie tohoto fenoménu se návštěvník výstavy seznámí především s tvorbou tuzemských architektů z H3T. Ti mají za sebou více než dvacet saunových realizací. V roce 2009 nainstalovali na rybník u Poděbrad veřejnou plovoucí saunu, kterou mohl zprovoznit kdokoli, kdo si na loďce přivezl dřevo na topení. Pak už saunám propadli docela.
Zhruba polovinu „exponátů“ vyrobili architekti z H3T sobě pro radost nebo pro kamarády, druhou na zakázku pro investora. Vytvořili zavěšenou saunu na mostě, prototyp pojízdné sauny, která se dá připojit za auto, ale i za kolo. V zimě před čtyřmi lety Pražany i turisty uhranula veřejná sauna umístěná na piazzettě Nové scény Národního divadla, kde mohli odpařit trochu vánočního stresu. Posledních pár let instaluje studio své sauny na lodě kotvící na vltavském nábřeží a ty si získaly velkou oblibu u veřejnosti.
Dřevo, beton, sklo
Lázně a sauny byly odpradávna prostorem, kde se člověk uvolní a posílí zdraví, ale i místem čilých sociálních kontaktů. Že je sauna dodnes důležitou komunitní a sociální platformou, dokládá městečko Sandhornoya na severu Norska, kde vyrostla v rámci projektu nomádského festivalu SALT největší sauna na světě s kapacitou 150 lidí v jedné místnosti, jejímž základem se staly sušáky na tresky. A sauna je koneckonců i tím polem, kde se mohou vyřádit architekti. Příkladem budiž betonová sauna v Německu od Modulorbeat, prosklená sauna v Estonsku od Architectural Bureau Pluss, podzemní sauna uprostřed jablečného sadu u Bolzana od noa*, ale třeba i sauna uprostřed liberecké přehrady z dílny českého ateliéru Mjölk architekti. Tu mimochodem nainstalovali „punkeři“ tuzemské architektury na betonový kvádr „načerno“ a přes ovace Liberečanů, a dokonce i radnice se ji ale nepodařilo zlegalizovat, takže putovala na soukromý rybník.
Sauna se však může stát i zajímavým prvkem při revitalizaci brownfieldů, jako v případě plechové katedrály od berlínských Raumlabor, která vznikla v rámci speciálního projektu Bathing Culture a oživila staré doky v Göteborgu. Dan Merta se domnívá, že něco takového by mohlo vzkřísit i pražské břehy, na nichž historicky stála řada říčních lázní a plováren. „Mrzí mě, že se takové příležitosti nechytí třeba město Praha.
Mělo by to úspěch,“ soudí kurátor výstavy.
Přírodní chlazení táhne
Iniciativy se zatím chopili soukromníci. V místech, kde přinášelo „svěží západní vánek“ saunové centrum už od roku 1978, otevřeli loni Sauna Spot Dvorce. Na břehu Vltavy se může najednou prohřívat, odpočívat a kochat se panoramaty Prahy až 130 lidí. „Saunování milujeme. Chodili jsme tam ještě za totality. Máme rádi i historii a v momentě, kdy jsme narazili na chátrající sauny v Podolí, věděli jsme, že tady jsme doma a chceme saunám vrátit zašlou slávu,“ říká Václav Stára, jeden ze spolumajitelů dřevěného objektu vedle Žlutých lázní. Zchátralý areál, který po revoluci začal připomínat spíše vyhřátou hospodu s lahvovým pivem a utopenci, strhli a na jeho půdorysu postavili nové centrum. Otevírali mimo sezonu v květnu, návštěvnost v zimních měsících roste, takže majitelé začínají být se svou investicí spokojení.
Čerstvým, komornějším saunovacím počinem -velkokapacitní sauny v akvaparcích či obchodních centrech ponechám stranou -, který se ujal, je také sauna Kijukiju u radotínského biotopu. Jde o koncept klasické finské stavby pojaté jako dřevostavba, která je vyhřívaná kamny na dřevo. Po roce provozu je zájem tak velký, že nemůžete jen tak přijít, vypotit se a zchladit v přírodním koupališti; je potřeba se objednat.
Stavbu na klíč dodal k biotopu architekt Petr Šindelář, který před dvěma lety začal instalovat zahradní altány. Kamarád tehdy potřeboval saunu, proto adaptoval konstrukci altánu tak, aby z něj v zimě vznikla sauna. V Radotíně se sauna v létě promění po demontáži bočních stěn v převlékárnu a odpočívárnu.
„Sauna u biotopu nám dělá radost. Kvůli propagaci jsme plánovali dát ji do veřejného prostoru, proto jsme ji dodali v podstatě sponzorsky. Teď do Radotína posíláme potenciální klienty, aby se přesvědčili, jak nám to funguje,“ dodává Šindelář.
Horká múza ze severu
Předchůdkyně saun - parní lázně s ohništi a palandami -byly známé a vyhledávané i u nás před mnoha staletími. Písemnou zmínku je možné najít už v Kristiánově legendě z konce desátého století, kdy vrah sv. Václava byl dopaden v koupeli a zavražděn. Ze středověku se dochovala častá vyobrazení parních lázní - například v rukopise K. Kuesera z roku 1405 jsou dvě kresby velké hromadné potní lázně v dřevěném domku na kůlech, pod kterým se tvořila pára v kovové retortě. Tyto typy lázní byly běžné ve městech a vesnicích u nás, ale také v Německu, Švýcarsku a ve Francii. Neudržely se však trvale a v 17. století přestaly být jako forma očisty minimálně na dvě století využívány v rámci boje církve proti uvolněným mravům i šíření chorob. Nikoli ovšem ve Finsku, kde je tradice saunování stará již více než tisíc let. Finsko ostatně dalo potní lázni i jméno sauna, které znamená „dům s lázní, pro kterou je vzduch ohříván pecí“. Finové se bez saun zkrátka neobejdou - saunu si postavili i v roce 1924 na olympiádě v Paříži, na dalších olympiádách už horké místnosti hostily i cizí sportovce a novináře. Dnes mají privátní, rodinné sauny Finové jako běžnou součást vybavení svých domů, dokonce i panelových bytů. V roce 1975 připadal na 4,7 milionu Finů celý jeden milion saun. Tuto tradici se k nám pokusil v posledních pěti letech přenést finský rezidenční developer YIT, který nabízí ve svých bytech saunu vedle koupelny jako součást vybavení. Češi ale zatím dávají přednost spíše komoře nebo šatně. Podle Jiřího Kouby, jenž se saunováním zabývá už třicet let a vede kurzy pro saunéry, jsou u nás zatím sauny spíše módní či byznysovou záležitostí bez dostatečné osvěty a hlubší znalosti saunování jako prostředku k dosažení „zdravého těla i ducha“.
