V Senátu i ve sněmovně proběhly semináře, na kterých se starostové svěřovali se strachem z kriminalizace a z údajně stále častějšího a přísnějšího stíhání kolegů na radnicích. Otevřeně se mluvilo o tom, že je třeba „zvlčilé“ státní zástupce přibrzdit, a padly dokonce i návrhy, aby komunální politikové získali imunitu.
Strach komunálních politiků je nepochybně skutečný, teze, že počet stíhaných starostů a zastupitelů v poslední době strmě roste, ale nejspíš neplatí. Statistiku sice nikdo nevede, ovšem student pražských práv Martin Richter, který se stíhání komunálních politiků věnuje jako jeden z mála lidí u nás (a jeho otec je navíc shodou okolností jedním z pražských radních obviněných v kauze Opencard), míní, že k nárůstu nedošlo v poslední době, ale již před zhruba deseti lety, přičemž do té doby byla stíhání komunálních politiků velmi vzácná. Pocit, že je obviněných najednou víc, je podle něj subjektivní: „Může za to nárůst počtu mediálně známých kauz, což svědčí o sebevědomí státních zástupců.“
28 rozsudků Nejvyššího soudu
Na otázku, jak stíhání komunálních politiků vypadá v praxi, lze zase odpovědět pomocí analýzy trestních případů „osob činných ve volených orgánech územních samosprávních celků“, které Nejvyšší státní zastupitelství před týdnem zveřejnilo. Jejím základem je 22 anonymizovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Týdeník Euro k nim přidal ještě dalších šest, která nalezl, a do těchto celkem 28 rozsudků Nejvyššího soudu dosadil konkrétní jména a příběhy. Výsledkem je následující ministatistika.
V osmi případech z 28 Nejvyšší soud rozsudky nad komunálními politiky zrušil nebo předchozí zprošťující rozsudky potvrdil. Ve zbylých dvaceti uznal vinu nebo zrušil předchozí zprošťující rozsudky nižších soudů. V deseti případech z těchto dvaceti politikové porušili zákon vědomě ve svůj prospěch – pět z nich sáhlo na peníze obce, dalších pět se nechalo zkorumpovat. V šesti případech se lokální politici snažili – nejspíš upřímně – své obci prospět, ovšem porušili při tom zákon. Ve čtyřech případech není motivace jasná.
Mezi oněmi 28 příběhy se dá najít pár hodně kontroverzních – stíhání libereckých a českokrumlovských zastupitelů či Dagmar Hrubé z Brna.
Čtěte také:
Praha má k dispozici tři senátorská křesla, serve se o ně 41 uchazečů
