Ministr Ambrozek má v krvi DDT i PCB
Cedit krev za všechny Čechy se uvolil ministr životního prostředí Libor Ambrozek a ochotně se stal vzorkem pro výzkum škodlivých látek kolujících českými těly. Nicméně po sdělení výsledků byl dost překvapený, protože navzdory svému nevysokému věku (38), měl ze třinácti evropských kolegů (dva za sebe nastrčili náměstky a tři zastoupili ministři zdravotnictví) druhý nejvyšší obsah škodlivých látek DDT a PCB. Pozoruhodné, když používání první z nich bylo v místních končinách zakázáno v Liborkových sedmi letech, a druhá měla stop v jeho osmnácti. Ledaže by skočil náruživě do života, protože PCB se užívalo nejen v barvách a transformátorových olejích, ale i ve rtěnkách.
Bez ohledu na to, že jeden vzorek za celou národní populaci má pro hygieniky nulovou vypovídací hodnotu, nápad napíchnout právě ministry životního prostředí je k nezaplacení. Žádný statisticky významný výzkum populace by nepřilákal tak velký zájem veřejnosti. A nepopíchl by úředníky, kteří mají probudit k životu novou chemickou politiku Evropské unie.
Jejím smyslem je mimo jiné to, abychom se mohli líbat beze strachu, že si ve svých tukových tkáních nahromadíme jedy. Takové, které i ta nejstarostlivější maminka mimovolně předává svým potomkům. Když DDT i PCB začínalo, znamenalo to pro lidstvo vývojový skok. Obávám se, že v oblastech se zvýšeným výskytem malárie je DDT dodnes nezastupitelné a volba mezi smrtí za týden nebo rizikem rakoviny za dvacet let by nemělo nikoho nechat na pochybách, co je rizikovější. V českých podmínkách je však každé takové riziko zbytečné a už by se nemělo stát, aby se na trh bezhlavě vržená zázračná látka po čase stala zdravotním prokletím. Nová chemická politika (REACH) by měla zajistit, abychom užívali jen látky se známými „přijatelnými“ riziky. A až to bude možné, tak je nahradit látkami bez rizik.
Je neuvěřitelné, že ze sta tisíc užívaných látek známe všechna rizika pouze u několika desítek z nich. Přitom mnozí výrobci produkují ročně až desítky tun látek s neprověřeným dopadem na lidské zdraví a životní prostředí. Třicet tisíc látek vyrábějí jednotliví výrobci v množstvích přesahujících jednu tunu. Na ně by se nová chemická politika měla zaměřit.
Časem by se mělo začít obchodovat jen s látkami, které prošly rizikovým hodnocením. Žádná neznámá látka by už neměla ohrožovat naše zdraví ani pokladnu. Zatím jedni vytvářeli zisky a druzí za jejich chyby platili zdravím i penězi. Nápravu hradil stát. Po novu by si výrobce před cestou za ziskem musel zaplatit bezpečnou vstupenku.
Do toho se některým výrobcům nechce. A tak by krev měli vycedit i zástupci průmyslových svazů a ti úředníci ministerstev průmyslu, kteří kladou nové politice překážky. Ať vědí, a my s nimi, co jim koluje v krvi.
