Čeští politici se dovedou rozvášnit. Obvykle bohužel nad tématy, která jsou z hlediska rozvoje země a jeho potenciálního růstu až trapně okrajová (EET), nebo rovnou kontraproduktivní (třeba od které hranice je třeba více zdanit střední třídu). Maximálně se zmůžou na diskuse o smysluplnosti povinné maturity z matematiky. Jako by bylo o čem diskutovat…
Ono ale vlastně není moc divu. Výuka matematiky se v Česku trestuhodně zanedbává už nejméně jednu generaci a mnozí z těch, kteří dnes rozhodují, to vzhledem ke svému věku museli na hodinách počtů flákat už za bolševika. Rozhodně se nenaučili prakticky používat úročitel a odúročitel. Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč úvahu o základních předpokladech návratnosti investic v řádu stovek miliard korun (namátkou průplavy, jaderné elektrárny nebo vysokorychlostní trati) na té nejtriviálnější úrovni nezvládá ani prezident nebo ministři české vlády, natož poslanci příslušných výborů Poslanecké sněmovny.
O dlouhodobém ekonomickém růstu přitom rozhoduje, zda máte k dispozici dostatek kvalifikovaných lidí, které vybavíte odpovídajícím kapitálem, jejž dovedou efektivně využít. Zjednodušeně řečeno, potřebujeme vzdělat nastupující generaci tak, aby byla schopna rychle vstřebávat, ale zejména vytvářet inovace. Na tomhle se asi všichni na obecné úrovni shodneme, ale v praxi to nějak uniká…
Co je "dobré" vzdělání?
Pokud by člověk vyslechl stesky dnešních zaměstnavatelů, zejména ve zpracovatelském průmyslu, dospěje k závěru, že praktická příprava personálu pro současné potřeby a poptávku po pracovních silách byla hrubě zanedbána. Nedostává se kvalifikovaných zaměstnanců, které by mohli postavit k současným technologiím bez dalšího zaškolení. Zároveň chybějí i nekvalifikovaní pracovníci, notoricky známá je pak absence kvalifikovaných řemeslníků.
Na tom všem jistě něco je, ale klíčová otázka dneška by měla znít trochu jinak: Je důležitější praktická příprava na to, jak se uživit tady a teď, nebo snaha vštípit dalším generacím schopnost vstřebávat poznatky a rozumět souvislostem měnícího se světa a adaptovat se na změnu?
Jistě, je to individuální volba a vzdělání je v každém případě hodnotou samo o sobě. Je rozhodně lepší mít obyvatelstvo třeba i neprakticky vzdělané než ho mít nevzdělané. Ovšem když nejméně pět českých vysokých škol univerzitního typu nabízí diplomy v „mezinárodních rozvojových studiích“, některé na dvou různých fakultách současně, tak to člověka trochu zarazí. Přece jen by to odpovídalo spíše zemi, která má masivní rozpočet na bilaterální rozvojovou pomoc a historicky měla nějaké kolonie. Česko nemá ani to první a pochopitelně nikdy nemělo to druhé.
Prakticky uvažující člověk musí přihlédnout k faktu, že investice do vzdělání mají pronikavě rozdílnou návratnost a některé se nemusejí zaplatit. To lze konstatovat z pohledu jednotlivce, jehož budoucí výdělky očištěné o náklady spojené se studiem včetně ušlých příjmů nemusejí ani zdaleka odpovídat očekáváním, tak i z pohledu celé společnosti. Ta může nést důsledky toho, že nedokáže připravit v dostatečném počtu pracovníky schopné vytvářet tržně zpeněžitelné inovace, a tedy zvyšovat produktivitu.
Poučená recese
Jestli minulá velká recese na Západě něco prokázala, pak tedy neschopnost řady zemí, jež musely krátit rozpočtové výdaje, vstřebat armádu mladých lidí, jejichž kvalifikace byla často postavena na předpokladu, že najdou práci ve veřejném sektoru. Nemluvě o tom, že tehdy v podstatě nikoho nenabíraly ani firmy z komerční sféry. Zjednodušeně: Ty, kdo se nedokázali naučit jazyky, případně rekvalifikovat se na něco komerčně úspěšnějšího a zůstali doma, postihla dlouhodobá nezaměstnanost.
Ti schopnější a akčnější utekli jinam. Londýn je už pár let slušně velkým italským městem s asi čtvrtmilionem většinou mladých italských přistěhovalců. Díky italským „baristas“ se prokazatelně velmi zvedla úroveň zdejší kávy. Ano – jde často o vysokoškoláky, kteří doma neměli do čeho píchnout, proto downgradovali, ale mají aspoň nějakou práci. Stovky tisíc Portugalců a Španělů udělaly totéž, Řekové také.
Kolektivní název téhle početné skupiny vesměs vysokoškolsky vzdělaných ekonomických migrantů je Generation E. Pokud se usadí v cizině natrvalo, stávají se potenciálně velmi nepříjemným demografickým i ekonomickým jevem. Vždyť jaký smysl má investovat do vzdělání lidí v „měkkých oborech“, které skýtají jen minimální pracovní uplatnění a většina jejich absolventů míří mimo obor?
Přečtěte si více o perspektivě profesionálního sportu:
Sportem se v Česku uživí jen zlomek z aktivních sportovců
Jestli existuje pro Česko nějaká výzva a zároveň příležitost, pak je to v oborech majících u nás tradici. Takže Průmysl 4.0 čili technické vzdělání, počítačové a navazující vědecké obory obecně, které mají mimochodem na českých univerzitách dobrou úroveň.
Navíc jako země, která si nepřeje vysokou míru přistěhovalectví a zároveň nerada vidí odliv dividend do zahraničí, musíme o to více hovět všemu, co zvedá produktivitu a nahrazuje lidskou práci. V opačném případě jsme dokladem pozoruhodně nekonzistentního politického myšlení, což opět plyne z velmi neradostné neznalosti základních vazeb a prapůvodně z flákání matematiky, ale i „měkkých věd“ typu ekonomické geografie a historie.
Co se vrátí
Už jenom z toho důvodu má smysl se podívat na návratnost investice do studia ve Spojených státech, kde je školné vysoké už i v rámci státních univerzitních systémů. Proto se tento ukazatel velice sleduje, protože jaký smysl má vystudovat za drahé peníze obor, který nemá finanční perspektivu?
V respektovaném žebříčku PayScale 2017 College ROI Report v oboru počítačových věd jako hlavního předmětu vychází v první patnáctce škol rozpětí hodnot dvacetileté návratnosti investic mezi 1,133 a 0,9 milionu dolarů. Toto číslo vyjadřuje, o kolik na tom budete za dvacet let kumulovaně lépe oproti střední škole, když daný obor vystudujete a zaplatíte čtyřleté školné. Strojařina má rozpětí v první patnáctce mezi 1,162 a 1,014 milionu. V dobách, kdy světu vládl Wall Street, byl propustkou k dobrým výdělkům titul z „byznysu“ na Harvardu, ale dnes to obnáší „jen“ 446 tisíc dolarů navíc a z tohoto hlediska je mimochodem až dvěstěpětadvacátý!
Měkké obory od literatury přes filozofii až k historii („Humanities“) se pohybují mezi 650 tisíci dolary na prestižním Princetonu a 422 tisíci dolary na George Mason University. Tolik mladých kreativních lidí touží po uměleckých oborech, ale ani v USA nemají „Arts“ dobrou výnosnost: nejlepší škola v oboru, newyorský Fashion Institute of Technology, vynáší 395 tisíc dolarů a poslední škola v první patnáctce 275 tisíc dolarů.
Nezamykat se
Jinak řečeno, budoucnost patří oborům, které jsou nositeli uzamknutelných výnosů z inovace ve smyslu ochrany práv duševního vlastnictví a jejich škálovatelnosti. A už se to začalo projevovat i na jednotlivých studijních oborech.
V Česku se k tomuto poznání buď dopracujeme, anebo se také uzamkneme, ovšem do pozice země, která dividendy a poplatky za licence hradí, ale žádné nevydělává, protože žádné patentovatelné inovace nevytváří.
Začíná to respektem k potřebě výuky matematiky tak, aby naše děti neuměly jenom počítat, ale hlavně dovedly matematiku prakticky používat v každém jiném předmětu i v životě. Když tohle pochopíme, to ostatní přijde.
Čtěte dále:
Úspěšný model vzdělávání učňů je všechno, jen ne levný
Portfolium vašich potomků musí růst spolu s nimi
