Na zlepšení infrastruktury jsme letos mohli získat 1,5 miliardy korun
Od politiků, tiskových mluvčích, novinářů a různých rádoby proevropsky laděných médií se v současné době dozvídáme, kolik projektů se uskutečnilo za peníze Evropské unie. Informují nás také o tom, kolik úspěšných iniciativ došlo vyslyšení díky štědré náruči bruselské pokladny a jak moc je možné během okamžiku a za pomoci lusknutí prstů uvolnit stavidla tisícům, ba milionům eur. Realita je však často naprosto odlišná.
Když úředník neposlouchá úředníka.
V posledních měsících jsme svědky situace, která v mnohých vyvolává nepříjemné reminiscence na direktivně řízené ekonomiky bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci. Přístup z pozice síly a nadřazenosti se stává osudným několika zásadním projektům, které mají pomoci zlepšit životní prostředí v českých řekách a sekundárně přispět k tomu, aby v dalších státech Evropy, které těží z českých pramenišť, tekla v řekách čistší voda. O co jde?
České ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) se jako řídicí orgán pro získávání dotací z evropských fondů, zejména Fondu soudržnosti, jehož motto je vyrovnávat rozdíly mezi původními státy patnáctky a těmi nově přistoupivšími, ocitlo v neřešitelných potížích. V rámci několika projektů zaměřených na zlepšení vodárenské infrastruktury v České republice pro tento rok v celkovém objemu dotace 1,5 miliardy korun dostalo od příslušného ředitelství Evropské komise (DG REGIO) direktivní požadavky. Týkají se zaprvé částečné úpravy právního rámce v celé České republice v horizontu několika týdnů a zadruhé zajištění změny ve smluvních vztazích mezi některými subjekty, které jsou územními samosprávnými celky, jejich svazky, jimi založenými a spravovanými obchodními společnostmi a dokonce soukromoprávními subjekty jako takovými.
Setkání s profesionalitou.
Příběh připomíná na jedné straně staré české pořekadlo o házení hrachu na zeď a na druhé straně vyvolává dojem, že v České republice panuje právní vakuum, které je potřeba centrálně zaplnit za pomoci dobře placených expertů z Bruselu a obdobně jako u jiných „rozvojových“ zemí pomoci rodící se demokracii a právnímu státu. Kdo za této situace „hází hrách na stěnu“ a kdo je oním neomylným vševědem, který pomáhá mladšímu nezkušenému kolegovi, je nasnadě. Závěry, o které opírá DG REGIO, konkrétně jeho ředitel Graham Meadows, svůj postoj, jsou založeny na anonymní zprávě tří „zahraničních expertů“, která se táhne celým příběhem. Graham Meadows a jeho úřad byli opakovaně ze strany MMR seznámeni s argumenty, které z převážné většiny zcela vyvracejí závěry oněch tří najatých znalců. Odpovědí bylo jen tvrdošíjné odmítání konkrétních argumentů a zatvrzelé mlčení. Vypořádání předposlední várky argumentů, smluv a požadovaných podkladů, které česká administrativa zvládla vypořádat za necelé dva měsíce, trvalo bruselské administrativě téměř půl roku. Jen stěží lze v této souvislosti obhájit před veřejností, že použití termínu „byrokracie“ není v obdobných případech na místě. Nejsmutnější na tom je poznání, s jakou neznalostí platné legislativy a dalších příslušných pravidel se tváří tvář bruselské delegaci musí žadatelé o dotaci i posléze někteří jejich ministerští administrátoři potýkat. Nejenže nebyla evropská strana schopna během zhruba dvou let vstřebat specifika českého právního prostředí v oblasti vodárenství, ochrany vod a poskytování vodárenských služeb, nepovšimla si ani toho, že toto už tak v porovnání s jinými odvětvími přeregulované prostředí dostává novou podobu ve zcela nové úpravě v zákoně o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, v desítkách nových vyhlášek a nařízení. Výtky, které směřovaly k nebezpečí netransparentních výběrových řízení vyznívají ve světle transponované nové úpravy veřejných zakázek, a dokonce zcela unikátního koncesního zákona, který jde dalece nad požadavky stanovené pro další členské státy EU, jako liché. Mnohé argumenty lze tedy jednoznačně označit jako neprofesionálně zpracované, nahodile vytvořené bez hlubší analýzy a srovnání na mezinárodní úrovni, a to navíc s přímým odkazem na jakousi „nejlepší mezinárodní praxi“. To je kouzelná formulka, jejíž význam nebyl doposud schopen nikdo z bruselských úředníků uspokojivě definovat, natož vysvětlit ubohým občanům „rozvojové země“, za jakou je zřejmě Česká republika v očích některých úředníků na centrále DG REGIO považována.
Úředníci světí svátky.
Jako hloupý vtip pak vyznívá omluva vyslovená ředitelem Meadowsem českému ministru pro místní rozvoj Radko Martínkovi, který jej požádal o schůzku s cílem věcně vysvětlit sporné oblasti a dospět k odblokování situace. Ta může znamenat konec nadějím pro čekající žadatele a zpoždění či ztrátu možnosti uskutečnit vysoce potřebné projekty ještě v letošním roce. Ředitel Meadows, jenž má v dané otázce nejvyšší pravomoci, se omluvil a poukázal na volné sváteční dny, které užívá bruselský aparát v horkém létě, a svoji nastávající dovolenou. Místo sebe nabídl náhradu, která však znamená pouze dílčí možnost pro konečné rozhodnutí - vedoucího české jednotky Georgiouse Yannoussise, který má samostatně vypořádat obsáhlou odbornou diskusi na dané téma. Vniveč proto přichází snaha příslušných ministerstev - zejména pro místní rozvoj, ministerstev životního prostředí a zemědělství -, které se vší odpovědností připravují za pomoci svých poradců odpovědi na již několikrát položené otázky a vysvětlují již několikrát vysvětlené požadavky.
Mocenská barikáda.
Co dodat? Je nanejvýš smutné, s jakou přezíravostí je české straně servírován centralistický postoj ředitelství Evropské komise DG REGIO. Fakt, že prosazování českých národních zájmů je mnohdy komplikováno osobní nevraživostí či kompetenčními třenicemi, je sám o sobě limitující, a to nejen v této oblasti. Když se již podaří takové nepříznivé výchozí podmínky překonat, je postavena česká delegace před diktát a mocenskou barikádu některých osob, které vědomy si skutečnosti, že na dotace není právní nárok, a tudíž rozhoduje ten, kdo drží v ruce peněženku, vystupují nad rámec svých povinností a uplatňují téměř diskriminační přístup vůči jedné členské zemi. To vše se děje ve chvíli, kdy evropské tiskové agentury vydaly zprávu o úspěchu polské administrativy. Ta dosáhla v obdobném případě projektu obnovy vodárenské infrastruktury ve městě Gdaňsk toho, že Evropská unie přispěje na tento jeden jediný projekt sto miliony eur. Jak je vidět, platí staré známé „když dva dělají totéž, nemusí to být totéž“.
