Ministerstvo práce a sociálních věcí se od října loňského roku ještě nevzdalo myšlenky přesunout placení nemocenské na bedra zaměstnavatelů. Odvolává se na fakt, že v jiných evropských státech je tomu také tak. Pracovníci ministerstva, kteří tento návrh připravují, se domnívají, že to je jediná a nejlepší cesta k omezení zneužívání nemocenské. Tuto snahu o cestu z louže pod okap nazývají vznešeně reformou. Jediný pokrok, který nastal za dobu, po kterou se o této „reformě“ diskutuje, spočívá v tom, že ministr Zdeněk Škromach už v médiích nedeklaruje tři týdny, po něž by nemocenskou vyplácel zaměstnavatel. Spokojuje se s „pouhými“ dvěma týdny. Poněkud však ve svém nadšení pro věc zapomíná, že právě onemocnění trvajících pouze několik dní je většina, více než 52 procent.
Kdo za to může.
Návrhem, který zjevně vychází ze snahy vyrovnat zadlužený státní rozpočet ber, kde ber (nebo spíše padni, komu padni), jsou čeští podnikatelé doslova zděšeni. Při svých i tak nemalých problémech, které musí každodenně řešit - zmiňme například přípravu na náročné změny, související se vstupem do Evropské unie - nemají energii ani finanční prostředky ještě na to, aby vytahovali stát z problémů, které přivodila vláda svou liknavostí, neřešením takzvané „falešné nemocnosti“. Podnikatelé již v minulosti vládu na tento fakt upozorňovali. Ta však situaci vyřešila „vylepšeným“ zákoníkem práce.
Vedení státu se příliš nestará o jeho „krev“, tedy o malé a střední firmy, které jsou pružné a dávají práci mnoha zaměstnancům. Naopak koncem loňského roku byl opět přijat návrh na zvýšeni minimální mzdy. Toto opatření zejména ve slabších regionech nahrává těm, kteří pracovat nechtějí a jsou nemocní nebo na podpoře právě z tohoto důvodu. Podnikatelská sféra nemá pro financování nemocenské vytvořené žádné fondy. Finanční břemeno, které by musela nést v případě, že by ministerstvo práce a sociálních věcí svoji vizi v Parlamentu prosadilo, představuje asi 4,5 miliardy korun. Samo číslo napovídá, že nepůjde o situaci, s níž se všichni dokáží vyrovnat.
Kde na to vzít?
Myslím si, že v této souvislosti je důležité ptát se zejména na to, kde vezme například podnikatel s firmičkou do patnácti zaměstnanců překlenovací fond, aby vůbec mohl nemocenské vyplatit, když současně nebudou jeho zaměstnanci pracovat, a tudíž firma nebude mít příjmy? Pro menší firmy je dost velkou zátěží už to, že musí svým zaměstnancům platit dlouhou dovolenou - čtyři týdny a devět dní svátků.
Představme si také možnosti, které by z této „reformy“ vyplývaly pro nekalý konkurenční boj. Stačilo by postarat se o to, aby ve správnou dobu bylo větší množství pracovníků konkurenční firmy na nemocenské. Nejlépe celé dva týdny a to několikrát za sebou… Ministr Škromach jako představitel ministerstva práce a sociálních věcí říká, že délka nemoci se rok od roku zvyšuje. Příčinu vidí v tom, že všichni jsou podvodníci (v případě zaměstnanců i zaměstnavatelů) nebo simulanti (v případě zaměstnanců). Tvrdí, že firmy, které nemají práci, využívají nemocenských dávek k tomu, aby překlenuly hubená období za peníze státu. Kdo však bude po jeho reformě efektivně kontrolovat, zda je zaměstnanec opravdu nemocný, nebude-li to už zájmem státu?
Podivný prospěch.
Pan ministr soudí, že připravovaná reforma je důležitá pro stát. Podívejme se však na řetěz důsledků, který může hluboce zasáhnout celou podnikatelskou sféru. Zejména malé podnikatele (firma s pěti až deseti zaměstnanci) a střední firmy (do 250 zaměstnanců). Stačilo by například, aby přišla - jak to každoročně známe - chřipková epidemie. Myslím si, že právě zaměstnanci firem, které v důsledku „sezonní“ nemocnosti zkrachují, rozšíří řady klientů úřadů práce, neboť se stanou nezaměstnanými. Tedy zpětně i podstatně větší zátěží pro stát než při vyplácení nemocenské. Místo toho, aby tomu bylo přesně naopak a vláda vytvářela podmínky pro skupinu lidí, která umí pružně reagovat na trh a může ve svých firmách vytvářet pracovní příležitosti.
Domnívám se, že „reforma“ připravovaná ministerstvem práce a sociálních věcí je namířena proti prospěchu státu jako celku. Myslím si, že jeden ze základních problémů spočívá v tom, že jejími tvůrci jsou úředníci odtržení od praxe, kteří vypočítávají jakási teoretická čísla, aniž by domysleli jejich možné důsledky. Pokud by pan ministr uvažoval dále stejným směrem jako doposud, mohl by v blízké budoucnosti přijít i na to, že úřady práce by také měli financovat podnikatelé. Vždyť konečně oni jsou ti, kteří „propouštějí“ své zaměstnance, a tudíž mohou za nezaměstnanost.
