Škoda Plzeň
Kdo nechce víc než se alespoň občas trošku zasmát, může začít číst. Kdo si představuje, že se snad dozví skutečný důvod vzestupu a pádu jednoho průmyslového impéria, bude zklamán. Kdo snad dokonce doufá, že konečně pozná, zda Lubomír Soudek je geniá lní mizera, nebo mizerný génius, zapláče.
Publikace Jaroslava Hudce*) není nic jiného než ten druh „literatury , který se na českém trhu ve spíše nepodařené verzi objevuje od chvíle, kdy nakladatelé a potenciální autoři vycítili zájem čtenářské obce o zákulisí ze života slavných. Žijí cích slavných. Jaroslav Hudec - na rozdíl od všech Svorů, Rakušanových či Rýců - se jako první věnuje slavnému z průmyslového světa. Sloužil totiž šest let jako tiskový mluvčí Škody Plzeň, či spíše jako tiskový mluvčí generálního ředitele Lubomíra S oudka. Zatímco však Rýcové a spol. sice své „zásluhy netajili, alespoň se jimi však přemrštěně nechlubili, Hudec coby autor vystupuje především jako tvůrce Soudkova úspěchu, tvůrce, který byl natolik chytrý, že před pádem dovedl vycouvat. Kdyby měl podtitulek publikace odpovídat jejímu obsahu, pak by neměl být formulován jako „šest let po boku Lubomíra Soudka , ale spíše jako „Soudkových šest let po boku Jaroslava Hudce .
Dokonale toto virtuální rozložení figur na šachovnici (abychom se drželi i titulu publikace) ilustruje Hudcův popis vstupu do Soudkových služeb: nabídl se mu jeden páteční večer, kdy měl na sobě starý kaftanovitý župan a nevěděl nic lepšího ne ž jen tak (snad z recese?) zavolat Soudkovi. A když Soudek začal vysvětlovat potíže, na které při privatizaci plzeňské Škodovky naráží, Hudcovi stačil jeden jediný víkend, aby naladil média vůči Soudkovi pozitivně. Hudec vzpomíná, jak hned násl edující pondělí v říjnu roku 1992 „prakticky všechny deníky tlačily na to, aby se novým pánem nad Škodou stal právě Lubomír Soudek. A to jenom proto, že během víkendu autor - stále ještě zaměstnanec Československého rozhlasu na úrovni krajánka (redaktor v určitém regionu) - zajel během víkendu za řadou kamarádů a kolegů novinářů. Hudec ovšem sám připouští, že ho výsledek této první bojové akce překvapil. Pak si už zvykl.
Většina publikace totiž není o ničem jiném než o tom, jak tiskový mluvčí zdárně manipuluje novinářskou obcí (a jejím prostřednictvím zřejmě i investičními poradci). Protože Jaroslav Hudec zásobuje novináře jen vhodnými informacemi, v ;tisku se během měsíců a let vytváří obraz úspěšné české průmyslové firmy, kterou tak dobře vede geniální manažer českého původu, kterému firma patří. „Soudek se stával velikánem - a mezi těmi trpaslíky kolem něj ani nebylo divu. Jak by se nestával, když jen za leden toho roku vyšlo 160 novinových článků o Škodovce (to je o Soudkovi), jak by se nestával, když toho roku i tak střídm ý list, jako jsou Hospodářské noviny, přinesl opakovaně ve své prestižní rubrice Pravidelná anketa Burzovních novin informace typu: krátkodobě doporučený cenný papír: Škoda Plzeň - expanzivní politika, prosazení se na nových trzích. Dlouhodobě doporučený cenný papír: Škoda Plzeň, solidní likvidita, mezinárodně expandující společnost, kvalitní management, z daného souboru největší cenový potenciál. Tak Hudec popisuje „nejklidnější období - rok 1995.
Autorem pečlivě vedený výstřižkový archiv z českého i zahraničního tisku se stal pro celou publikaci zásadním a převažujícím informačním zdrojem. Určitou velice zábavnou výjimkou z tohoto povrchního a všeobecně známého rámce j sou pak autorovy vzpomínky na „mezinárodní expanzi - vzpomínky z cest do zemí, kde se Soudek snažil navázat obchodní styky, nebo se dokonce pokoušel o hlubší investorskou spolupráci. V Hudcově humoristickém podání šlo většinou o fata morgány, které si Soudek stavěl od Číny přes Jemen až po Jižní Ameriku.
Stejně zdařile, jako se tiskovému mluvčímu vedlo ve vztahu k většině novinářů, dovedl bravurně manipulovat i analytiky. Píše: „Oslovil jsem několik nezávislých analytiků, kteří se nejčastěji vyjadřovali k ekonomické situaci Škodovky, a pozval jsem je do podniku - bez šéfova vědomí, aby se mi do toho snad nepletl. Úspěch této akce se obrazil také hned v tisku. Hospodářské noviny napsaly: ŠKODA Plzeň chce být více otevřená, pochvaluje si autor. Jenže o všem se dověděl Soude k, začal se do toho míchat a bylo po parádě. Soudek analytiky přesvědčit neuměl. A to přestože Hudec hned od svého vstupu do Soudkových služeb podle vlastního vyjádření prosazoval v práci s médii styl „hodný král a zlý rádce , př ičemž králem byl Soudek a rádcem - jak jinak - tiskový mluvčí. Pokud Lubomír Soudek věděl předem, že jeho bývalý tiskový mluvčí se připravuje k vydání memoárů (a těžko mohl nevědět), a přece jen se ve skrytu duše obával, že by na něj snad mohl Hudec cosi utajeného veřejnosti prásknout, může si dnes vydech nout. Soudek v Hudcově podání je mimořádně pracovitým člověkem, který sice neumí moc jednat s lidmi, ale kdyby nakonec sám nezačal věřit tomu, jak o něm (Hudcovou zásluhou) píšou české noviny, byl by možná úspěšnější. Ze všech skandálů kol em Soudka připomíná publikace jen kauzu se směnkou pro město Štětí a poněkud nepřehledné finanční toky mezi vlastní Soudkovou firmou, dcerami Škody a Škodou Plzeň. Víc světla, než na ně pustil ve své době tisk, však do žádné z těchto zálež itostí Hudec nevnesl. Víc světla by si bývaly zasloužily i fotky, kterých je v publikaci plno: jsou tak tmavé, že na nich není rovněž nic vidět.
*) Hudec, Jaroslav: Tah střelcem, šest let po boku Lubomíra Soudka, HAK, Praha 1999, 173 stran, cena 119 Kč
