Keňu si většina lidí spojuje především s masajskými válečníky. Ve skutečnosti ji obývá více než šedesát etnik. Zdaleka ne všechna však mají možnost těžit z turismu stejně jako Masajové.
Severní Keňa je totiž úplným opakem turisticky zprofanovaného jihu. Nenajdete tu ani davy turistů, ani parky přeplněné divokou zvěří. Největším prokletím tohoto regionu je vyprahlé pouštní klima – neúrodná kamenitá krajina a teploty pohybující se kolem 45 stupňů. To jsou faktory, které stěžují boj o přežití i mezi místními kmeny – Gabbry, Borany, Turkánci, Rendilly a Sambury. Z tohoto nehostinného místa mohou kdykoliv odejít, nikdo z nich ho ale neopouští. Zůstávají věrni svému tradičnímu životu a sami se nepovažují za Keňany.
Když cestují do Nairobi, hrdě prohlašují, že odjíždějí do Keni, přestože se v ní de iure nacházejí. Vzhledem k neutěšené krajině i nevybudované infrastruktuře ignorují severní Keňu cestovatelé i běžní turisté. Je to začarovaný kruh, protože keňská vláda investuje do infrastruktury především tam, kde se rýsuje ekonomický profit z případného turismu, na němž je tato východoafrická země životně závislá a který se v severních pustinách zatím nerozvinul.
Keňa kvůli nepokojům v roce 2008 přišla o mnoho návštěvníků, tradiční destinace již nelákají a dokonce ji předběhl její hlavní rival – Tanzanie. Sever v tomto ohledu představuje jedinečnou příležitost, která by mohla Keňu uvést zpět do hry. Co této oblasti totiž nechybí, je turistický potenciál. Když jsme žádali Kenya Tourist Board o podporu pro filmový projekt Africa Obscura (který měl kromě fotografických cílů zviditelnit severní Keňu), jedním z odmítavých argumentů této organizace přesto byla skutečnost, že tam nic není a nikdo tam nejezdí.
Život s velbloudy
Pro domorodá etnika, která na severu Keni žijí, z toho plyne závažné ponaučení. Pokud se chtějí vydat do nového tisíciletí stále oblíbenější cestou ekoturismu, musejí se spolehnout především sama na sebe. Jedni z prvních, kdo to pochopili, byli Gabbrové.
Toto etnikum obývá nehostinné pouštní oblasti na severu Keni nedaleko hranic s Etiopií. Jsou to pastevci příbuzní etiopskému lidu Oromo, jejich hlavními kulturními centry jsou Maikona, North Horr a především Kalacha.
Kalacha není místem zapadlým v poušti – leží na půli cesty mezi městem Marsabit a proslulým jezerem Turkana, ve městě se nachází křesťanský kostel s unikátními kresbami, a nedaleko dokonce skalní malby staré tisíce let, jedny z mála v Keni vůbec.
Tradiční život Gabbrů je postaven na rodinných hodnotách úzce spjatých s chovem velbloudů, kteří jim v poušti pomáhají přežít úspěšně již stovky let. Gabberské ženy se oblékají do pestrých šátků, muži se vyznačují silným nepřátelstvím vůči ostatním kmenům. V posledním desetiletí se ovšem životní situace komunity v Kalacha začala zhoršovat – ve městě v té době nebyla škola a morálka upadala. Místní gabberské ženy se už nevydržely dívat na své neschopné muže a v roce 1999 založily komunitu Kalacha Women Group. Podařilo se jim vybudovat farmu, na níž nyní pěstují tradiční plodiny. V malé dílně pletou košíky, zpracovávají kůži a modelují vázy, přičemž tyto výrobky následně prodávají.
Peníze od unie
Na farmě ženy pěstují také plodiny spjaté s rituály Gabbrů nebo byliny určené ke svatebním obřadům. Díky houževnatosti a podnikavosti místních žen přišly brzy i první peníze z Evropské unie a organizace Farm Africa. Vybudován byl důmyslný zavlažovací systém, který farmu napájí vodou z nedaleké oázy. Mimoto Gabbrové rovněž založili svůj kemp a spravují několik tradičních band (chatrčí), které pronajímají. Rozhodli se uchovávat své tradice, takže případným návštěvníkům zatancují, předvedou a vysvětlí domorodé rituály spojené se životem velbloudů. Pokud muži pracují na farmě, tak pouze pod vedením a velením žen.
V bandách vybudovaných tradičním způsobem se kromě postelí a verandy nachází sprcha, ne obyčejná, ale s tekoucí studenou vodou. V poslední době s komunitou spolupracuje letecká společnost Tropic Air sídlící ve středokeňském Nanyuki, která občas přiveze několik západních turistů. Důvodem jejich návštěvy je většinou lov hojného stepokuru. I tento příjem se však v poslední době snížil a komunita hledá nyní další možnosti, jak o sobě dát vědět. Ve vesnici stojí škola, některé ženy mluví anglicky – vrátily se sem po studiích a pomáhají ostatním. „Přijímáme neustále nové ženy, komunita má již více než sto členů,“ prohlašuje šéfka Kalacha Women Group.
