Léta ho i ve vlastní partaji nebrali moc vážně. Šéf SPD Sigmar Gabriel však vždy šikovně dokázal těžit z porážek své strany s Angelou Merkelovou, a tak s ní po boku nyní může dokonce vládnout. Stává se druhým nejmocnějším politikem Německa.
Minulou středu si plácli šéfové německých křesťanských demokratů (CDU), křesťanských socialistů (CSU) a sociálních demokratů (SPD) po 17hodinovém jednání, že spolu utvoří vládu. Nejtěžší to bylo pro šéfa SPD Sigmara Gabriela, který až do září snil spolu s dalšími sociálními demokraty o rudozelené vládě. Nakonec nezbylo než potupně kývnout na pozici slabšího ve vládě úhlavního nepřítele Angely Merkelové.
Pro samotného Gabriela je ale porážka strany jeho mocenským vrcholem. Za podpis koaliční dohody si nyní může volit, co chce na další čtyři roky zastávat za úřad: v nabídce je vicekancléřský post, post supermocného ministra hospodářství či ministra financí. A vyloučeno není ani to, že se Gabriel takticky stáhne na post šéfa poslanců SPD, aby mohl snadněji odstřelovat vládu a v roce 2017 se konečně dočkat vytouženého kancléřského křesla.
Od otce nacisty k matce
Sigmar Gabriel má jeden z nejpozoruhodnějších životopisů nyní aktivních německých politiků. Z rozvrácené rodiny došel k úspěšnému životu, z podceňovaného politika k postu šéfa SPD. Gabriel se narodil do středostavovské rodiny komunálního úředníka a nemocniční sestry. Když byly Sigmarovi tři, rodiče se rozvedli. Sestra zamířila k matce, ale Sigmar k otci. Později prohlásil, že se u otce „cítil jako vězeň“. V deseti letech po soudních tahanicích si ho k sobě mohla vzít matka a Gabriel pak tvrdil: „Zachránila můj život.“
Jako teenager pochopil, že jeho otec zůstal přesvědčený nacista. Před svou smrtí v roce 2012 ho otec obvinil, že od něj Sigmar utekl. Gabriel na to otci na smrtelném loži nic neřekl. Po jeho smrti tvrdil, že k němu necítí žádnou zášť. Ale tato těžká životní zkušenost se možná projevila v Gabrielově schopnosti zůstat tvrdým a neoblomným za každých okolností.
Ve stínu Gerharda Schrödera
Do SPD vstoupil už v roce 1977 jako gymnazista. Protože pochází z Goslaru, který leží v Dolním Sasku, nemohl se brzo nesetkat s Gerhardem Schröderem, svým patronem a pozdějším premiérem země i kancléřem Německa. Gabriel vždy Schrödera vehementně podporoval a přetrpěl, i když si z něj jeho patron na mítincích utahoval kvůli jeho tloušťce.
Gabriel si budoval od píky svou politickou kariéru jako městský zastupitel, zároveň v mládežnické organizaci „tvrdil“ marxistickou linii mladých členů SPD. Vedle toho ale myslel i na budoucí zaměstnání. V roce 1987 na Göttingenské univerzitě dostudoval germanistiku a další předměty a pak začal v rodném Goslaru i učit.
Brzo se dal ale na profesionální dráhu politika. Po postech v mládežnickém hnutí SPD se v roce 1990 dostal do dolnosaského parlamentu. Věrně stál za zády zemského vůdce strany Schrödera, ale když ten odešel dělat politiku do Berlína, rozhodně nemohl ještě pomýšlet na uvolněný post premiéra. Nástupcem Schrödera se stal v roce 1998 dlouholetý ministr vnitra Gerhard Glogowski. Jenže toho o rok později smetla aféra a dolnosaská SPD si vzpomněla na ambiciózního mladého Gabriela. V pouhých 40 letech se tak stal premiérem jedné z nejdůležitějších zemí Německa. Štěstí však zas tak dlouho netrvalo. Po letité vládě Schröderových kabinetů dali v roce 2003 voliči šanci pravici a Gabriel se musel vzdát premiérského postu.
V té době byl ale už významným politikem SPD a nešlo ho nechat zcela bez funkce. Vytvořil se tedy pro něj bizarní úřad pro záležitosti pop kultury a pop diskurzu SPD. Němci samozřejmě odmítli takto krkolomně úřad nazývat a ze Sigmara Gabriela udělali Siggyho Popa po vzoru zpěváka Iggyho Popa.
Ze Siggyho Popa expert na žárovky
Nepříliš důležitý post ale nebyl Gabrielovou konečnou. Všechny kariérní výstupy Gabriela jsou vlastně spjaty s prohrami SPD ve volbách. Když SPD v roce 2005 poprvé prohrála s Angelou Merkelovou a vstoupila jako juniorní partner do velké koalice, Gabriel z toho vyzískal křeslo poslance a především ministra životního prostředí. Mnoho lidí si ťukalo na hlavu, proč učitel germanistiky dostal tento rezort. Gabriel se v zelené problematice našel. Když mluvil o klimatické změně, nezmiňoval CO2, ale jednoduchým jazykem popisoval zkázu topících se ostrovů, protože my vypouštíme příliš tepla do nebe. Podobně lidově přesvědčoval Němce o tajících ledovcích či odklonu od jaderné energie.
Gabriel je také autorem jedné z nejkontroverznějších myšlenek, která se prosadila v Bruselu. Když Gabriel v roce 2007 navrhl zákaz klasických žárovek, nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti. Když se však legislativa prosadila, vypukl v mnoha státech odpor proti úsporným žárovkám a lidé vinili Brusel. Že nápad přišel z německého ministerstva pod správou Gabriela, už věděl jen málokdo.
Předseda, ale ne kancléřský kandidát
V roce 2009 čekala SPD další krutá porážka od Merkelové. Tentokrát kancléřka ani sociální demokraty nepotřebovala k tomu, aby vytvořila novou koalici. Potupná prohra ale opět politický vzestup pro Gabriela. Stal se předsedou strany a dal si dobrý pozor, aby si už s Merkelovou nezadal. Začal verbovat pro rudozelenou koalici a skutečně to chvílemi vypadalo, že SPD na druhém místě a sílící Zelení na místě třetím by mohli v roce 2013 prolomit nadvládu pravice. Přesto však opatrný Gabriel dal zase přednost v kancléřské nominaci někomu ze starších kádrů. Po Franku-Walteru Steinmeierovi v roce 2009 se v roce 2013 dostal do role obětního beránka Peer Steinbrück. Ve vyostřené kampani slíbil, že rozhodně nikdy nezasedne ve vládě řízené Merkelovou. A když Merkelová zase vyhrála, nemohl se prostě stát opět ministrem financí pod kancléřkou jako v letech 2005 až 2009. A otevřela se životní příležitost pro Gabriela.
Ať za mě rozhodnou straníci
Z rozhodného příznivce levicové vlády se Zelenými se stal najednou podporovatel velké koalice. Minulý týden si včerejší soupeři plácli. Stvrzený 158stránkový dokument podle Gabriela obsahuje spoustu priorit SPD: „To není nyní o tom, jak by měla jednat SPD. Jde to otázka, co má dělat Německo a co my můžeme udělat pro lidi.“ Mezi klíčové výhry Gabriela v povolebním handlování patří zavedení minimální hodinové mzdy 8,5 eura, dále investice do vzdělávání a zavedení dvojího občanství pro vybrané skupiny imigrantů.
Politicky prozíravý Gabriel se chce ale pojistit před levicovými kritiky ve straně, kteří Gabrielovo jednání vidí jako zradu. Svým 474 tisícům straníků Gabriel nyní rozesílá hlasovací lístky, zda souhlasí s vyjednaným vládním programem. Je prakticky jisté, že členové už tak pokročilé jednání schválí. Pokud se tak stane, 14. prosince Gabriel vyhlásí „ja“ nové vládě Merkelové. Pro SPD to znamená obsadit šest ministerských křesel. A čeká se především na post, který zaujme právě Gabriel. Pokud do vlády vstoupí, obsadí jistě silné portfolio. Vedle financí se spekuluje i o nově vytvořeném superministerstvu hospodářství, jež by zasahovalo vše od agendy životního prostředí až po finanční věci. Zda Gabrielovi kancléřka takový post svěří, ještě nevíme. Ale může doufat – každé z vítězství Merkelové pro Gabriela zatím znamenalo kariérní vzestup v poražené SPD.
Sigmar Gabriel (54)
» narodil se v dolnosaském Goslaru. Rodiče se v jeho třech letech rozvedli a on do deseti let zůstal u svého autoritativního otce, příznivce nacismu. Následně žil u matky
» vystudoval v roce 1987 učitelství v Göttingenu, dlouho ale neučil. V roce 1990 byl zvolen do dolnosaského parlamentu. V roce 1999 se stal v pouhých 40 letech premiérem
» od roku 2003 do roku 2005 byl stranickým expertem na pop kulturu. V roce 2005 získal post ministra životního prostředí
» v roce 2009 byl zvolen předsedou SPD. A pak ještě v roce 2011 a nyní po volbách v roce 2013
» po prohře SPD v zářijových volbách vedl jednání o velké koalici. Ta minulý týden úspěšně skončila a čeká se, jaký post Gabrielovi připadne
» Gabriel je podruhé ženatý, má dvě děti
Čtěte také:
Cameron spoléhá v boji proti přistěhovalcům na Německo
Německá koaliční smlouva je na světě, cizinci mají za dálnice platit
