Moje školní docházka měla jen dva výjimečné dny: první a poslední. Hrozně jsem se těšil do školy. Do první třídy nejvíc, pak už rok od roku méně. Ten první den byl totiž nejlepší. Ostatní již více méně vadily. (Pochopitelně až zase na ten poslední před prázdninami.) První den znamenal také zvědavost.
GLOSY
Zvědavost na učitele. Zvědavost na spolužáky. Zvědavost na učebnu. První den školy prostě dal mně, žákovi, sílu přežít dny ostatní. Letos učitelé děti okradli o to nejcennější, co jim můžou dát. Omluvou jim nemůže být ani to, že to zřejmě nevědí. Učitel má vědět. Za to je placen. A neví-li, co je pro jeho žáky důležité, měl by jít dělat něco jiného. Český učitel ale raději stávkuje. Logicky - za svou neznalost chce víc peněz. Prvňáčci většinou nemohou dospat okamžiku, kdy půjdou do školy. Věří, že se vstupem do školy stanou konečně velkými. Brát dětem iluze je podle mého názoru zločin srovnatelný s týráním zvířat. A ještě maličkost. Letos se tisíce zklamaných dětí hned první den školní docházky poučily. Zjistily, že vzdělávání není důležité. Proč by se totiž vzdělávaly, když stejné mety se dá dosáhnout stávkováním! Ale možná to má i lepší stránku. Dítě, které se zbytečně těšilo do školy a místo toho se dozvědělo, co je stávka, bude v budoucnosti jistě pro zrušení nesmyslného zákoníku práce. A co víc si můžeme přát. Takže, páni stávkující učitelé, díky! n
