Majitelé obuvnických firem trvají na tom, že český stát neochránil jejich investice. Poprvé je hodil přes palubu, když nedostali zaplaceno za zboží v Rusku. Posledních deset let bránil zavedení antiimportních bariér, přestože je přijaly všechny okolní země i státy bývalé evropské patnáctky.
A co je nejhorší: nezakročil proti nekalé konkurenci, ani tam, kde statistické údaje jasně ukazují na daňové a celní podvody.
Vloni se z Číny dovezlo do Česka téměř 35 milionů párů obuvi, průměrná cena jednoho z nich dosáhla podle celních deklarací zhruba 54 korun, tedy necelá dvě eura. V zemích západní Evropy to bylo i desetkrát víc, ale třeba i v Polsku a Maďarsku nejméně třikrát víc. „Není důvod, proč by to v Česku mělo být méně. Jenže u nás většina zboží celnicí vůbec neprojde a u další části se uvede nižší cena, aby dovozce ušetřil na dani,“ vysvětluje Petr Kubát.
Čeští výrobci už několik let upozorňují, že za 54 korun se nejen v Česku, ale i v Asii nepořídí ani materiál. „Ta cena je naprosto neuvěřitelná, protože my za ni nekoupíme ani podešev,“ říká spolumajitel firmy Flexiko Vladislav Staněk. Deklarované ceny některých dovozů přitom musí být ještě nižší: nejméně pětina čínské obuvi proudí na český trh přes „solidní“ dovozce, například nadnárodní obchodní řetězce. A firma Baťa, která část obuvi pro svou síť rovněž nakupuje v Číně, dováží v průměru jeden pár za 200 korun.
