Podívej, vadne růže

ODS i komunisté berou za kliku Strakovky

Letošek měl být podle novoroční prognózy prezidenta Václava Klause pro naši zemi rokem bez mimořádných událostí. Byl i nebyl. Sociálním demokratům došel dech a demokraté občanští stále neměli dost sil vyvolat předčasné volby, takže česká politika vlastně začala přešlapovat na místě. Jenže i kdybychom za historický počin nepovažovali květnový vstup republiky do Evropské unie - což měla hlava státu zřejmě na mysli, dvouměsíční vládní krizi provázenou úpadkem nejsilnější strany ve sněmovně občané nezažili od přelomu let 1997/1998. Nevídaný byl i trojitý volební triumf občanských demokratů, kterým ovládli politiku vůči Bruselu, regiony a Senát. Mnoho maličkostí způsobilo velezměnu, uprostřed vlády růžových stát zmodral.

Všechno je jinak.

K ilustraci, jak moc se letos změnilo klima v české politice, stačí vzpomínka na 4. únor, kdy ČSSD v koaliční vládě premiéra Vladimíra Špidly prosadila za oficiálního kandidáta na post evropského komisaře Miloše Kužvarta. Kde je dnes Kužvart, kde Špidla? Kde je možnost sociální demokracie přehlasovat v kabinetu třeba odpor lidovců? Dnešní vládu sice tvoří stejné strany se stejně křehkou převahou v Parlamentu jako tehdy, ba ze tří čtvrtin i stejní ministři, píše se však úplně jiný příběh vládnutí. Jestliže do Kužvartovy zpackané nominace tady běžel napínavý akční film, v němž jánošíkovský hrdina s neuvěřitelným štěstím a za značných škod na státních financích unikal zákeřným pronásledovatelům, nad kterými kvartál co kvartál vyhrával v teatrální přestřelce, po aféře Kužvart museli občané zhlédnout krvavý horor „Je třeba zabít škůdce“, vystřídaný v létě nudným jihoamerickým slaďákem „Myslím to upřímně“ režiséra Surňaka. Vládní politika ze dne na den ztratila směr, étos, obsah i Stanislavem Grossem slíbený tah na branku. S nástupem nového premiéra, soustředěného na domácí potyčky, a s oslabením pozice šéfa diplomacie Cyrila Svobody se od srpna téměř vytratil její zahraniční rozměr. A čím dál víc ji paradoxně určuje nečlen kabinetu, předseda rozpočtového výboru sněmovny a lidovců Miroslav Kalousek. Mimochodem: rozplynul se havlovský proud „pravdy a lásky“.

Červnová špidloseč.

Kruciální moment roku má dva vrcholy. Prvním je vyhlášení výsledků eurovoleb 12. června, druhým Špidlův pád 26. června. Už od ledna se ukazovalo, že historicky první volby do Evropského parlamentu skončí pro sociální demokracii fiaskem. Tím spíš, čím víc se Špidlovi dařilo prosazovat uvnitř rozhádané strany svou vůli (lídrem eurokandidátky ČSSD se stal veřejnosti málo známý Libor Rouček, zdravotnictví převzal Jozef Kubinyi). Zemanovci se od premiéra distancovali stále silněji a právě eurovolby konané měsíc a půl po vstupu Česka do unie se zdály být ideální příležitostí se ho zbavit.
Jenže ani sedmiprocentní debakl nepřiměl bojovného běžce k dobrovolnému odchodu. Zlomilo ho až hlasování ústředního výkonného výboru strany, které mu sice vyjádřilo těsnou důvěru, ale odmítlo jeho koncept koalice s lidovci a unionisty. Než zůstat bezmocným štítem lavírujícího vicepremiéra Grosse, funkcí v partaji i ve vládě se vzdal. „Vladimír Špidla je velký muž,“ zmohl se na reakci situací zjevně zaskočený Gross, který se nejvyšší odpovědnosti léta vyhýbal. Teď musel začít sestavením kabinetu.

Léto s kovbojem.

Technologicky vzato, střídání vlád proběhlo nečekaně hladce. Až to svádělo k otázce, proč se k němu sociálnědemokratičtí nespokojenci odhodlali až po dvou letech. Prezident Klaus se zachoval státnicky a už druhý den (2. července) po přijetí demise požádal úřadujícího předsedu ČSSD, aby začal jednat o nové vládě. Gross nejdřív umlčel Miloše Zemana. Alibi o snaze zbavit se malých stran si zajistil velkorysou nabídkou podílu na kontrolní moci ODS, jakmile ji ale Mirek Topolánek očekávaně odmítl, vrátil se ke staré dobré stojedničce. Šestadvacátého července se Gross oficiálně stal nejmladším českým premiérem v historii a začala debata o křeslech. Tvrdé zákulisní boje o Kalouskův vstup do vlády, o vyhazov Cyrila Svobody, o angažmá Vladimíra Mlynáře nebo o resort pro Pavla Němce koalice vybalancovala, takže už 4. srpna mohl Grossův staronový tým skládat slib do prezidentových rukou. A když tři týdny nato vládě vyslovila sněmovna důvěru, měl Gross vyhráno.
Všichni hlavní aktéři - od Klause přes Grosse po Kalouska, Němce i Topolánka - hráli své party kolem sestavování kabinetu poprvé a bravurně. Dokonce jim na konci prázdnin vybyl týden dovolené.

Vytratil se důvod.

Jenže staronové koalici se povedlo rychle odpovědět pouze na otázky „kdo“ a „kdy“. Neobjasnila „proč“ a „jak“. Grossova vláda, ač personálně téměř stejná jako ta Špidlova, přerušila kontinuitu s předchůdkyní a začala bez udání vyšších důvodů řešit jednotlivosti nebo hasit zrovna hořící požáry. Navíc se Gross s předstihem pustil do volební kampaně, která ale místo nápadů jen dávala zapomenout na nedávné karamboly. Z ochránců slabých se stali lakovači na růžovo. Věrohodnost premiér ztratil i povýšením Špidly do Bruselu (a vyhozením Pavla Teličky), aférami Přibyl a Šarapatka či náznaky spolupráce s komunisty.
V dramatické korupční kauze Kořistka se nakonec dutá politika ČSSD opřená o náklonnost exministra vnitra k policii tvrdě střetla s příběhem odpočaté a programově čitelnější ODS. V následných krajských a senátorských volbách občanští demokraté u voličů těžili z křivdy, za níž označili odposlechy a podivné zadržením lobbistů Dalíka a Večerka, z obliby svých dosavadních hejtmanů a hlavně z lidového image předsedy Topolánka. Čím to? Mimoděk to vyjádřil Václav Klaus, když Topolánkovu politiku nulové tolerance nazval chytáním holuba na střeše, zatímco Vlastimil Tlustý neúspěšně požadoval vrabce v hrsti. Právě odvaha se cení, nota bene u donedávna zabarikádované ODS.
Porážka ČSSD byla neodvratná. Gross zklamal a stáhl se, rozvázali Zeman a Škromach.

Tři oříšky pro Topolku.

Občanští demokraté mají za sebou historický rok. Získali devět ze čtyřiadvaceti euromandátů včetně postu místopředsedy EP (Miroslav Ouzký), v půli volebního období se jim sám od sebe znemožnil vládnoucí protivník, v krajských volbách překonali veškeré rekordy a v ústeckém kraji dokonce i magickou hranici padesáti procent. Od listopadu jsou nejsilnější stranou v Senátu a měli ambici posadit do předsednického křesla Přemysla Sobotku místo lidovce Petra Pitharta. Přitom se opticky odstřihli od vlivu Václava Klause, aniž by v něm však ztratili mocného ochránce. Tak silná a nabitá nápady či reformní energií byla ODS naposledy v první polovině devadesátých let.
Prosincový kongres tudíž přímo musel zvolit donedávna vysmívaného Mirka Topolánka na další dva roky předsedou s nadějí, že se stane i příštím českým premiérem. Jen však vědět kdy. Udržet vyšponovanou stranu osmnáct měsíců v aktivitě a jednotě nebude snadné.

O kousek dál.

Podobnou vitalitu a pružnost jako ODS vykazuje i její potenciální partner v příští pravostředové vládě. KDU-ČSL jako jediná z koaliční sestavy nepropadla u žádných z voleb, nemusela měnit šéfa. Miroslav Kalousek si vedle Grosse vydobyl takovou volnost, že se zdá být na koalici už zcela nezávislý a řeší jen dilema, kdy odejít, aby se neposkvrnil vinou.
Zbylé dvě parlamentní strany zůstaly dokonale nehybné. Komunisté na květnovém sjezdu v Českých Budějovicích zabili šanci proměnit se zvolením Miloslava Ransdorfa v jakž takž reformovanou levici. I s tandemem Grebeníček-Filip se ale dočkali rostoucích preferencí a elektorát ČSSD jim zdarma padá do klína. Navíc právě stojedenáctkovým levicovým spojenectvím si Gross může aspoň na rok a půl pohodlně zachránit kůži. Slovem unionisté se po jarních turbulencích (odchod Vrbíka a Bielesze, pád Mareše) rozumí už jen desítka více či méně ambiciózních jednotlivců, hlídaných ministerskou dvojicí Němec-Kühnl.
„Pevně věřím, že nás rok 2004 posune opět o kousek dál,“ řekl na Nový rok poněkud pokrokářsky konzervativec Klaus. Což o to, posunul. Jestli do bahna grossovské agonie, nebo na start modré šance se teprve uvidí.