Některé politické projevy vám prostě zůstanou v hlavě. Jsou to ty, které byly proneseny ve správnou chvíli na správném místě. Ty, které dokázaly zprostředkovat vize řečníků a pomohly rozhýbat svět.
Foto: ČTK
Změny, které po jejich vyřčení nastaly, ale nebyly vždy pozitivní. I to jim dává historickou důležitost. Legendární jsou ale i ty, které znějí s odstupem času úsměvně. Podstatné je vědět, že tehdy byly myšleny úplně vážně.
Kdo chce být úspěšný a dobrý politik, musí být i dobrý řečník. Tato rovnice platí už od starého Říma. Dřív ale umění rétora mohlo „na živo“ ocenit jen pár vyvolených. Později se vize a myšlenky šířily alespoň písemně. Opravdový boom ale nastal s příchodem rozhlasu a později i televize. Tato média dokázala přenést nejen ony vize, ale i atmosféru. V případě televize pak i výraz a gesta, která k silnému projevu i dojmu z něj prostě patří.
Prvním z velkých zahraničních státníků, kdo naplno pochopil, jakou sílu skrývá rozhlas, byl americký prezident Franklin Delano Roosevelt. 4. března 1933, tedy v den, kdy složil přísahu, pronesl mimořádně dobrý a silný rozhlasový projev. V něm požádal Američany o důvěru. Přes rozhlasové vlny pak oslovoval lidi pravidelně. V době hospodářské krize se je snažil uklidnit a dát jim naději.
I v Československu v té době bylo samozřejmostí vysílat rozhlasem důležité události živě. V květnu 1934 proto lidé mohli slyšet přenos z Vladislavského sálu Pražského hradu, kde svůj poslední prezidentský slib právě skládal T. G. Masaryk. Jeho hlas byl slabý a bylo jasné, že prezidentův zdravotní stav není dobrý. Ráznost a odhodlání byly naopak v projevu, který o čtyři roky dříve zazněl z úst bývalého předsedy vlády Karla Kramáře a který posluchačům zprostředkoval také rozhlas: „Kdo nezavírá oči předtím, co se děje kolem nás, ten ví. Nesmí v nás uvadnouti stará láska k národu, že naše vlastenectví musí být živé a obětí schopné jako před válkou, abychom zase dovedli stát v jednom šiku, kdyby přišlo nebezpečí a ohrožena byla naše svoboda.“
Televize, přítel politiků
Živé televizní přenosy z tiskových konferencí – to byla novinka J. F. Kennedyho. Byl dobrý řečník, měl cit pro média i veřejné mínění a navíc byl pohledný. Ideální kombinace, díky níž mohl předávat milionům lidí své vize, jako v inauguračním projevu z roku 1961: „Neptejte se, co vaše vlast může udělat pro vás, ale co vy můžete udělat pro ni. Neptejte se, co může Amerika udělat pro vás, ale co my všichni můžeme udělat pro svobodu lidí.“ Kennedy si často i zavtipkoval, to třeba když se ho novináři v roce 1963 zeptali, jak se cítí v roli prezidenta: „Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“
Nejznámější z jeho projevů ale zazněl mimo Spojené státy. V roce 1963 ho pronesl v západním Berlíně na protest proti stavbě berlínské zdi. Jeho věta „Ich bin ein Berliner“ vyvolala obrovský aplaus. Celý projev byl pak i poselstvím o svobodě, které viděli lidé po celém světě: „Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoliv, jsou dnes občany Berlína. A tak i já jsem dnes Berlíňanem.“
Podobně silný byl v tom roce ještě jeden projev, který stál na začátku nové historické éry. Taky si z něj lidé pamatují jen čtyři slova. Přesto k vyjádření podstaty stačí: „I have a Dream.“ Martin Luther King Jr. ho pronesl ze schodů washingtonského Lincolnova památníku. Přihlíželo mu víc než 200 tisíc lidí a stal se mezníkem boje za občanská práva, rovnost ras a konec diskriminace.
České legendy
Mezi české politiky, kteří zazářili svými projevy, patří bezesporu Klement Gottwald. I když při čtení projevu, který pronesl v roce 1929 v Národním shromáždění, trošku mrazí. „Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preise, vy jste pod komandem Společnosti národů, to jest společnosti imperialistických dravců…My jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“
O mnoho známější je pak jeho „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů… Pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ Z balkónu na Václavském náměstí v únoru 1948 těmito větami potvrdil obrat Československa k dalším desítkám komunistických let.
V souvislosti s touto etapou naší historie určitě stojí za to připomenout ještě Jakešův projev z Červeného Hrádku z července 1989. Záznam tehdy pořídil zaměstnanec Československé televize. Prostřednictvím Alexandra Vondry se dostal mezi lidi, vysílal se i v rádiu Svobodná Evropa a stal se symbolem končícího režimu. Jakeš si předsedům okresních výborů strany stěžuje, splete si brojlera s bojlerem a nejen to. „Ti umělci, kteří to podepsali… Žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis… seznam těch umělců, kteří berou nad těch 100 tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milión, dva milióny berou. Jandové a jiní každý rok. Ty náhodou neprotestovali.“
Důkazem, že se po revoluci doba změnila a s ní i úroveň politických projevů, je novoroční řeč prezidenta Václava Havla z roku 1990. Ten jednoduše uměl a stále umí přesně vystihnout situaci: „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.“
Závěr věnujeme úryvkům, které se s těmi klíčovými historickými projevy rovnat nemohou. Přesto už k současným českým legendám patří, zejména proto, že se staly tématem pro řadu parodií. Třeba projev Jiřího Paroubka po volbách v roce 2006, kdy řekl, že demokracie utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948. Právě dlouholetý předseda ČSSD se zasloužil i o další legendární projevy. Například když chtěl Česku vládnout třeba s Marťany nebo když s větou, „Dámy a pánové, nechci se Vás dotknout, kdo z Vás to má,“ vysvětloval své porozvodové finance.
