Podivná firemní kultura

15. 3. 2005

Propuštění Harryho Stoneciphera...

Začalo to před dvěma měsíci, když se management Boeingu vypravil „vyhodit si z kopýtka“ do Palm Springs, kam se vedení uchyluje každý rok. Právě tam propukl vztah mezi výkonným ředitelem Harrym Stonecipherem (68) a manažerkou Debrou Peabodyovou, který nakonec vyústil v šokující vyhoštění Peabodyové z firmy. Zasvěcení tvrdí, že konference se stala symbolem mnoha věcí, které jsou dodnes v podniku v nepořádku. Účastníci popisují divoké pitky a hýření protahující se do noci. Atmosféra byla v přímém rozporu s profesionalitou, jejíž obraz se Stonecipher snažil vykreslit, když v roce 2003 přebíral funkci výkonného ředitele po Philipu M. Conditovi. Ten také rezignoval uprostřed série skandálů. Vyjádření Harryho Stoneciphera se nepodařilo získat.
Při pohledu zvenku se zdá, že Harry Stonecipher posunul Boeing zpět na cestě k čestnosti a poctivosti. Dvě nejvýznamnější sekce tohoto leteckého a kosmického uskupení, Boeing Commercial Airplane a Integrated Defense Systems, dnes vytvářejí slušný zisk. Jen několik dnů před rezignací Harryho Stoneciphera odvolalo vojenské letectvo Spojených států dvacetiměsíční zákaz účasti Boeingu v nabídkových řízeních pro raketový program. Společnost z něj byla vyloučené poté, co se manažeři na nižších úrovních vedení v roce 2003 přiznali, že při přípravě nabídek využívali interních dokumentů Lockheedu. Když byl pak Michael Sears, bývalý finanční ředitel, odsouzen za nezákonné vyjednávání o nabídce pracovního poměru s jednou z pracovnic Pentagonu, Boeing dokonce zdánlivě překročil i stín svého nejvážnějšího skandálu. Jeho akcie ve skutečnosti znovu nabyly na hodnotě, která se za poslední rok ze čtyřiceti dolarů vyšplhala téměř na šedesát.

Nevědomé představenstvo.

Představenstvo Boeingu, v čele s předsedou Lewisem Plattem, hovoří o propuštění Harryho Stoneciphera jako o důkazu, že firma natolik ctí morální čistotu, že za současné situace nemůže tolerovat ani oboustranně chtěný vztah mezi výkonným ředitelem a jednou z manažerek. Zasvěcení to ale vidí jinak. Líčí kulturu neskrývaných výstředností, přetrvávající z dob Philipa Condita. Nedostatek sebekázně se projevil i v podobě bezuzdného politikaření mezi vrcholnými vedoucími pracovníky. Jak funkční období Harryho Stoneciphera, které podle předpokladů nemělo trvat déle než pár let, pomalu ubíhalo, stupňovaly se boje mezi těmi, kdo měli políčeno na jeho místo. Představenstvo jako by o tomto vření ale nevědělo. Jeho členové se k situaci odmítali vyjadřovat. Lewis Platt naopak během telefonické konference, na níž oznamoval rezignaci Harryho Stoneciphera, uvedl: „Jde nám především o to, aby naše vedení bylo silné v uplatňování etických zásad. Museli jsme tvrdě bojovat, abychom firmě vrátili její dobré jméno.“
Vzájemné intriky a potyčky ve vedoucí garnituře nejsou americkým společnostem neznámé, ale míra, ve které převládly v Boeingu, je výjimečná. Ve společnosti, která musí vyjednávat s vládami a nese odpovědnost za bezpečnost veřejnosti využívající leteckou dopravu, a dokonce i za tak citlivou záležitost, jako jsou vojenské kontrakty, je tak značné rozptýlení pozornosti obzvláště znepokojující.
Pouhých několik dnů před oznámením o odstoupení Harryho Stoneciphera si v Boeingu všichni povídali o velkém pozdvižení, které je za dveřmi. Dlouho plánované jednání představenstva, které se konalo poslední víkend před rezignací, trvalo o půldruhého dne déle a manažeři, kteří měli vystoupit s prezentacemi, na poslední chvíli dostali instrukci, aby nikam nejezdili. Objevil se další problém, který firma, stále ještě intenzivně vyjednávající s Pentagonem o nápravě vzájemného vztahu, skutečně nepotřebovala. Nanejvýše důležitá obchodní sekce se nechala zatáhnout do bezohledného souboje, kterým na úkor evropského Airbusu, chtěla získat zpět dominantní postavení v letecké dopravě. Uprostřed toho zmatku si tři dny před šokující zprávou o Harry Stonecipherovi šéf obchodní sekce Alan R. Mulally zahrál na hvězdu večera před stovkou manažerů a zaměstnanců na party v Kirklandu ve státu Washington. Podle svědectví několika účastníků Alan Mullaly otevřeně hovořil o tom, kdo nahradí Stoneciphera, a situaci popsal jako dostih mezi dvěma koňmi. Ti, kteří se večera zúčastnili, citují slova, která měl Alan Mulally pronést: „Teď už je to jenom mezi mnou a tím člověkem, co dělal pro GE. Je to boj na život a na smrt, a jestli vyhraje on, já půjdu.“ Alan Mulally nyní popírá, že by něco takové řekl, a James McNerney (z GE) odmítá prozradit, jestli na funkci Harryho Stoneciphera kandiduje.
Alan Mulally nebyl jediný z manažerů, kteří v posledních letech osnovali svůj vzestup na žebříčku. Jeden z jeho nejnebezpečnějších protivníků pravděpodobně své pletichaření dovedl do takových konců, které znamenaly překročení zákona. Bývalý finanční ředitel Michael Sears byl v únoru odsouzen ke čtyřměsíčnímu pobytu ve vězení za roli, kterou odehrál v nezákonných jednáních o pracovním poměru s Darleen Duyunovou, důstojnicí odpovědnou za zásobování ve vojenském letectvu. Zasvěcené osoby říkají, že Michael Sears se sporného chování dopustil ve snaze vytvořit si silnou spojeneckou základnu na úkor rivala. Darleen Druyunová, vládkyně nad zásobováním vojenského letectva, která se v tu dobu chtěla posunout do soukromého sektoru, byla v roce 2002 zřejmě nejvyhledávanějším možným kandidátem na vedoucí funkci v leteckém a kosmickém průmyslu. Vzhledem k hloubce znalostí o procesech nákupu v Pentagonu a kontaktům, které měla, se Boeing i většina soupeřících firem ze všech sil snažili Darleen Druyunovou ulovit. James F. Albaugh, favorit v dostihu, v němž cenou pro vítěze byla funkce výkonného ředitele, a šéf sekce Integrated Defense System, nejméně jednou s Darleen Druyunovou hovořil. Předpokládal totiž, že se stáhla z jednání o smlouvě se samotnou firmou Boeing, jeho snaha nicméně vyšla naprázdno. Boeing uspěl až při posledním Searsově pokusu, jak dokládá e-mail zveřejněný v rámci vyšetřování Michaela Searse a Darleen Druyunové. Tímto povedeným tahem získal Michael Sears obrovskou výhodu proti Jamesi Albaughovi i Allanu Mulallymu. Přívrženectví Darleen Druyunové pro Searse představovalo i možnost jak rozšířit svou spojeneckou základnu. Michael Sears se už dříve prostřednictvím svého právního zástupce odmítl k záležitosti vyjadřovat a nebyl tudíž k zastižení.
Získat podpis Darleen Druyunové vyžadovalo víc než pouhé umění přesvědčit. Jaký argument převážil? Od Michaela Searse dostala Darleen Druyunová příslib vysoké funkce, i když ve stejnou dobu ještě stále jednala s Boeingem.
Michael Sear si našel i jiné způsoby, jak popohnat svou věc. V létě 2003 rozpoutal totální válku proti tehdejšímu výkonnému řediteli Philipu Conditovi. Několik vedoucích pracovníků Boeingu tvrdí, že Michael Sears převzal veškerou odpovědnost za vztahy s veřejností. Dokázal si tak zajistit kontrolu nad kontakty s médií a investory, což je úloha, která finančnímu řediteli za normální situace nepřísluší. „Všem bylo jasné, že Sears dychtí po Philově místě, a to v míře vzbuzující v ostatních odpor,“ vyjádřil se letos jeden z členů představenstva Boeingu. „Unavovalo nás, když se tvářil a jednal jako právoplatný dědic.“ Jak uvádějí někteří výkonní manažeři, Michael Sears navíc do své sféry vlivu zařadil i věhlasné firemní centrum pro vzdělávání manažerů v St. Louis. James Albaugh a Allan Mulally byli z činnosti centra vyloučeni. Protože prakticky všichni manažeři, mající ve firmě aspoň nějaký vliv, školením v centru procházejí, dokázal se Michael Sears v rozsáhlém impériu firmy Boeing dalekosáhle zviditelnit.
V létě 2003 Searsovy akcie ještě vzrostly. Ještě v době, kdy za vztahy s veřejností byl odpovědný James Albaugh, unikly do médií informace, podle kterých Albaugh pravděpodobně utajil informace o případu, v jehož důsledku firma přišla o 1,2 milionu dolarů. Zdálo se, že James Albaugh se snaží obvinit Michaela Searse. Podle interního memoranda, vzniklého v inkriminované době v Boeingu, měl James Albaugh říci, že „snaha vylíčit tuto ztrátu jako následek skutečnosti, že jsem zadržoval informace (což pro celosvětové vedení bylo překvapením), nemá faktický základ.“ James Albaugh dále píše: „Pokud má Mike v úmyslu mě diskreditovat, dělá špatnou službu nejen pro mou osobu, ale hlavně pro celou společnost.“
Rány zezadu byly mezi „potentáty firmy“ běžné. „Všichni z nejvyšší garnitury měli zacíleno na Philovo místo,“ vyjádřil se bývalý vedoucí pracovník Boeingu. „Mělo to dost rozkladný účinek.“
Nezdravá orientace na interní politiku nebyl jediný problém ve firemní kultuře Boeingu. V březnu 2004 se Boeing uvolil zaplatit 70 milionů dolarů, aby urovnal vleklý modelový soudní případ týkající se sexuální diskriminace. Sexuální zneužívání ze strany vedoucích pracovníků bylo častým tématem diskusí mezi zaměstnanci. Jak BusinessWeek napsal v prosinci 2003, Philu Conditovi se podařilo urovnat nejméně jeden soudní spor, ve kterém byl zaměstnankyní, s níž udržoval vztah, žalován za neoprávněné ukončení pracovního poměru. Boeing vytrvale odolával snaze časopisu BusinessWeek uveřejnit dokumenty, v nichž se o tomto i o jiných obviněních hovoří. Když byl Harry Stonecipher již jako důchodce povolán do funkce výkonného ředitele, jedním z jeho hlavních úkolů bylo dostat etiku do popředí zájmu. Vytvořil oddělení pro interní správu a řízení firmy, které mu bylo přímo podřízeno. Navíc všichni zaměstnanci museli podepsat prohlášení o dodržování konkrétních pravidel. „Bez čestnosti a poctivosti není možné úspěšně řídit podnik,“ napsal Harry Stonecipher ve firemním časopisu v červnu 2004, „je správné propustit člověka, jehož charakter není bez úhony.“ Zásada, které by se měl držet každý.

Bolestivá lekce: E-mail přetrvá navždy

Jak mohou být tak hloupí? Přestože věk internetu vstoupil do druhého desetiletí, vedoucí pracovníci nepřestávají rozesílat e-maily, kvůli kterým jsou později propouštěni, nebo dokonce musí do vězení. Výkonný ředitel společnosti Boeing Co., Harry C. Stonecipher, je posledním příkladem této praxe. Explicitní e-maily, které údajně odeslal, vedly 7. března až k jeho propuštění. Kdyby byl Harry Stonecipher všímavý, neušlo by mu, že případy bankovního zaměstnance společnosti Credit Suisse First Boston Franka Quattrona a analytika firmy Merrill Lynch & Co. Henry M. Blodgetta, stejně jako vedoucích pracovníků společnosti Enron Corp. už v důsledku podobných e-mailů skončily propuštěním. Naopak v kauze, ve které byl bývalý výkonný ředitel společnosti World Com, Bernard J. Ebbers, žalován pro podvod v hodnotě jedenáct miliard dolarů, byla žalující strana pronásledována pocitem marnosti, protože Bernardu Ebbersovi se podařilo vyhnout jakýmkoli e-mailům. Necháme-li ale Bernarda Ebberse stranou, administrativní a vedoucí zaměstnanci se jen výjimečně mohou e-mailu zcela stranit. Rizika však mnozí z nich přesto očividně přehlížejí. Proč? Jelikož vyřízení e-mailu je záležitost na několik sekund, stavíme se k němu stejně spontánně a bezstarostně jako k běžnému rozhovoru. A protože se soukromé i služební e-maily mísí ve stejné složce pro příchozí poštu, může se nám zdát, že e-mail nemá z hlediska svých důsledků ani takovou váhu jako noticka v poznámkovém bloku zakoupeném z prostředků společnosti. E-mail je ale naopak mnohem nebezpečnější. Zprávy šířené jen tak „hala bala“ zůstávají uložené na firemních serverech a každé špatně zvolené slovo v nich ulpívá nedotčené jako Magna Charta. Je snad poslední vtělení e-mailu, diskuse po síti v reálném čase (instant messaging), bezpečnější? Ne tak docela. Podle průzkumu Institutu pro průzkum využívání elektronických prostředků (ePolicy Institute) v Kolumbu v Ohiu, každá desátá firma ve Spojených státech sleduje a ukládá tento druh zpráv, používaný téměř osmdesáti procenty amerických administrativních a vedoucích pracovníků. Ba co víc, příjemce zprávy nebo jeho firma může vést záznamy o těchto elektronických rozhovorech. A pro ty z vás, kdo spoléháte ne webové služby, jako Hotmail nebo Yahoo! Mail, v domnění, že obejdete firemní kontrolní mechanismy, znovu se zamyslete. „Některé společnosti dnes monitorují už i webovou poštu,“ tvrdí Nancy Flynnová, výkonná ředitelka ePolicy. Prokurátoři, žalující a jejich právníci tak na talíři dostávají nepřebernou všehochuť elektronických důkazů v případech nejrůznějšího charakteru, od věkové diskriminace přes cenové dohody až po zajišťovací fondy. „Elektronická komunikace tvoří asi 70 procent důkazních materiálů, kterými se běžně zabýváme,“ uvádí Garry G. Mathiason, starší společník firmy Littler Mendelson v San Franciscu.
Tato už dnes obrovská pyramida důkazů se bude ještě vršit. Podle zákonných předpisů, které nově vstoupily v platnost, jako například zákon Sarbana a Oxleyho o zveřejňování informací finančního charakteru, musí společnosti archivovat ještě větší množství e-mailů a jiných elektronických komunikačních forem (instant messaging, blog postings). Kromě toho trvale vznikají nové digitální technologie, které k této záplavě důkazů mohou přidat ještě další. Společnosti například začínají používat internetovou telefonii, v níž firemní vyšetřovatelé získají nástroj ke sledování záznamů o telefonních hovorech. Firmy nečekají a horečně instalují systémy, kterými filtrují stohy elektronické pošty. Využívají software pro kontrolu jazyka obvykle používaného danou skupinou lidí. Během pouhé milisekundy dokážou prověřit e-maily a elektronické zprávy a odhalit v nich informace o obchodním tajemství, používání nepřípustných výrazových prostředků, pornografii nebo pirátské hudební soubory. „Každý jednotlivý e-mail prohlížíme, ještě když je v pohybu,“ říká Chris Voice, víceprezident pro technologie v Entrust, dallaské společnosti zabývající se bezpečnostními systémy pro elektronickou komunikaci.
Využití podobných systémů může být pro firmy způsobem jako předejít potížím se zákony. Co si ale mají počít zaměstnanci, kteří touží po soukromé komunikaci? Nejlepší radou je vystříhat se digitálního světa. Vyhýbejte se telefonům. Pokud už musíte mluvit, šeptejte. Anebo se raději domlouvejte jen mrknutím oka.

Údobí skandálů

ČERVENEC 2003 – Pentagon trestá Boeing za držení důvěrných dokumentů o raketách od soupeřící firmy Lockheed Martin. Na patnáct měsíců zakazuje Boeingu účastnit se startů armádních satelitů a smlouvu v hodnotě jedné miliardy dolarů uděluje Lockheedu.

ZÁŘÍ – Propukají spory v souvislosti s obchodem za 22 miliardy dolarů, v jehož rámci vojenské letectvo souhlasí s pronájmem vzdušných tankerů od firmy Boeing. Jde o obchod finančně mnohem nákladnější, než kdyby vláda tankery rovnou odkoupila.

POLOVINA LISTOPADU – Skandál narůstá šířícími se zprávami, podle kterých vysoce postavená pracovnice Pentagonu Darleen Druyunová dala Boeingu tip ohledně ceny, kterou za tankery nabídl Airbus.

KONEC LISTOPADU – V důsledku odhalení, která tvrdí, že Michael Sears, finanční ředitel Boeingu, nabídl Darleen Druyuonové místo ještě během jejího působení v Pentagonu, je Michael Sears nucen odstoupit z funkce. Pentagon nařizuje přezkoumat smlouvu o tankerech pro vojenské letectvo.

PROSINEC – Funkci skládá Phil Condit, výkonný ředitel Boeingu, jehož renomé klesá kvůli trvajícím skandálům, kupícím se obchodním problémům a osobním pokleskům. Nástupcem je jmenován Harry Stonecipher.

BŘEZEN 2004 – Boeing se uvoluje zaplatit více než 70 milionů dolarů k urovnání modelového soudního sporu, v němž druhá strana tvrdí, že Boeing málo platil a odmítal povyšovat zaměstnankyně firmy.

PODZIM 2004 – Michael Sears přiznává, že je vinen, protože napomáhal nezákonným jednáním o pracovním poměru. Nato je odsouzen ke čtyřem měsícům vězení. Darleen Druyunová se doznává, že Boeinu poskytovala výhody. Pozastavení tankerového programu na neurčito stojí Boeing 195 milionů dolarů.

ÚNOR 2005 – Pentagon oznamuje, že prošetří dalších osm smluv pro vojenské letectvo, na kterých pracovala Darleen Druyunová a které dohromady představují hodnotu tří miliard dolarů.