J a n H e r z m a n n
Drtivá většina občanů nemá ekonomické vzdělání. Nejen v Čechách, kdekoli na světě. Svůj názor na hospodářskou situaci si vytvářejí podle toho, jak se jim žije (odborníci prominou, chtěl jsem říci podle stavu a dynamiky životní úrovně), podle toho, co se dozvědí z novin, rádia a televize (podle obsahu ekonomického zpravodajství rozhodujících médií), i podle toho, co se povídá po jejich podniku (zase chybka - podle obsahu interní komunikace v rámci příslušné korporace). A v Čechách? Samozřejmě také podle toho, co vyčtou mezi řádky. Pak si o tom všem povídají (neformálně interpersonálně komunikují) a vzniká veřejné hospodářské mínění.
Mám trochu obavu, že na tomto místě mnohý vrcholový manažer a téměř každý politik či státní úředník pocítil nutkání obrátit list a počíst si v týdeníku EURO o něčem, co má pro ekonomiku opravdový význam. Ale pozor - ono to bez těch obyčejných lidí také jaksi nejde. Kdyby nic jiného, tvoří pracovní sílu, kterou je nutno motivovat k produktivitě, rekvalifikaci a v procesu restrukturalizace také k teritoriální i sociální mobilitě. Takže ono na tom, co si lidé myslí, přeci jen tak trochu bude záležet, a to nejen politikům při volbách.
Člověk může být motivován k čemukoli, nejen k chování hospodářskému, pouze dvojím způsobem: buď vidí možnost něčeho pěkného a příjemného dosáhnout, nebo cítí hrozbu, že by ho něco ošklivého a nepříjemného mohlo potrefit. Říká se tomu pozitivní a negativní motivace. Moudrá státní a zaměstnavatelská sféra proto vysílá „lidu jasné signály, jaké perspektivy a jaká rizika nás všechny společně čekají.
Tak třeba kurs koruny. Dlouho se čekalo, že koruna oslabí. Když se to najednou opravdu stalo, dozvěděl se každý člověk ihned z odborných komentářů, že pokles bude pokračovat téměř až na úroveň 20 korun za marku, že se pokles zastaví, že se pak koruna vrátí na úroveň někde kolem 18,60 za marku, ale potom zase zrychlí až nad 20 korun za marku. Laskavý čtenář, který má pocit, že jsem se na tomto místě psaní článku zbláznil, nechť si vyhledá různé tehdejší noviny. Všechno to tam najde.
A což potom úrokové míry! Člověka v zaměstnanecké pozici zahřeje u srdce zpráva, že jejich opakované snížení iniciované centrální bankou umožní příliv kapitálu do stagnující ekonomiky, a pomůže tak „roztočit kola . A že je to dobře, neboť inflace již je bržděna jinými mechanismy než měnovou restrikcí. Jenže pokud jeho paměť sahá, snížení úroků centrální banky vždycky přineslo rychlé snížení úroků z vkladů. Ty už se v roce 1998 jen tak tak vyplácely, a pokud se dále sníží jejich úročení, při „zabržděné devítiapůlprocentní inflaci se nebudou vyplácet vůbec. Co mu to tedy vlastně ekonomové prostřednictvím úrokové míry sdělují? Že je lepší, když podpoří oživení ekonomiky tím, že své úspory převede do spotřeby, než tím, aby je dal prostřednictvím bank a fondů k dispozici pro investice?
A pak je tady ta zatracená nezaměstnanost. Pořád byla moc nízká a teď najednou roste, a to rychleji, než jsme čekali, ba dokonce rychleji, než jsme si přáli. Hlavně tam, kde už vlastně delší dobu byla vysoká a kde si s ní už delší dobu nikdo nevěděl rady. Lidi z Bruntálska nebo třeba ze Zruče jistě potěšilo, když se z jedněch novin dozvěděli, že v Americe se člověk stěhuje za prací několikrát za život, a z druhých, že stěhovat se za prací není pro nezaměstnané řešením. Mám před sebou čísla z jednoho průzkumu naší agentury. Sedm z deseti dotázaných v něm řeklo, že jsou v práci celkem nebo velmi spokojeni. To je snad dobrá zpráva! Nebo že by ne? Není těch spokojených v práci až trochu moc na to, že podniky nemají potřebnou výkonnost a výrobky evropskou konkurenceschopnost? Na druhé straně skoro třetina řekla, že v nejbližších měsících pravděpodobně o tu práci přijdou. Poměrně vysoké procento, kdyby se obavy naplnily jen z poloviny, měli bychom (nesmíme zapomenout na ty, kteří již o místo přišli) jednu z nejvyšších nezaměstnaností v Evropě. Bude tahle zpráva motivovat k většímu pracovnímu úsilí a třeba i snaze podílet se na rozvoji firem, nebo lidi ochromí jako myš pohled na kobru?
Já vím, názory se mohou různit a na leckterou lidskou bolest je víc receptů. Přece jen mi však v hlavě hlodá podezření, zda všechny tyto protimluvy nejsou především výrazem veliké nejistoty a nestability celého toho zvláštního mechanismu, kterému se říká české hospodářství, a značné bezradnosti těch, kteří to hospodářství mají řídit. Připustím-li, že burzovní hru Mladé fronty DNES nehrají žádní prosťáčci, jak je možné, že mezi nimi dosahuje dlouhodobě docela slušných výsledků šimpanz, ztělesňující slepou náhodu?
Aby se nezdálo, že sdílím nějakou blbou náladu, musím podotknout, že jsou tady tací, kteří své firmy touhle džunglí protimluvů docela úspěšně provádějí. Od Pavla Kafky v čele 11 000 Siemensů přes humpoleckého Stanislava Bernarda až po našeho trafikanta, který mne každé ráno slušně pozdraví a když zrovna nemá časopis, jaký jsem si náhodou vzpomněl koupit, do druhého dne mi ho bez velkých řečí sežene. Možná jsou za úspěchem jim podobných složité ekonomické koncepce, finanční modely a manažerské strategie, možná „jen selský rozum. Rozhodně je za nimi hodně práce a málo řečí. I jejich příběhy vydávají zprávu o stavu české ekonomiky - světově se tomu říká success stories.(Proboha, snad jsem to někomu z nich nezakřikl!) Ale nečte už teď zkušený český člověk mezi řádky něco nepěkného, podezřelého nebo aspoň záviděníhodného?
Já vím, otázky, samé otázky. Pokud někdo ode mne čeká recept, jak to vše vyřešit, musím ho zklamat. Nevím. Nemám na to ani dost ekonomického vzdělání, ani dost odvahy nebo drzosti. A kde že je ta zpráva o české ekonomice? No přeci v těch otázkách!
