Esej: Podivný případ Arsèna Wengera

5. 5. 2018

VAROVÁNÍ: Toto není článek o fotbalu. Šajtlička a štěstíčko zůstanou stranou; řeč je o vztahu peněz a úspěchu v tvrdě konkurenčním prostředí.

Francouzský manažer londýnského klubu Arsenal FC Arsene Wenger svolal v pátek 20. dubna všechny hráče a zaměstnance tréninkového střediska v London Colney na tři čtvrtě na deset dopoledne k poradě. „Mám pro vás špatnou zprávu,“ řekl jazykem, jejž lze podle slovní zásoby rozeznat jako angličtinu, ačkoli podle intonace a výslovnosti je nezaměnitelně francouzský.

Wenger suše oznámil, že se s Arsenalem po ukončení letošní sezony rozloučí. „Teď potřebujeme dohrát ligu a vyhrát Evropskou ligu,“ řekl a dal rozchod.

Úderem desáté klub potvrdil Wengerova slova na svých stránkách. Během několika minut - London Colney je od stadionu Arsenalu na severu Londýna vzdálen sotva 30 kilometrů - se začali sjíždět novináři. Němec Mesut Ozil, největší hvězda klubu, řekl, že se necítí připraven mluvit na kameru. Podle novin měla polovina jeho kolegů, tvorů jinak citlivých jen sporadicky, slzy na krajíčku. „Je to jako by umřela královna,“ řekl jeden z nich, „víte, že to jednou přijde, ale přece je to šok.“

Rovné příběhy dějin

Proč tolik rozruchu kolem fotbalového trenéra, řeknete si nejspíš. Odpověď má dvě části. Fandové Arsenalu vidí především trofeje nejúspěšnějšího trenéra, jakého kdy jejich klub měl. Wengerovo dvaadvacetileté působení v Arsenalu je však daleko zajímavější. Byl jedním z hybatelů změn, které z anglického fotbalu udělaly jeden z komerčně nejúspěšnějších zábavních projektů planety. Zároveň byl jedním z dobře viditelných symptomů změn paralelně zasahujících i lidi, kterým je celý fotbal šumák.

Velké dějiny mají rády příběhy pěkně přímé a rovné. Hitler - špatný, Churchill -dobrý. Diana - milá kočička se špatným řidičem, princ Charles - necitelný obšourník. Bush mladší - blbec, Obama - prima. Žádá si to lidská paměť, která má sklon veškerou minulost uhlazovat do přehledného kauzálního řetězce.

Podle tohoto vzorce je Wenger geniální fotbalový idealista, jenž raději hrdě zůstal na štítě, než by své přesvědčení kompromitoval. Ono přesvědčení spočívá zhruba vtom, že i u fotbalu se vyplatí myslet, a to na hřišti i u stolu. Požadavek na zapojení mozku mu na ostrovech vynesl přezdívku Le Professeur (o povaze fotbalového prostředí nejlépe vypovídá skutečnost, že to bylo zprvu myšleno hanlivě). Tenhle zjednodušený obrázek však ne tak docela sedí s fakty.

Puma v rozběhu. Na pomoc si bere fotbal, kriket i hip-hop

Podívejme se nejprve do října 1996, kdy se Wenger jako docela neznámý chlapík na stadionu v Highbury objevil poprvé. V Británii tehdy dosluhovala konzervativní vláda Johna Majora, jež se nikdy docela nevzpamatovala z kolapsu libry před čtyřmi lety, který způsobil mezinárodní forexový trh. Opoziční labouristy vedl silně proevropsky naladěný mladík jménem Tony Blair.

Kudy ven z izolace

Stran fotbalu to nebylo o mnoho lepší. Na jaře téhož roku hostila Anglie fotbalové mistrovství Evropy. Bylo dost nudné; druhé místo v něm získal tým, jenž ve svých posledních třech zápasech vstřelil jeden jediný gól a na jeho hru se nedalo dívat (ano, řeč je o české reprezentaci). Anglické mužstvo nehrálo špatně, pročež prohrálo až s Německem, jako vždycky, když se Anglie v nějakém turnaji dostane tak daleko, že na Němce narazí.

Zajímavější byla klubová scéna. Od roku 1992 (kdy shodou okolností oficiálně vznikla Evropská unie) fungovaly v Anglii a na kontinentě dva na sobě nezávislé ambiciózní sportovní mediálně-reklamní projekty, Premier League a Liga mistrů. První z nich vytvořil z klubů nejvyšší anglické soutěže entitu schopnou vyjednávat na vlastní triko dohody o prodeji televizních práv. Druhý z nich dělal totéž pod hlavičkou evropské fotbalové asociace UEFA. Cílem obou projektů bylo zasáhnout globální televizní publikum, rozšířit tak reklamní trh a z výtěžku podporovat účastnické kluby. Ty tak měly získat prostředky na nákupy a platy nejlepších hráčů světa, plus na veškeré další výdaje spojené se špičkovou úrovní profesionalizace.

Anglický klubový fotbal potřeboval injekci živé vody ještě naléhavěji než prase příslovečné drbání. Pouze jedenáct let předtím, v květnu roku 1985, se udály dvě tragédie - jedna domácí v Bradfordu, o 18 dnů později evropská v Bruselu - smrt desítek fanoušků. Následoval zákaz startu v evropských pohárech, policejní zásahy na stadionech, klesající návštěvnost a generální ústup fotbalu ze společenského života. Bylo třeba vizionáře, jenž by posunul nejoblíbenější britský sport z nelichotivé pozice někam dál.

Šedá eminence Dein

Fotbal takového člověka našel v Davidu Deinovi, tehdy padesátiletém odborníkovi na sportovní marketing a jednom z nejmocnějších mužů anglického fotbalu. Premier League byla jeho myšlenka. Přesvědčil vedení klubů, že na novém řádu vydělají, a prosadil kontrakty s televizemi BSkyB a později ITV. Jízda mohla začít. A tento David Dein tehdy vlastnil až 42 procent akcií Arsenalu a byl místopředsedou - a nejvlivnějším členem - jeho představenstva.

V roce 1995 pak přišel zlom. Na základě dosud čerstvé evropské legislativy rozhodl Evropský soudní dvůr v Lucemburku, že hráč, jemuž vyprší smlouva s klubem, je volný. Může jít hrát, kam se mu zlíbí, a klub za to nemůže po nikom chtít žádné peníze. Zároveň soud řekl, že fotbalové asociace jednotlivých členských zemí EU nesmějí omezovat počet cizinců, a chránit tak vlastní fotbalový trh.

Spočítejte si, za jak dlouho vydělají sportovci vaši roční mzdu. Vyrazí vám to dech

Dein vycítil šanci prolomit britskou fotbalovou izolaci a zároveň na tom dobře vydělat. Pro ilustraci oné izolace: když v roce 1989 získal Arsenal mistrovský titul, neměl v týmu jediného fotbalistu narozeného mimo britské ostrovy. Dein tedy potřeboval spojence v člověku, který by dokázal hráče v cizině pro Arsenal najít a funkčně je do týmu zařadit. V člověku, který by mu pomohl změnit myšlení v celém klubu, od majitelů přes hráče až po fanoušky. Potřeboval člověka, který by se vyznal v penězích stejně dobře jako ve fotbalu samotném. Člověka, který by měl dostatečné kulturní zázemí, aby viděl dál než na velké vápno. Dein původně s nabídkou oslovil holandskou legendu Johana Cruyffa, který právě končil v Barceloně. Cruyff odmítl; Dein zariskoval a angažoval Wengera, který tehdy trénoval v japonské lize klub Grampus Eight (dnes Nagoja Grampus).

A začaly se dít neuvěřitelné věci.

Kde je náš Mars?

Před prvním zápasem, v němž Wenger Arsenal vedl, skoro vypukla vzpoura: trenér hráčům zakázal jejich oblíbené tyčinky Mars. „Kde je náš Mars?“skandovala celá kabina. „Myslím, že vy tady v Anglii jíte moc masa, moc čokolády a málo zeleniny,“ odvětil Wenger. Hráči brblali a o přestávce byli nezvykle zticha, protože měli hlad, jak Wengerovi později prozradil masér. Ale vyhráli a debata o tyčinkách Mars tím skončila.

V Anglii 90. let byl na míru šitý jídelníček fotbalistů něčím neslýchaným. Wenger však nepovolil. „Držel mě na grilované brokolici a grilovaných rybách,“ stěžoval si se zjevným pocitem dějinné křivdy Ian Wright, tehdy jeden ze zasloužilých hráčů Arsenalu.

Poučkou „nesnídat před zápasem fazole a pivo“ však Wenger teprve začal. Pustil se do fotbalu vědecky po všech stránkách. Zavedl pravidelné masáže a rehabilitace, jimiž předcházel zraněním. Rozjel program výchovy dětí, aby klub mohl spoléhat na vlastní zdroje a nemusel kupovat drahé hvězdy. Zavedl - a sám pomohl sestrojit -software, jenž mu umožňoval vyhledávat nejvhodnější typy hráčů.

Nacházel posily všude: nejprve ve Francii a Holandsku, později především v Africe. V roce 2005 nastoupil Arsenal poprvé bez jediného Angličana v základní sestavě. Pokud hledáte pozitivní efekt globalizace, boj proti rasismu a podobné věci, těžko je najdete v křišťálovější podobě než v dnešní nejvyšší anglické fotbalové soutěži; a v jejím rámci patřil Wengerův Arsenal nepochybně k průkopníkům.

#MeToo postihuje umění i sport. Z galerií mizí obrazy, ze startu F1 modelky

Na hřišti byl rozchod s minulostí stejně markantní. Wenger prosazoval myšlenky vpravdě revoluční - totiž že se míč lépe ovládá, když je na zemi a ne ve vzduchu; že přihrávka umí být účinnějším způsobem, jak dostat míč z místa na místo, než prásk hlavou do zdi; že tým, který drží míč, je ve výhodě oproti tomu, který se jej snaží získat. I to se časem vžilo. Jak se za oněch dvacet let prohluboval kosmopolitní charakter celého Londýna, kopíroval jeho vývoj i tamní fotbal, inspirovaný hubeným obrýleným Francouzem.

Jako umění

To nebylo všechno. Wenger razil názor, že nezáleží jen na vítězství, nýbrž i na eleganci, s níž je ho dosaženo. „Jsem tu od toho, abych vyhrával trofeje“ říká jeho letitý konkurent, portugalský trenér José Mourinho, dnes ve službách Manchesteru United. „Smyslem čehokoli v životě je dělat to, co děláte, tak dobře, aby se z toho stalo umění“ povídá vedle toho Wenger, „když mě vidíte malovat obraz, umění to není. Když maluje moje žena, umění to je“.

A při tom všem Wenger pořád generoval zisky, i v době, kdy jeho konkurenti byli po uši zadlužení. Arsenal byl po osmi letech jeho působení třetím nejbohatším klubem na světě a dodnes patří k těm nejlépe vydělávajícím. Problém byl dvojí: nejprve začali s Wengerem být nespokojeni fanoušci, když Arsenal přestal vyhrávat (po vítězství v Anglickém poháru v roce 2005 následovalo deset hubených let bez trofejí). Podruhé začali být nespokojení majitelé, když se v letošních zápasech začaly na stadionu Emirates objevovat stovky prázdných sedadel. To také byl bezprostřední důvod manažerova odchodu (ačkoli si klub dal záležet, aby Wengerovu rezignaci prezentoval jako čistě jeho rozhodnutí).

Nejen peníze

Jednoduché vysvětlení zní, že Wengera a jeho Arsenal zavalily peníze z různých koutů světa, které dotují jeho konkurenty, především Chelsea (Roman Abramovič) a Manchester City (šejk Mansúr bin Zajíd z Abú Zabí). Pro ilustraci: Pep Guardiola, manažer posledně jmenovaného klubu, utratil za 21 měsíců svého působení za nové hráče 371 milionů liber; Wenger za 21 let utratil 349 milionů (čísla jsou „čistá“, tedy představují rozdíl mezi výdaji a příjmy z prodeje hráčů). Ačkoli v posledních letech i Arsenal kupoval dráže než kdykoli předtím (od roku 2013 třikrát překonal klubový rekord), stále vypadá vedle Manchesteru City jako chudý příbuzný: proti Guardiolovým 371 milionům stojí Wengerových 86 milionů.

I proto Wenger brojí proti absurdnímu utrácení a jeho hlas přispěl k zavedení požadavku vyrovnaných klubových rozpočtů profesionálních evropských klubů, známého jako Financial Fair Play. Požadavek měl utrácení zbrzdit a tím implicitně pomoci klubům, jako je Arsenal, to jest takovým, které z vlastní vůle dodržují finanční disciplínu. Stal se však pravý opak. Kluby, které našly kreativní účetní cesty k vybalancování svých rozpočtů, utrácejí dál jako smyslů zbavené. A Arsenal - shodou okolností od roku 2015, kdy pravidlo vešlo v platnost - se nedostal ani do nejlepší čtyřky v Anglii a přišel tím o lukrativní místo v Lize mistrů.

Sjezd patří nám. Když se střetnou ekonomické zájmy s chřadnoucí přírodou

Pikantní na tom celém je, že jedním z myšlenkových otců systému točení peněz v evropském fotbale není nikdo jiný než David Dein, jehož pravou rukou Wenger po jedenáct let byl (a dodnes nedají jeden na druhého dopustit). Dein byl předsedou neformálního klubu G14 nejmocnějších evropských klubů, jenž si pohrával s myšlenkou založit vlastní soutěž. Mnoho z jeho požadavků později vykrystalizovalo v současnou podobu dělení peněz z Ligy mistrů.

Abychom nepodlehli kontextu zkreslenému mediální pozorností: žádný super velký byznys fotbal zase není. Příjmy UEFA z prodeje televizních práv na Ligu mistrů loni čítaly 2,37 miliardy eur; příjmy nejbohatšího klubu světa, Realu Madrid, se v roce 2016 pohybovaly okolo 800 milionů dolarů. Sečtěte obě sumy dohromady, ale pořád nemáte ani polovinu předloňských tržeb řekněme takového Agrofertu. Cristiana Ronalda zná každý i na Borneu, kdežto o takovém Zbyňku Průšovi, předsedovi představenstva Agrofertu, nikdo nikdy neslyšel; ale opravdu velké peníze chodí jinudy.

Bitva o akcie

Ale pořád jich je ve fotbalu dost na to, aby to zajímalo šikovné lidi, jako je Dein. Právě jeho odchod z Arsenalu v roce 2007 - rok poté, kdy klub začal hrát na novém stadionu, což byl další Deinův modernizační nápad - znamenal konec zlaté Wengerovy éry. Dein odešel proto, že majitelé nesouhlasili s jeho představou o budoucnosti klubu, spjatou s příchodem strategického investora prvního řádu. Oním investorem měl být Američan Stan Kroenke, který již za mořem vlastní kluby profesionálních fotbalových a basketbalových soutěží. Kroenke nakonec přinutil majitele (včetně potomků původních vlastníků klubu, rodin Hill-Woodových a Bracewell-Smithových), aby mu podíly prodali. Arsenal je tedy dnes v zajetí bitvy dvou největších akcionářů: Kroenke (67 procent) a jeho ústřední rival Rus Alisher Usmanov (30 procent) chtějí jeden druhého vykoupit, zdiskreditovat a zničit (ne nutně v tomto pořadí). Nakolik to přispívá k pohodě v celé organizaci, přesně nevíme, ale velká pomoc to jistě nebude.

Jak vydělat na Jágrovi: návrat legendy otvírá možnosti fanouškům i firmám

Wenger byl s Kroenkeho příchodem srozuměný, a dokonce Deinovi nabídl, že na jeho podporu opustí Arsenal také. Nakonec se rozhodl jinak; ale jeho vládu od onoho roku 2007 charakterizovalo namísto vizionářství a pokroku především neústupné (a neúspěšné) hájení dobytých pozic. Ačkoli měl k dispozici dost peněz, trval na maximální přestupové šetrnosti. To mělo za následek oslabení týmu v podobě neustálých zranění přetížených klíčových hráčů. Stejně neústupně si do sestavy vybíral křehké, inteligentní typy; byli sice brilantní s míčem, ale často čelili obvinění, že nemají dost vůle vyrovnat se s tvrdou hrou méně technicky zdatných soupeřů.

Nenažraná revoluce

Wengerovy zmiňované metody přípravy, kdysi revoluční, si mezitím osvojili konkurenti. Jeho komparativní výhoda byla ta tam a zůstal jen čistý deficit utracených peněz. Výsledkem bylo, že nejlepší hráči přestali Wengerovu projektu věřit a odešli za konkurencí - kluby Manchester City, Chelsea a Manchester United byly nejčastějšími destinacemi.

V těchto klubech si hráči ze způsobu hry Arsenalu na přelomu tisíciletí vzali nejvíce. Každý z jejich zápasů je zážitek na úrovni, o jaké se před 22 lety nikomu ani nesnilo. Hrají v nich vedle sebe Asiaté, Afričané a Evropané, aniž by to komukoli přišlo divné. V Africe kupují desetileté nadějné klučíky a vychovávají je pro fotbal u sebe doma.

Modernizátora tak doběhla jeho vlastní zbraň. Arsene Wenger nezaložil svoji velikost na odporu proti komerční transformaci špičkového fotbalu do jeho dnešní podoby. Naopak vyrostl tím, že ji pomáhal vést. Revoluce zase jednou požírá své děti.