Gruzínský exprezident, exguvernér ukrajinské Oděsy a dnes na půl úvazku Nizozemec Michail Saakašvili balancuje mezi politikou a vězením.
Na dvacet ozbrojených mužů v uniformách vtrhlo do poloprázdné luxusní restaurace v Kyjevě. Čtyři z nich se vrhli na vysokého obtloustlého padesátníka. Vytáhli jej ze zelené semišové sedačky, jeden z ozbrojenců ho popadl za kštici tmavých vlasů. Násilím ho vyvedli z podniku a šup s ním do neoznačené dodávky. O pár minut později byli na kyjevském letišti, kde už čekalo najaté letadlo; dotyčného naložilo a za zhruba dvě hodiny s ním dosedlo ve Varšavě.
Onou prominentní personou non grata se letošního 12. února stal Michail Saakašvili, gruzínský exprezident a bývalý guvernér ukrajinské Oděské oblasti. Jeho podivuhodný příběh osciluje mezi nominací na Nobelovu cenu míru od Hillary Clintonové až po status člověka bez domovské země; po vypovězení z Ukrajiny mu až Nizozemsko dalo provizorní občanku.
Gruzínský reformátor
Před patnácti lety zosnoval Saakašvili doma v Gruzii protesty známé jako růžová revoluce; vynesly jej až do funkce prezidenta. Rázný přechod k tržní ekonomice a okleštění byrokracie udělaly z Gruzie osmou nejlepší zemi na světě (měřeno kritériem jednoduchosti podnikání podle Světové banky) a z jejího prezidenta oblíbence Západu.
Doma se mu však množily trable. Od roku 2007 musel hasit stále silnější opoziční demonstrace; vyhlásil výjimečný stav, zabavil opoziční televizi a pár odpůrců nechal pozavírat. O rok později se dostal do křížku s Moskvou, jíž se námluvy s NATO nelíbily. Vladimir Putin vyprovokoval ozbrojený konflikt kvůli Jižní Osetii a Abcházii; gruzínská vláda tak přišla o kontrolu nad pětinou své země. „Vy byste se jako prezident nebránili cizí invazi?“ hájil se letos Saakašvili v retrospektivním rozhovoru pro televizi al-Džazíra. Existuje však také vysvětlení, že se mu vnější nepřítel hodil, aby si upevnil domácí pozici, byť za cenu vojenské porážky.
V roce 2012 jako prezident skončil a jeho partaj prohrála parlamentní volby; vzápětí se rozhodl odejít do USA. Doma jej začaly úřady stíhat za způsob, jímž nechal potlačovat protivládní nepokoje a omilostnil ty, jimž to neprošlo, a za soukromé utrácení státních peněz; v současnosti je platný rozsudek na tři roky vězení. Podle Saakašviliho jsou obvinění pouhou politickou vendetou.
Ukrajinská anabáze
V půli roku 2014 se z ukrajinské krize vynořil v Kyjevě jako prezident Petro Porošenko, Saakašviliho známý z kyjevských studií práv. V květnu 2016 přijal Gruzínec ukrajinské občanství, o den později se stal guvernérem Oděské oblasti, údajně nejzkorumpovanější a nejmafiánštější části země (v tamní konkurenci má takový přídomek svoji váhu).
Zprvu se mu dařilo. Nechal postavit moderní celní terminál i občanský úřad a z oděských pláží nechal strhnout ploty, jež tam nezákonně postavili zbohatlíci, aby jim tam nelezl póvl. Na začátku roku 2016 byl jediným z ukrajinských špičkových politiků, u něhož převažovalo kladné hodnocení nad záporným.
Jenže už v červenci následujícího roku Saakašvili funkci složil a z Porošenka se stal jeho úhlavní protivník. V médiích se přetřásá údajná schůzka, na níž měl Porošenko Saakašvilimu předat seznam lidí, které nesmějí za žádnou cenu vyhodit. Zmíněné vymoženosti zmizely tak rychle, jak se objevily. Celní terminál nikdy neotevřel, občanský úřad je dnes znovu zavřený a na plážích stojí nové ploty.
Silviovi velcí bratři. Italský miliardář má ve světě řadu následovníků
„Saakašvili chtěl dobýt Oděsu útokem na bodáky, ale tak to tady nefunguje,“ komentoval to pro časopis Business New Europe ukrajinský politolog Volodymyr Fesenko. Saakašvili sám viní prezidenta, že jeho reformní snahy aktivně brzdil za účelem vlastního prospěchu. A nechal se slyšet, že on sám na Ukrajině zůstane a postaví se do čela opozice. „Jaký je pro Ukrajince rozdíl, jestli ho okrádá Janukovyč, nebo Porošenko? Musíme se těch zlodějů prostě zbavit,“ říkal později novinářům.
Porošenko tedy počkal, až exguvernér odjede na návštěvu do USA, a loni v létě mu již jednou přiřknuté ukrajinské občanství zase sebral. Saakašvili však v září přijel na polsko-ukrajinskou hranici; ačkoli tam byli připraveni policisté, aby mu ve vstupu na ukrajinské území zamezili, stovky Saakašviliho příznivců svého oblíbence do země doslova vtáhly.
To se opakovalo ještě jednou o čtvrt roku později: policie si pro Saakašviliho došla do pronajatého kyjevského bytu. Exguvernér jim utekl na střechu, kde mu policisté nasadili pouta a odvedli ho do dodávky před domem. Saakašviliho příznivci jej však trochu neuvěřitelně zase vytáhli ven. Úspěšné zatčení se tak policii povedlo až o tři dny později.
Odkud bere peníze?
V tu chvíli se vytasil ukrajinský generální prokurátor Jurij Lucenko s audiozáznamem rozhovoru, jenž má dokazovat, že Saakašvili loni dostal na své opoziční aktivity půl milionu dolarů od oligarchy Sergeje Kurčenka. Ten je blízkým spojencem Viktora Janukovyče, jehož před čtyřmi lety sesadila majdanská revoluce. Podobně jako on našel i Kurčenko azyl v Rusku. „Sotva vím, kdo Kurčenko je,“ ohradil se Saakašvili, nařčení popřel a prohlásil, že ukrajinská justice důkazy proti němu finguje - a to dokonce s pomocí ruské tajné služby FSB.
To nedává moc smysl. Saakašvili by ruskému záměru oslabit současnou ukrajinskou vládu posloužil tím lépe, čím by sám byl silnější v kramflecích. Pak je tu otázka - když jej neplatí Kurčenko, kdo tedy? V Gruzii i na Ukrajině úřady Saakašvilimu obstavily veškerý majetek. Z čeho platí své výdaje - jen nájem jeho kyjevského bytu čítá šest tisíc dolarů měsíčně - na dopravu a audiovybavení na demonstracích, nemluvě o placení neoficiální ochranky, která jej vždycky jako na zavolanou vytáhne z průšvihu?
Na tyto otázky odpovědi neznáme. Přičtěme k nim však Saakašviliho právní trable v obou zemích, jež považuje za svoji základnu; stále iracionálnější výpady proti protivníkům a stále méně odůvodněné sebevědomí (slibuje minimálně jedenáctiprocentní růst HDP a vstup Ukrajiny do EU do tří let, stane-li se prezidentem). Výsledek vypadá tak, že podivuhodná cesta Michaila Saakašviliho politikou východní Evropy je u konce.
Přečtěte si také:
