Tři kováři ve městě a také o pradědečkovi, který koval koně pro Jana ŽižkuProč je podkova symbolem štěstí? Bývala totiž jednou z drahých věcí na statku, vždyť kování koní bylo doslova investicí. Ztráta podkovy se proto rovnala ztrátě peněz, a to je vždycky smůla. A najít podkovu bylo stejné jako najít zlatku.
Tři kováři ve městě a také o pradědečkovi, který koval koně pro Jana Žižku
Proč je podkova symbolem štěstí? Bývala totiž jednou z drahých věcí na statku, vždyť kování koní bylo doslova investicí. Ztráta podkovy se proto rovnala ztrátě peněz, a to je vždycky smůla. A najít podkovu bylo stejné jako najít zlatku.
Když dobrý hospodář viděl, že by kůň mohl podkovu ztratit, raději mu ji sám sundal. Donesl ji ke kováři, a ten podkovu překoval. Když už nebyla dobrá na podkovu, udělal z ní jinou potřebnou věc.
Podplukovník a nadkovář
Většina lidí si také myslí, že koně kove kovář. Ale mýlí se. Koně může kovat pouze podkovář. Podkovář je kovář, který se vyučil řemeslu a navíc i kovat koně. Takže na rozdíl od podplukovníka, který je méně než plukovník, podkovář je více než kovář. Měl by se jmenovat nadkovář. Tohle a mnoho dalších zajímavostí se dozvědí návštěvníci v Kovárně Ondřeje Stelziga v Dolní Řasnici na Liberecku. V kovárně, která je dnes víc malým muzeem než fungující provozovnou, provází hosty student práv. Sám má ke kovařině vztah velice malý. Jeho dědeček z otcovy strany byl jen umělecký zámečník. Zato ten pradědeček koval Janu Žižkovi z Trocnova koně. To už je ale tak dávno. Výkladu kovářských odborných podrobností se průvodce brání tím, že provází muzeem. Ale o kovárnách v okolí ví velice dobře.
Sochař u kovadliny
Takovou opravdovou kovárnou je liberecká dílna Martina Drägra. Vystudoval v roce 1972 střední uměleckou průmyslovou školu v Turnově a ve druhé polovině sedmdesátých let absolvoval restaurátorskou školu v Brně. Patří k české kovářské špičce, která se každoročně setkává na hradě Helfštýně. Je znám především restaurováním mnoha exponátů Severočeského muzea v Liberci. Od osmdesátých let se živí jako živnostník - výtvarník. Většinu času tráví v zahraničí, kde často vystavuje kované objekty. Pomáhá také obnovit kovářské tradice na zámku Grábštejn. Je zajímavé, že jeho kovářská dílna nemá žádné výrazné označení. Dokonce chybí i podkova nade dveřmi. „Znáte pořekadlo o kovářově kobyle,“ vysvětlil s úsměvem mistr. Pak se při povídání mezi prací svěřil, že tradiční kovařina to dnes nemá v Čechách lehké. Veřejnost ještě nedoceňuje hodnotu skutečného řemesla a na druhé straně zaměstnanci jsou přesvědčeni, že i za pomocné práce musí mistr platit zlatem. „Měl jsem tady pomocníka, který dělal sotva sedm hodin denně, ale 19 tisíc korun měsíčně mu bylo málo,“ posteskne si mistr.
Šťastný je Vašátko
Na opačném konci Liberce mají kovárnu Stanislav Vašátko mladší i starší. Pamětníci zde ale stejně říkají „U Šťastného“. Rudolf Šťastný byl dědečkem V ašátka mladšího a celý život zde kovařil. „Děda byl soukromník, pak dělal pod JZD, pod MNV, vodárnami, plynárnami… on měl občanku plnou razítek změn zaměstnání, ale za celý život se z domu nehnul. Proto se nám také zachovaly všechny stroje,“ vysvětluje Vašátko mladší. Kovářství je v tomto domě od roku 1860 a vždy stejná rodina, i když jména se měnila, neboť zdejší kováři měli dcery. Firma Stanislav Vašátko Kovářství zhotovuje stavební kování, opravuje zemědělské stroje, montuje ozdobné mříže, ploty, brány a konstrukce. Tam směřuje k zámečnictví. Ale také vytáhnou ostří sekery, zhotoví motyku, zakalí oškrt, udělají radlici - jen koně zde nekovou. „Děda mi říkával: Na koně se vyprdni, to je dřina. Za málo peněz a je to moc složité,“ vysvětluje Vašátko. Ve zdejší kovárně již vykovali třímetrový kříž na kostel; málokdo tuší, že zde kovou neopomenutelné štíty pivovaru Svijany, které znají štamgasti nejen na severu Čech. Ani Vašátkova kovárna nemá žádný výrazný nápis ani kovářské symboly. „V Liberci všichni vědí, že zde kovárna byla za každého režimu. Bylo by hloupé mít reklamu, když ani v šesti lidech někdy nestačíme a už teď musíme občas práci odmítat,“ říká pan mistr.
Pradědeček a Žižkův kůň
V minulém století, mezi světovými válkami, žil v Roprachticích v Krkonoších kovář Josef Patočka. Ten koval pravidelně koně i sedláku Liškovi. A právě u sedláka Lišky si vybral sochař Bohumil Kafka jednoho valacha jako vzor pro svoji monumentální jezdeckou sochu Jana Žižky, kterou dokončil v roce 1941. Dodnes se jezdecká socha tyčí nad Prahou. A student v malé kovárně v pohraničí může právem říkat, že jeho pradědeček koval koně pro Jana Žižku.
Kolik stojí obutí koně
Když dnes někdo najde podkovu, většinou ji zvedne. Jako správný občan by ji měl podle platného práva odevzdat na obecním úřadu jako věc nalezenou. Nejde o onu trošku železa (podkova jezdeckého koně váží něco přes čtvrt kilogramu, kočárového kolem půl kilogramu a těžkého tažného koně skoro kilogram), za kterou by pak úřad dostal ve výkupu železa malou částku. Když ale podkovu nabídne nálezce starožitníkovi, dostane za ni 25 korun. Ten ji pak prodá za stokorunu. A v tom už je ekonomický paradox. Nová surová podkova pro středně těžkého koně totiž stojí jen 80 korun. Jenomže lidé, kteří si v bazaru koupí podkovu pro štěstí, netuší, kolik by stála nová. Okování běžného zdravého koně přijde na 800 - 1000 korun.
FOTO 1 - Kovářské nářadí v kovárně Ondřeje Stelziga v Dolní Řasnici.
FOTO 2 - Nápis ve frýdlantském nářečí na stěně kovárny hovoří o hospodárnosti: „Seber cizí hovno, domůžeš se velkostatku!“
FOTO 3 - Koně a kovárna - zase patří k sobě.
