Ve druhé polovině letošního roku se jedním z frekventovaných témat stalo znepokojení předních kandidátů na členství v Evropské unii, kteří dostávají řadu signálů o zpomalování a rozmělňování přibližovacího procesu. Možná že naše původní očekávání (i původní ujišťování) byla příliš velká, takže velký je i dnešní pocit deziluze. Nicméně určitě přispívá k racionálnějšímu pohledu na naši účast v procesu evropské integrace. Je prospěšné nazývat věci pravými jmény a počínání Evropské unie lépe porozumíme, když ji nebudeme zaměňovat s charitou. Atraktivita uchazečů o členství je především odvozována od jejich bohatství. Svou roli jistě sehrává sladění legislativy, politická stabilita, geo–grafická poloha, kvalita životního prostředí a podobně, ale šídlem v pytli je úroveň ekonomiky.
Do roku 1996.
Porovnáme–li hrubý domácí produkt přepočtený na jednoho obyvatele v ČR a v Evropské unii, dostaneme určité měřítko naší přijatelnosti pro členské země. Je obecně známo, že až do roku 1996 jsme si v tomto směru počínali celkem úspěšně a rozdíl mezi naší a „evropskou výkonností se postupně snižoval. V roce 1996 totiž náš hrubý domácí produkt představoval přes paritu kupní síly asi pětašedesát procent průměru unie (a 45 procent USA). V následujících třech letech nás hospodářský pokles vrátil na úroveň 59 procent EU a naše akceptovatelnost pro její členy úměrně tomu poklesla. Namísto přibližování jsme se tři roky vzdalovali, a přesto, že česká ekonomika letos vykazuje známky oživení, vzdalování bude pokračovat, neboť dařit se nám začíná mimo jiné proto, že se úspěšně rozvíjejí také naši západní sousedé, u kterých se letos očekává nárůst o 3,5 procenta. Naše očekávání jsou zhruba o procento nižší. (Graf. HDP na hlavu v krajích ČR v roce 1997 v tis. Kč)
V této souvislosti stojí za to i podotknout, že například Slovinci loni přidali ke svému HDP 4,9 procenta, dosáhli tak na hlavu 71 procent průměru EU a předběhli nejslabší členský stát, Řecko (67 procent). Se svými dvěma miliony obyvatel a rozlohou zhruba čtvrtiny České republiky tak představují již dnes snadno přijatelného kandidáta, neboť v diskutovaných souvislostech jistě platí: malá země, malý problém. Na opačném pólu mezi předními kandidáty se nachází Polsko, rozlohou čtyřnásobně větší než my, s HDP na hlavu na úrovni
37 procent průměru EU a s devětatřiceti miliony obyvatel, z nichž téměř třetina pracuje v agrárním sektoru. Ukáže–li se pravdivým tvrzení, že bez Polska se nejbližší rozšíření neobejde, pak k němu hned tak nedojde.
Ještě déle nic.
O HDP v souvislosti s EU má smysl se zajímat také proto, že nároky jednotlivých regionů – a EU chce být Evropou regionů – na dotace ze strukturálních fondů jsou odvozovány především z velikosti HDP vytvořeného v regionu a přepočteného na hlavu. Podle současných pravidel platí, že je–li HDP na hlavu nižší než 75 procent průměru EU, má příslušný region nárok na finanční podporu. Martin Čihák (EURO 22/2000) prezentoval jako „nedávno zveřejněné ty údaje o regionalizovaném HDP, které byly známy již v únoru 1999. To podtrhl tvrzením, že „jde o vůbec první oficiální data o regionální struktuře produkce v české ekonomice . Skutečnost je taková, že první pokusy o sestavení regionálního HDP podnikl Český statistický úřad v roce 1996 a po následných korekcích publikoval M. Chlad údaje za roky 1993 až 1995 pro regiony NUTS 2 i NUTS 3 v roce 1998 v časopise Statistika (č. 6/1998).
Regionalizaci HDP provádí ČSÚ v návaznosti na uzavření národního účtu za příslušný rok a k tomu dochází zhruba s dvouletým zpožděním, takže i nejčerstvější údaje opravdu neoplývají aktuálností. Nicméně od přelomu prvního a druhého čtvrtletí jsou známa data o regionalizovaném HDP za rok 1997. Vyplývá z nich, že ve srovnání s rokem 1996 Praha dále posílila svou výlučnost, takže se jí podařilo vytáhnout celorepublikový průměr před Plzeňský kraj a nad všechny ostatní kraje. Z dalších významnějších změn stojí za zmínku pokles kraje Karlovarského o tři místa dolů a vzestup kraje Zlínského o tři místa nahoru. Středočeský kraj „doplácí na těsné sousedství hlavního města, které jako černá díra nasává ze svého okolí všechny jen trochu volné pracovní síly, jež pak vytvářejí přidanou hodnotu v Praze, a ne doma.
Uvozovky v předcházející větě jsou na místě, neboť kdybychom si prohlédli obdobný graf pro mzdy, zjistíme, že Středočeský kraj se dlouhodobě drží na druhé pozici hned za Prahou. Poměrně (ve srovnání s jinými evropskými státy) rovnoměrné rozložení ekonomických aktivit v rámci republiky dokládá též skutečnost, že v žádném z krajů neklesá HDP na hlavu pod tři čtvrtiny republikového průměru. (Graf: Vývoj indexů PX50 a OX10 v roce 2000)
Jestliže údaje o HDP přepočteném na hlavu upozorňují na možné rozdíly v životní úrovni a jsou spolu s mírou nezaměstnanosti hlavními podklady pro regionální politiku, o významu jednotlivých krajů pro celostátní hospodářství přináší jasnější informace celkový HDP vytvořený v dané oblasti. Přiložená tabulka ukazuje, že po Praze jsou hospodářsky nejvýznamnější dva velké moravské kraje, které oba vyprodukovaly nad deset procent celorepublikové bilance. O smysluplnosti vytvoření Karlovarského kraje již bylo řečeno a napsáno dosti a tabulka to jen dokresluje dalším číslem.
Tradičně problémová oblast?
V Čihákově článku byly též dva odstavce věnovány Ostravskému kraji. Učiním totéž s obsahem poněkud reálnějším. Překvapení nad vysokou ekonomickou výkonností tohoto průmyslového regionu není na místě, protože vážné potíže zde trvají zhruba dva roky (termín „tradičně problémová oblast ponechejme bez komentáře), a tudíž staré údaje o HDP z roku 1996 je pochopitelně nereflektují. Navíc je pravděpodobné, že robustní průmyslová základna kraje i přes známé potíže přispívá k celorepublikové hospodářské bilanci velmi významným způsobem také dnes (to nám čísla o HDP ukážou až za dva tři roky).
Také tvrzení, že v Ostravském kraji jsou nízké mzdy, je problematické. Lze sice předpokládat, že většina obyvatel, a to ne pouze v kraji, by souhlasila s výrokem, že má nízký plat, pokud však
mzdy dáme do relace podle krajských průměrů, zmíněné tvrzení se ukáže jako mylné. Neplatilo v roce 1996 a neplatí ani dnes. Dlouhodobě jsou průměrné mzdy v Ostravském kraji svou výší mezi čtrnácti kraji na třetím místě za Prahou a zmíněným Středočeským krajem. Po–dle údajů ČSÚ za 1. čtvrtletí letošního roku byla průměrná hrubá měsíční mzda v Praze 15 740, ve Středočeském kraji 12 791 a v Ostravském kraji 11 724 korun. Nejnižší byla v kraji Jihlavském (10 327 Kč).
Index se nezbláznil.
K celkové představě o situaci na severní Moravě může částečně přispět i názor investorů mapovaný regionálním indexem kapitálového trhu, který pro Ostravský kraj od roku 1999 kompiluje Sdružení pro obnovu a rozvoj severní Moravy a Slezska. V bázi indexu OX 10 je deset největších firem podle tržní kapitalizace, jejichž akcie se obchodují na pražské burze (podle momentální váhy: Severomoravská energetika, Radegast, Severomoravské vodovody a kanalizace, Severomoravská plynárenská, Biocel, OKD, Třinecké železárny, Nová huť, Tatra, Vítkovice), a pro možnost porovnání byla na počátku roku 1999 hodnota indexu nastavena na stejnou úroveň jako oficiální index pražské burzy PX 50 (395 bodů). Z grafu je zřejmé, že i po dvaceti měsících, které pro severní Moravu znamenaly obtížné období, se oba indexy pohybují v podobném koridoru a nevytvořil se ani trend, který by naznačoval postupné vzdalování srovnávaných ukazatelů. Je pravda, že váha hutních podniků v indexu OX 10 za tu dobu významně klesla – z původních třiceti na současných třináct procent. Jejich reálný vliv na celkovou situaci v regionu nicméně zůstává podstatně větší.
