Posloužila firma Mariner jako nástroj k nafukování výnosů?
V květnu roku 1996 investovala společnost Enron do málo známé firmy Mariner Energy, zabývající se průzkumem ložisek ropy a plynu. Mariner sídlil na okraji Houstonu a specializoval se na rizikové hlubinné podmořské vrty. Neprozkoumané oblasti, které vlastnil v Mexickém zálivu, mohly být téměř bezcenné, ale stejně dobře z nich jednou mohl být zlatý důl. Právě proto byl zřejmě Mariner dokonalým nástrojem pro potenciální finanční manipulace.
Hodnota Marineru se v účtárně Enronu přepočítávala každé čtvrtletí a téměř vždy šla nahoru. V listopadu 2001 ocenil Enron svůj pětasedmdesátiprocentní podíl na 350 milionů dolarů. Hodnota Marineru se tak oproti původní částce téměř zdvojnásobila. Každý nárůst se však automaticky projevil na provozním příjmu mateřské společnosti a podporoval tak její zdánlivě bombastické finanční výkony.
O investici do Marineru, tak jako o mnohém dalším v Enronu, ale platí, že zdání klame. Několik bývalých zaměstnanců potvrzuje, že manažeři interního oddělení hodnocení rizik a controllingu (R&C) tušili, že je rostoucí účetní hodnota Marineru neopodstatněná. Za její snížení ale bojovali bez úspěchu. Jeden z kontrolorů tvrdí, že jeho oddělení vypracovalo loni v listopadu nezávislou studii, jež investici do Marineru ocenila na zhruba 150 milionů dolarů. „Absolvovali jsme nekonečné porady, kde se dohadovalo, jak by se tato transakce měla oceňovat,“ vzpomíná bývalý zaměstnanec kontroly Ogan Kose.
Kdo si myslí, že už byly veškeré účetní triky Enronu odhaleny, je na omylu. Bývalí pracovníci firmy tvrdí, že je Mariner součástí většího případu, který ještě nebyl úplně objasněn. Společnost prý v zájmu posílení finanční výkonnosti nadhodnocovala i své investice do několika soukromých amerických firem. Bývalí šéfové Kenneth L. Lay a Jeffrey K. Skilling se nyní snaží svalit všechnu vinu na skupinku darebných finančních manažerů. Podrobnosti o investičním portfoliu však naznačují, že problémy firmy sahají dál než jen do kanceláře výkonného finančního ředitele a že nespočívají jen v kontroverzních podrozvahových partnerstvích. „Za investice odpovídala ve společnosti poměrně početná skupina lidí,“ říká po analýze portfolia Enronu profesor účetnictví Bala G. Dharan z Fakulty managementu na Rice University. Dodává, že pravděpodobné manipulace s investicemi „budí dojem, že účetní potíže byly příznakem širších problémů firemní kultury“.
Představitelé obou firem se odmítli k věci vyjádřit. „Teď probíhá vyšetřování a my do něj nechceme nijak zasahovat,“ vysvětluje mluvčí Enronu Mark Palmer. Jeden z vysokých představitelů společnosti namítá, že Mariner je ziskový a má dobré vyhlídky. V roce 2000 měl při tržbách 121 milionů dolarů zisk 21 milionů. Tvrdí, že jak u Marineru, tak i u mnohých dalších investic do soukromých firem, „lze o zůstatkové hodnotě polemizovat“.
Enron začal své portfolio investic do veřejných i soukromých společností budovat již počátkem devadesátých let. Většinu transakcí zařizovala dynamická dceřiná společnost Enron Capital & Trade Resources, kterou tehdy vedl budoucí generální ředitel Jeffrey Skilling. Podle jeho plánů měly investice pomoci vytvořit diverzifikovanou společnost se širokým záběrem v komoditním obchodování. Aby měl Enron pro tyto transakce zajištěn spolehlivý přísun majetku, zakoupil podíly například v Marineru, papírenské firmě Kafus, ocelárně Qualitech a veřejně obchodované internetové společnosti Rhythms NetConnections.
Výnosnost jednotlivých investic nelze přesně posoudit, protože Enron není povinen je uvádět v samostatných výkazech. Jeden z vrcholových manažerů však uvádí, že v nejlepších dobách, to jest koncem roku 1998, mělo domácí portfolio veřejných a soukromých investic hodnotu 1,5 miliardy dolarů. Patřilo pod firmu Enron North America, která je nástupcem Enron Capital & Trade Resources a obsahovalo proměnlivou sbírku zhruba 25 až 50 soukromých společností. Bývalý pracovník kontrolního oddělení R&C však tvrdí, že i bez Marineru byly firmy v portfoliu nadhodnoceny o 50 až 75 milionů dolarů.
Zatímco navenek se společnost výnosností svých investic chlubila, uvnitř byl obrázek docela jiný. Kose uvádí, že v létě minulého roku výkonní manažeři na schůzce controllingu připustili, že sedmdesát procent investic Enronu nesplňuje interní výkonnostní ukazatele. „Poradu jsme měli považovat za tajnou,” říká Kose. „Schválně nám nerozdali žádné materiály.“
Podle několika interních zdrojů byl Mariner ze všech investic Enronu do soukromých firem nadhodnocen nejvíce. Protože šlo o jeden z největších podílů a návratnost hlubinných podmořských vrtů je vždy ze své podstaty nepředvídatelná, stal se z Marineru „docela slušný nástroj manipulace s výnosy,“ soudí zdroj z oddělení R&C. Další k tomu poznamenává, že model oceňování Marineru byl postaven tak, aby se dalo „mnohé vylepšovat“. Stačilo změnit předpoklady produktivity podmořského ložiska nebo dlouhodobé výhledy cen ropy a plynu a hodnota investice pěkně vyskočila.
Jak se manipulace prováděly? Bývalí pracovníci vše popisují následovně. Obchodní jednotka, která měla investici Marineru právě pod palcem (podíl se totiž v rámci restrukturalizace firmy neustále přesouval mezi divizemi), měla na konci každého čtvrtletí předložit oddělení controllingu (R&C) návrh ocenění. Oddělení mělo ze své pravomoci možnost čísla upravit, pokud se jeho pracovníci domnívali, že jsou příliš vysoká. Zástupci R&C ale tvrdí, že to tak ve skutečnosti nefungovalo. V rámci firemního systému hodnocení zaměstnanců měli lidé odpovědní za investice možnost vyjadřovat se k pracovníkům oddělení R&C, kteří prověřovali jejich transakce. Za takové situace bylo zpochybňování smělých odhadů dosti nebezpečné. A to není vše. Dva zaměstnanci kontrolního oddělení tvrdí, že když si na oceňování investic stěžovali, tak se za ně šéf Richard B. Buy skoro nikdy nepostavil. Buy je zároveň členem představenstva Marineru. Společně se svým právním zástupcem odmítl cokoli komentovat.
Na rozdíl od kolegů z obchodních divizí neměli zaměstnanci kontrolního oddělení z nadhodnocených investic žádný přímý užitek. Mnozí si často stěžovali, že se jejich propracované finanční analýzy naprosto přehlížejí. To je přinutilo, aby počátkem roku 2000 přístup k oceňování podílů Enronu v jiných firmách změnili. Vzepřeli se nátlaku, aby jen razítkovali ocenění, které navrhovaly obchodní divize, a začali sami předkládat „rozpětí“, v němž by se hodnota investice měla pohybovat. V případě Marineru se podle zdroje z controllingu jednalo o rozmezí 80 až 350 milionů dolarů.
Ve skutečnosti se ale mnoho nezměnilo, protože firma si vždy zvolila ocenění na horní hranici. Kontroloři si však myslí, že jejich postup smysl měl. „Když si chtěli dát do účetnictví svou částku, my jsme za ni nechtěli nést odpovědnost,“ vysvětluje další bývalý manažer z oddělení kontroly. Při pohledu nazpět je to však dosti plané vítězství. Správné hodnoty se na veřejnost nikdy nedostaly. Důležitá bitva, která by zabránila manipulacím s hodnocením investic, skončila jasnou porážkou.
Další účetní machinace? Někteří bývalí zaměstnanci tvrdí, že Enron pomocí následujících triků nafukoval hodnotu svého investičního portfolia. Firma se k tomu odmítla vyjádřit.
NADSAZENÉ OCEŇOVÁNÍ
Podle bývalých pracovníků se hodnota podílu, který Enron vlastnil v těžařské firmě Mariner Energy, zvyšovala přehnanými předpoklady o potenciálních zásobách a dlouhodobých cenách ropy a plynu.
PŘEHLÍŽENÍ KONTROL
Oddělení hodnocení rizik a controllingu (R&C) mělo mít v rámci svých pravomocí možnost upravovat hodnocení investic, pokud je považovalo za příliš vysoké. Informované zdroje uvádějí, že vrcholové vedení tyto finanční analýzy R&C často přehlíželo.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
