Československé trio dokázalo u rovníku proměnit potápěčské centrum na resort s restaurací i ubytováním.
Indonéský ostrov Bali, který leží těsně pod rovníkem a může se pochlubit překrásným mořem i bezpočtem hinduistických svatyň všech velikostí, není pro Čechy a Slováky takovou exotikou, jak by se z geografické vzdálenosti dalo usuzovat. Tamní komunita Čechoslováků je relativně početná a hlavně úspěšná. Důkazem je potápěčský areál OK Divers Resort & Spa, který vlastní Radka Malec, Elena Korsogová a Rudo Hvizdoš.
„OK Divers začalo na Bali fungovat před více než 14 lety a od té doby prošel resort několika změnami,“ říká Rudo Hvizdoš. Do roku 2011 potápěčské centrum vlastnila pouze Radka Malec, Rudo a Elena pro ni pracovali. Pak se rozhodli své síly spojit, aby se jim podařilo vybojovat zpět parcelu, na které podnikali.
„Já a Elena jsme se stali součástí firmy v roce 2012, kdy se nám podařilo po roční přestávce dosáhnout znovu pronajmutí pozemku, na kterém nám o rok dříve vypršel nájem,“ vypráví Rudo. Úspěšná obhajoba smlouvy na pozemek pro trojici majitelů představovala impulz pustit se do větších úprav a změn.
„Chtěli jsme uspokojit všechny potřeby každého dovolenkáře, který má rád moře,“ popisuje spolumajitel dnes již kompletního resortu na Bali. Plán nakonec přesvědčil i investora, a projekt tak dostal zelenou. Podle Rudy Hvizdoše mají lidé z Česka i Slovenska k potápění velmi vřelý vztah a jsou za touto zálibou ochotni cestovat. Proto vznikají po světě československé potápěčské školy. V O K Divers resortu jsou hrdí na osobní přístup, který si definují tak, že zákazník je host, o něhož je třeba se velmi dobře postarat, ale zároveň je členem velké potápěčské rodiny.
„Naše povaha je taková, že s každým rádi i posedíme. Líbí se to všem napříč národy, a tak i od našeho personálu vyžadujeme podobný srdečný přístup. Náš úspěch je založený na pohostinnosti, která není předstíraná,“ vysvětluje spolumajitel resortu.
Úřednici v tropickém ráji
Podnikání na Bali má i svá úskalí. Tamní administrativa pracuje jiným tempem, než na které jsou Evropané zvyklí. „Založení společnosti se papírově může protáhnout lehce i na pár roků, a to i pro člověka, který ví, jak v tom chodit,“ upozorňuje Rudo.
Před úřady si jsou cizinec a místní rovní, ovšem jen teoreticky, proto jsou agenti potřební. Spoléhat se však jenom na agenta je také velký risk, na který už podle Rudy Hvizdoše doplatilo několik investorů. „Běžně na jeden úřad musíte poslat ten stejný dokument i pětkrát, než si uvědomí, že ho tam mají, a o pár dní později se stejně jiné oddělení, co sedí ve stejné budově a pracuje se stejným systémem, ptá na přesně ten samý papír,“ říká pobaveně Rudo.
„Úředník v Indonésii, a na Bali to platí dvojnásob, často věc ještě více zkomplikuje, přestože se ve své podstatě snaží pomoct. On by i chtěl pomoct, ale neví jak, a než aby vypadal jako hlupák, což před cizinci nechce, tak se radši zaměří na kontrolu nějakých standardů,“ popisuje Rudo, podle kterého naopak tuzemští úředníci informace mají a rozumějí jim, jen se jim pomáhat nechce a je jim úplně jedno, jak před lidmi vypadájí.
Bohoslužba jako firemní nutnost
Nejvíce ale česko-slovenské majitele na podnikání na Bali překvapil vliv náboženství na život lidí a jejich pracovní povinnosti. Volno si tamní pracovníci berou důsledně podle hinduistického či muslimského kalendáře. „Zabezpečit chod našeho resortu je někdy skutečně výzva,“ říká Rudo.
Každé ráno se jeden zaměstnanec v rámci své pracovní doby věnuje speciálně obětním darům pro bohy, které musejí být umístěné v každém chrámu. Těch mají v resortu sedm. Žehná se i jídelním lístkům, pumpě na vodu či kase, aby se dobře prodávalo a všechno fungovalo.
„Pokud bychom tyto tradice nerespektovali, nebyli bychom vítaní a v podstatě by pro nás nikdo nepracoval,“ dodává spolumajitel potápěčského resortu.
