Podnikání v Íránu čeká na uvolnění

28. 4. 2009

Zmírnění napětí by mohlo přinést zahraniční investice a umožnit tamním firmám růst

Technologický park Pardís, usazený ve skalnatých kopcích asi 40 minut jízdy z Teheránu, je údajně odpovědí Íránu na Silicon Valley. Avšak dnes je Pardís pustým a prázdným místem, kde stojí mnoho nedokončených budov, jejichž obnažené traverzy rezivějí. Zahraniční společnosti nechtějí v islámské republice investovat a tuzemské podniky trpí nedostatkem hotovosti. Možná že cizinci i domácí obyvatelé najdou nový důvod, proč se tam nastěhovat. Americký prezident Barack Obama naznačil ochotu zmírnit napětí s Teheránem a mnoho íránských podnikatelů doufá, že se jejich čelní představitelé budou angažovat s ním. „Uvolnění amerických hospodářských sankcí „by bylo seizmickým posunem“, tvrdí Rámín Rabíí, předseda fondové společnosti Turquoise Partners, která investuje v Íránu. Užitek by z toho mohly mít rovněž americké a další západní společnosti. Vždyť Írán má 66 milionů obyvatel, dobré školy a diverzifikovanou průmyslovou základnu – s potlačovanou chutí na počítače, letadla, letecké díly a know-how pro klíčový ropný a plynárenský průmysl. A mnoha Íráncům se zamlouvá vyhlídka na práci s americkými firmami spíše než s Evropany, kteří byli v posledních letech jedinými spoluhráči. „Íránští představitelé se domnívají, že Američané jsou při uzavírání obchodů přímočařejší,“ říká Narsí Ghorban, generální ředitel teheránské energetické společnosti Narkangan Gas to Liquid. „Získají, co chtějí, a dají vám, co vám přísluší.“ Když podnikatelé opravdu přijdou do Teheránu, rozlehlého města postaveného na strmých kopcích, které leží před horami se zasněženými vrcholky, zjistí, že se některé podmínky zlepšily. Konečně fungují mobilní telefony z jiných zemí a vzniklo několik soukromých hotelů. Od revoluce v roce 1979 nebyl společenský život liberálnější. Chlapci a děvčata se na veřejnosti drží za ruce, ženy nechávají pod šátky vyčnívat trochu vlasů a téměř zmizela kontrolní stanoviště, kde policie kdysi prohledávala automobily kvůli alkoholu. Z režimu je však pořád dosti strachu, takže mnoho lidí odmítá rozhovor. Zatímco prezident Mahmúd Ahmadínežád dál vyslovuje útočné poznámky o Izraeli a Západě, jiní lidé v Teheránu naznačili, že jsou připraveni na změnu. V projevu z 21. března nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí dokola opakoval obvyklé protiamerické fráze, ale rovněž naznačil ochotu jednat. A Ahmadínežádův možný soupeř při červnové volbě prezidenta, bývalý premiér Mír Hosejn Músáví, podporuje jednání s USA. „Obama přiměl Íránce, aby otevřeně debatovali o vztahu, který chtějí mít s USA,“ říká Gary Sick, odborník na Írán z Kolumbijské univerzity v New Yorku. „Něco takového se nestalo po dobu 30 let.“ Většina Íránců zjevně fandí Músávímu. Ačkoli je to levičák ze staré gardy, podnikatelé doufají, že povede reformně smýšlející administrativu, která by mohla zmírnit izolaci Íránu. „Ahmadínežád vážně poškodil jméno Íránu i jméno íránského podnikání,“ tvrdí Mohammad Rezá Behzádíán, bývalý šéf Teheránské obchodní komory, který teď řídí obchodní společnost Tondar Middle East se sídlem v Teheránu. Na cestě k lepším stykům však leží bezpočet překážek. Írán pokračuje v realizaci jaderného programu, proti němuž se staví Západ. A Teherán má sklony k antagonistickým akcím, jako bylo odsouzení íránsko-americké novinářky Roxany Saberiové 18. dubna k osmi rokům vězení za to, co se jeví jako vykonstruovaná obvinění ze špionáže pro Washington. Existují však šance pro spolupráci a budování důvěry v jednáních o Afghánistánu, kde Teherán i Washington důrazně odmítají vliv Tálibánu, a o Iráku, kde by íránská pomoc mohla ulehčit stažení USA. Írán toho může získat hodně. Tváří v tvář tlaku z Washingtonu zastavily přední evropské banky podnikání v zemi. Íránci tedy musejí platit horentní sazby za financování obchodu druhořadým a třetiřadým bankám v Evropě, na Blízkém východě a v Asii. Někteří Íránci tato omezení obcházejí tak, že zakládají dceřiné firmy ve Spojených arabských emirátech a s americkými inspektory si hrají na kočku a myš. Taková řešení jsou však nákladná, protože zvyšují prudce stoupající dovozní účet Íránu o miliardy dolarů – 57 miliard za fiskální rok, který skončil v březnu. „Je problém najít banky, kterým můžeme důvěřovat,“ prohlašuje Parvíz Aghílí, CEO teheránského bankovního domu Karafarin Bank. Sankce také omezují hospodářské využití životně důležitých energetických rezerv Íránu. Teherán chce zvýšit kapacitu těžby ropy o 25 procent na pět milionů barelů denně, ale s malou zahraniční pomocí a při rychlém úpadku stárnoucích ropných polí je obtížné dokonce i udržovat současnou těžbu. To je jeden z důvodů, proč představitelé íránského ropného průmyslu rychle říkají, že chtějí americkou pomoc. „S americkými investicemi nemámě žádné problémy,“ tvrdí Mohammad Alí Chatíbí, zástupce Íránu v radě guvernérů kartelu OPEC. Situaci zhoršuje Ahmadínežádova nevyzpytatelná politika. Populistický prezident utrácel bez omezení za všechno, počínaje půjčkami malým podnikům s pochybnou životaschopností a konče dováženými potravinami a hotovostními dary pro chudé. A vyvíjel tlak na banky, aby plnými hrstmi rozdávaly snadné úvěry vedoucí k realitnímu boomu. Jenže centrální banka, znepokojená tím, že výnosy z ropy začnou mizet, zpřísnila podmínky, čímž se továrnám začalo nedostávat kapitálu a podnítilo to strmý pokles cen nemovitostí.

ROPNÉ SEVŘENÍ Loni, kdy ceny ropy prudce vzrostly, íránská ekonomika mohla své problémy ignorovat. Avšak kvůli náhlému poklesu cen ropy a globální finanční tísni se někteří lidé obávají sociálních nepokojů. Mnoho továren už dluží mzdy za celé měsíce, říká Alí Rezá Mahdžub, člen parlamentu a šéf sdružení pracovníků zvaného Dělnický dům. Odhaduje, že nezaměstnanost, jež oficiálně činí 12,5 procenta, se reálně blíží 17 procentům. Jak docházejí finance, výstavba se pomalu zastavuje, prohlašuje Amír-Mohammad Mazaherí. „Je to velmi nebezpečná situace,“ tvrdí a šlukuje přitom cigaretu v nové výškové budově v severním Teheránu. „Tři až čtyři miliony dělníků budou hledat jakoukoli činnost, aby se uživili.“ Podniky všech velikostí se trápí. Mahdí Farahaní vyrábí se svým bratrem a bratrancem boty v malé dílně v centru Teheránu. Tento dvaatřicetiletý obuvník říká, že obchod poklesl o dvě třetiny, což ho přinutilo propustit polovinu z 20 dělníků. Při obědě skládajícího se z hodně smaženého pstruha, rýže a pepsi v přecpané nevzhledné restauraci, viní vládu z toho, že se málo snaží chránit malé podniky před levným dovozem z Číny. „Život v Teheránu začíná být velmi těžký,“ říká. Dokonce i při sankcích se důvtipným cizincům daří v Íránu prosadit – i když to vyžaduje vytrvalost. Například firma Renault má společný podnik za 200 milionů dolarů na výrobu kompaktu Logan. Renault však uvádí, že opožděné platby od Íránců a potíže při přípravě dostatečného počtu dodavatelů, aby se splnil požadavek 60 procent místního obsahu, zpomalily postup. Podnik Renault Pars tak snížil svůj výrobní cíl u loganu o 25 procent na 150 000 vozů ročně. „Je zapotřebí, aby člověk měl hodně času a energie,“ říká Jean-Michel Kerebel, šéf firmy Renault Pars. „To, co v Evropě trvá pět hodin, by tady mohlo trvat pět dnů.“

***

/text grafu na s. 20 dole; čísla na obou osách stejná jako v originále/
POTÁCEJÍCÍ SE ÍRÁN

PROCENT
RŮST HDP
… PŘEDPOVĚĎ
Pramen: EIU Fiskální rok od 21. 3.

/popisek v levém dolním rohu foto na s. 20 vpravo uprostřed/
Protiamerické graffiti na zdi bývalého velvyslanectví USA v Teheránu

/popisek vlevo pod foto na s. 21 vpravo dole/
Jean-Michel Kerebel, šéf podniku Renault Pars, říká, že podnikání v Íránu vyžaduje vytrvalost