Židovský statkář a podnikatel Alexandr Brandejs patřil koncem 19. století k významným českým mecenášům. Na statku v Suchdole u Prahy hostil přední české umělce, které podporoval finančně i naturálně.
První zmínka o Suchodle u Prahy (dnes součást Prahy 6) pochází z roku 1221. Centrem obce byl panský dvůr, založený pravděpodobně již kolem roku 970 jako vladycký dvorec při přemyslovské stezce na Levý Hradec.
Za třicetileté války byla vesnice vypálena a v místech bývalého dvora vznikl později velký hospodářský statek. Jeho majitelem byl řád emauzských benediktinů, který objekt i s okolními pozemky pronajímal.
| ALEXANDR BRANDEJS(1848-1901) |
| Narodil se 7. září 1848 v Hřebečníkách u Rakovníka. Jeho otec Vilém se brzy stal nájemcem statku v Suchdole u Prahy, kam se celá rodina přestěhovala. Alexandr převzal správu objektu roku 1874 a původně zemědělskou usedlost do několika let přeměnil na kulturní a společenské centrum. Suchdol tehdy navštěvovala řada známých českých umělců v čele s Alšem, Brožíkem a Myslbekem. Brandejs je podporoval nejen finančně, ale i naturálně, za což si vysloužil přezdívku „bramborový mecenáš“. Zemřel 19. května 1901. |
Od roku 1874 byl nájemcem statku zemědělský podnikatel Alexandr Brandejs, za jehož působení se Suchdol stal vyhledávaným místem českých umělců. Pobývali zde František Ženíšek či Václav Brožík a Mikoláš Aleš tu dokonce vytvořil cyklus Vlast i známý obraz Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.
Sběratel v galoších
Alexandr Brandejs se narodil roku 1848 v Hřebečníkách u Rakovníka. S podnikáním začal už jeho otec Vilém, který si v polovině 19. století pronajal od Emauzského kláštera statek v Suchdole a do několika let jeho výnosy znásobil.
Alexandr se roku 1873 ve Španělské synagoze v Praze oženil s Johannou Witzovou, dcerou majitele rozlehlých pozemků v Holešovicích a Troji, čímž rodinné jmění ještě navýšil. Brali se v době, kdy končila některá diskriminační omezení vůči Židům, mohli se proto svobodně účastnit veřejného života.
Správu suchdolského statku převzal mladý Brandejs roku 1874. Objekt, který byl zároveň sídlem rodiny, proměnil v kulturní a společenské centrum a naplnil je uměleckými sbírkami, pro něž měl vášeň. Sbíral všechno – knihy, obrazy, staré zbraně, nábytek i textilie. Jeho tvář s majestátným plnovousem byla přitom sama vděčným tématem řady portrétistů.
Bramborová pomoc Brandejs české umělce všemožně podporoval. V těžkých dobách jim pomáhal finančně, ale často je zásoboval i bramborami, aby přes zimu nestrádali. V Suchdole je vždy ochotně hostil a oni mu velkorysé přijetí občas splatili i nějakým obrazem či kresbou. Suchdolský statek si oblíbila většina umělců takzvané generace Národního divadla. Jezdili na něj malíři František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Antonín Chittussi, sochař Josef Václav Myslbek i spisovatelé Julius Zeyer či Jaroslav Vrchlický. Mikoláš Aleš si malebnou obec brzy zamiloval a v letech 1877 až 1879 zde trvale pobýval. „My všichni, kdo jsme Brandejse znali, víme nejlíp, že to byl šlechetný zanícenec, který nás všechny, kdo jsme tam chodili, měl rád,“ napsal v pamětech. „Byl doopravdy šťasten, když byl v naší společnosti, a choval se k nám tak srdečným způsobem, že jsme k němu všichni zajížděli jako k bratrskému příteli,” dodal. Zeť portrétista Alexandr Brandejs roku 1901 zemřel, jeho vztah k umění ale ovlivnil i další členy rodiny. Nejstarší dcera Helena se od dětství učila malovat a později navštěvovala uměleckou školu Antonína Slavíčka. Roku 1903 odjela do Paříže, kde se seznámila s pozdějším manželem, uznávaným malířem Adolfem Wiesnerem. Patřil ke skupině mladých umělců, kteří se sdružovali v polovině devadesátých let 19. století ve Spolku výtvarných umělců Mánes. Zasloužil se o vznik nezávislého uměleckého časopisu Volné směry a v obrazech usiloval především o ovládnutí barvy a světelné atmosféry. V letech 1900 až 1910 působil ve Francii a pravidelně vystavoval v Salonu francouzských umělců. Stal se vyhledávaným portrétistou a kromě manželky Heleny, kterou maloval nejčastěji, portrétoval například sochaře Stanislava Suchardu, malíře Alfonse Muchu, spisovatelku Růženu Jesenskou či podnikatele Emila Kolbena. Kreslený odkaz**
Po okupaci českých zemí roku 1939 se většině členů Brandejsovy rodiny podařilo utéct do ciziny. Adolf a Helena Wiesnerovi ale zůstali v Praze a roku 1942 byli deportováni do Terezína. Adolf Wiesner zde na celkové vyčerpání zemřel, Helena ale pobyt přežila a roku 1945 se jí podařilo odjet za rodinou do Anglie. Dožila se vysokého věku 98 let a do posledních let malovala květinová zátiší.
Podobné štěstí neměla její neteř Erika, dcera mladší Brandejsovy dcery Otýlie. I ona měla výtvarný talent, roku 1942 se ale v pouhých dvanácti letech také dostala do Terezína a později do Osvětimi, odkud se už nevrátila. Jedinou památkou na ni je několik kreseb, které vlastní Židovské muzeum v Praze.
Prameny: Židovské muzeum v Praze, Wikipedia.cz, Radio.cz
