Podnikatelé

29. 7. 2003

Čtyři nejzajímavější podnikatelé roku

Nová pravidla pro ruský byznys

Michail Fridman

Předseda, Alfa Group, Rusko Pro devětatřicetiletého Michaila Fridmana měl západní svět již dávno magnetickou přitažlivost. Fridman se narodil v židovské rodině ve Lvově, multikulturním městě na západní hranici Ukrajiny, které kdysi bývalo součástí Rakousko-uherské monarchie, potom bylo připojeno k Polsku a kolem poloviny dvacátého století se dostalo pod Sovětský svaz. Říká, že sám sebe za Ukrajince nikdy nepovažoval. Necítil se bezpečně ani v antisemitském sovětském režimu. Ačkoli byl vychováván k oddanosti ruské kultuře, nejvíce ze všeho toužil stát se obyvatelem Evropy, která pro něj znamenala nejvyšší stupeň civilizace.
Podobně jako ostatní Rusové usiluje nyní Fridman o integraci firem ve své vlasti se západními společnostmi a zavádění západních marketingových a manažerských postupů. Jeho největším úspěchem je příprava sedmimiliardového obchodu historického významu, kdy britský energetický gigant BP koupil letos v únoru padesátiprocentní podíl v nově založené ruské ropné společnosti TNK-BP. Fridman – miliardář a jeden z nejvlivnějších ruských podnikatelů – bude předsedou naftařského gigantu, třetího největšího ruského producenta ropy, který v současnosti těží 1,2 milionu barelů denně. Zároveň je majoritním vlastníkem akcií.
Jestliže bude společný podnik úspěšný, zavede nový standard ve strategickém řízení a managementu v samotném srdci Ruska. Obchod je ve skutečnosti další trefou do černého pro Fridmana a jeho Alfa Group, v níž působí jako předseda a vlastník kontrolního balíku akcií. Tento moskevský konglomerát měl padesátiprocentní podíl v TNK. Vlastní rovněž Alfa Bank a další podniky, známé svým západním stylem řízení. Fridman najal do řídících funkcí v Alfě mnoho Západoevropanů a jeho nové spojení s BP mu dává další záminku k tomu, aby létal na západ. Ne že by ji tolik potřeboval. Jeho ruská manželka a dvě dcery totiž žijí v Paříži. Fridman, jemuž bylo 27 let, když se rozpadl Sovětský svaz, se přesto cítí více doma mezi ostatními Rusy, v moskevské okázalosti podnikatelských, politických a kulturních kruhů. “Všichni jsme oběťmi minulosti,“ přiznává při obědě ve své soukromé jídelně nad porcí kaviáru, studeného boršče a tuňákovým steakem.
Fridman má instinkt a železné nervy rozeného podnikatele. Ještě jako student Moskevského státního institutu oceli a slitin načerpal opravdové vzdělání coby organizátor podnikatelských družstev, která povolil Michail Gorbačov. Se dvěma spolužáky, kteří jsou dosud spolumajiteli Alfa Group, vytvořil koncem osmdesátých let družstvo na mytí oken. Od té doby zakládá a slučuje nové a nové podniky. TNK vzešlo z obskurních ruských privatizačních aukcí devadesátých let a Fridman se stal jeho hlavním akcionářem. Vstoupil tím do nového klubu velkopodnikatelů, který dosud ovládá velkou část ruského bohatství. Při hodnocení této oligarchie je Fridman pozoruhodně upřímný. „Pro ekonomiku to není moc zdravé a není to ani moc férové,“ přiznává. „Pro velké hráče platí jiná pravidla než pro ty menší.“ Ale Fridman hraje dobře, a proto se BP rozhodl pro spojení s Alfa Group. Fridman zase doufá, že se mu po obchodu s BP podaří spojit se západními investory i ostatní velké společnosti skupiny včetně Alfa Banky. Na bankovní obchod si však možná chvilku počká. Rusko musí ještě schválit zákon, který by ukončil výsadní postavení státem vlastněné banky Sberbank, spočívající v tom, že tato banka jako jediná má právo nabízet pojištění vkladů. Dokud se tak nestane, není příliš pravděpodobné, že by nějaká západní banka měla zájem Alfu koupit.
Fridman je zklamán, že více jeho ruských spoluobčanů nesdílí obdiv k západní ekonomické a politické kultuře. Domnívá se, že největším problémem Ruska je „hodnotová propast“ mezi jeho západně orientovanou elitou a „prostými lidmi“, kteří příliš absorbovali ruskou tradici autoritářství a jen pomalu si zvykají na novou tržní ekonomiku. „Budeme vždy za Evropou,“ posteskl si. Dělá ovšem všechno, co je v jeho silách, aby tuto propast překlenul.

Praporek:
Fridman si osvojil praktiky západního marketingu a managementu

Zbigniew Wrobel

Generální ředitel, PKN Orlen, Polsko Pokud můžeme soudit podle uplynulých šestnácti měsíců, Zbigniew Wrobel bude brzy patřit k nejpozoruhodnějším polským podnikatelům. Od loňského února, kdy se stal prezidentem největší polské rafinérie PKN Orlen, jde devětačtyřicetiletý Wrobel za svým cílem proměnit společnost v globální sílu, a jak sám říká, “dobýt svět”. Jeho start byl impozantní. Loni v prosinci vysázela PKN 160 milionů dolarů na odkoupení 495 německých benzinových stanic od britské BP. Pro Poláky, kteří jsou spíše zvyklí na to, že jejich majetky končí v cizích rukou, byl tah PKN triumfálním úspěchem. Wrobelovi gratuloval i polský prezident Alexandr Kwasniewski. Wrobel se nechal slyšet, že síť pump nové značky by měla do konce roku vykázat zisky. Tato akce byla prvním krokem v jeho strategii expanze směrem na západ. I na domácí půdě má ale své plány. PKN Orlen, který je již dnes se svými tržbami ve výši 7,2 miliardy dolarů největší polskou společností, pošilhává po Grupa Lotos, dříve Rafineria Gdanska (RG), konkurenční rafinérii na pobřeží Baltského moře. Díky nedávné novelizaci polského antimonopolního zákona má PKN možnost předložit společně s britskou Rotch Energy nabídku na odkoupení 75procentního státního podílu v Lotosu, čímž by PKN získala téměř monopolní postavení v odvětví rafinace ropy. Objevily se spekulace, že Wrobel se může pokusit realizovat obchod i bez britského společníka. V každém případě nepochybuje o tom, že uspěje. „RG a PKN půjdou ruku v ruce a přinesou polské ekonomice nové hodnoty,“ prohlásil. A jak dále připouští, mezitím PKN „flirtuje“ s maďarskou MOL a rakouskou ÖMV v očekávání dalších konsolidací odvětví uvnitř Evropy. Ropa není pro Wrobela nic nového. Vystudoval totiž zpracování ropy a uhlí na Slezské technické univerzitě v Polsku a svou životní dráhu zahájil ve státní ropné společnosti. Do západního managementu pronikl ve funkci obchodního ředitele ve společnosti Philip Morris Poland a PepsiCo Trading Poland, kde působil jako ředitel prodeje a distribuce. “Tyto práce pro mne byly školou života v mezinárodních standardech,” říká. Naftařská dráha však byla jeho osudem. Vrátil se k ní loni, když nastoupil v PKN. Wrobel nežertuje, hovoří-li o tom, že se stane globální silou. S cílem pomoci Američanům - novým polským přátelům - založil ve spolupráci s americkou stavební společností Bechtel sdružení polských společností na pomoc obnovy iráckého ropného průmyslu. Vzácné chvilky volna tráví Wrobel na své jachtě na Mazurských jezerech, kde se také potápí. Oddaný katolík a vášnivý filatelista se pyšní sbírkou známek zahrnující několik tisíc různých emisí s obrázkem nejslavnějšího syna polské země, papeže Jana Pavla II.

Ahmet Nazif Zorlu

Předseda, Zorlu Holdings, Turecko Když Ahmet Nazif Zorlu v roce 1994 převzal zkrachovalý turecký závod na výrobu televizorů značky Vestel s cílem jeho revitalizace, nikdo nevěřil, že se mu to podaří. Zorlu sice dokázal postavit prosperující textilku v západním Turecku, ale o spotřební elektronice toho věděl pramálo. Tento závod navíc vyráběl pouhých 360 tisíc televizorů ročně, což je pouhý zlomek výroby amerických a japonských konkurentů. Pokud by se munepodařilo dramaticky zrychlit výrobu, „nebylo možné jim vůbec konkurovat – rozdíl v kapacitě byl propastný“, vzpomíná Zorlu. A přece byl připraven uzavřít sázku, že díky tureckým nízkým výrobním nákladům a bezcelnímu přístupu do Evropské unie se mu výroba vyplatí. A měl pravdu. Vestel se dnes může pochlubit tržbami ve výši 1,6 miliardy dolarů a celkovou roční výrobou 7,5 milionů televizorů, nepočítaje téměř pět milionů ostatních výrobků, jako jsou telefony a DVD-přehrávače. Na největším trhu Vestelu v Evropě se televize firmy prodávají pod značkami bývalých konkurentů, jako je Sharp, Mitsubishi a Sanyo. A devětapadesátiletý Zorlu má globální ambice. Během příštích dvou let plánuje zdvojnásobit výrobu, a to částečně expanzí mimo Turecko. Brzy bude otevírat velký závod sto kilometrů severně od Moskvy, jehož produkce bude určena pro trhy bývalého Sovětského svazu. Vestel je pouze jednou částí Zorlu Holdings – čtyřmiliardového konglomerátu, který předseda skupiny Zorlu budoval od svých patnácti let, kdy vyšel ze školy a začal pracovat v malé textilní továrně svých rodičů ve městě Babadag v západní Anatolii. Jeho odhodlání zavádět moderní metody výroby a distribuce postupně pomohlo rodinné firmě získat konkurenční převahu nad ostatními výrobci s postarším managementem. Kolem poloviny sedmdesátých let již řídil celou výrobu a v devadesátých letech se společnost stala největším světovým výrobcem polyesterového vlákna a záclonoviny. Převzetím Vestelu v roce 1994 zahájil Zorlu diverzifikaci do jiných průmyslových odvětví, jako je energetika a drobné bankovnictví. Malá Denizbank, kterou koupil v roce 1997, se pod jeho vedením proměnila v šestou největší tureckou banku.
Turecko má větší průmyslové skupiny, jako je Koc Holdings a Sabanci Group. Analytikové jsou však přesvědčeni, že Zorlu Holdings a selfmademan, který stojí v jejím čele, mají větší podnikatelskou dravost. V textilní výrobě nemá Zorlu žádné pochybnosti. “Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom byli největší a nejlepší v celém Turecku,” říká jedna z evropských podnikatelských hvězd. Ti, kdo ho znají, jsou přesvědčeni, že se to bude týkat celé skupiny.

Jesús De Polanco

Předseda, Grupo Prisa, Španělsko Jesús de Polanco je samouk a mediální magnát. V časech dobrých i zlých vybudoval tento zakladatel a předseda španělské Grupo Prisa za posledních čtyřicet let několik vydavatelství a vytvořil jednu z největších mediálních skupin ve španělsky mluvícím světě. Jeho společnost s majetkem v hodnotě 1,4 miliardy dolarů vlastní El País - nejčtenější španělské noviny, Canal Satélite Digital - hlavní platformu placené televize a rozhlasovou síť SER se 4,5 miliony posluchačů. Vydavatelské impérium Prisa se zrodilo v šedesátých letech, když Polanco chodil ode dveří ke dveřím a prodával knihy ve Španělsku i Latinské Americe, v Barceloně i Buenos Aires. Třiasedmdesátiletý Polanco nejeví známky únavy – zvláště nyní, když jeho společnost vyšla vítězně z čtyřleté bitvy o vládu nad trhem španělské placené televize. Konkurenční platforma satelitní televize, chvatně sestavená telekomunikačním gigantem Telefónica, přiznala začátkem tohoto roku porážku a fúzuje s Canal Satélite Digital. Prisa se tak stává majitelem jediných satelitních služeb ve Španělsku. Polanco se nyní zaměřuje na dva nové projekty: vybudovat síť místních televizních vysílání ve Španělsku a řetěz rozhlasových stanic, vysílajících ve španělštině a portugalštině po celé Latinské Americe. „Plánem je prorazit ve dvou oblastech, v nichž máme jak know-how, tak zdroje, ale kde v současné době není žádný konkurent, který by se snažil udělat totéž,“ tvrdí Juan Luis Cebrián, pravá ruka Polanky a generální ředitel Prisy. Polanco v těchto dnech jen výjimečně poskytuje rozhovory.
Výhoda domácího hřiště však nemusí trvat věčně. Španělská vláda uvažuje o zavedení restrikcí v počtu mediálních kanálů, kontrolovaných jedinou společností. Latinskoamerický trh skýtá různé možnosti. Ovládají jej místní hráči a ekonomické a politické prostředí může kolísat. „Obě tyto strategie jsou sice zajímavé, ale riskantní,“ domnívá se Rodrigo Pinheiro, vedoucí analytik divize cenných papírů ve finanční skupině Espírito Santo v Lisabonu.
Polanco a jeho zástupci jsou ale zvyklí fungovat i na neposvěceném území. Levicově orientovaný El País byl založen v roce 1976, kdy do španělského trhu tiskovin stále prosakovala psychologie éry generála Franca. Koncem osmdesátých let, kdy španělskou televizi ovládla hrstka národních vysílacích společností, projevila se Prisa jako průkopník placené televize tím, že zahájila vysílání španělské verze populárního Canal+ společnosti Vivendi Universal. Nyní Polanco agresivně prosazuje své nové strategie. Prisa investovala třicet milionů dolarů do společných podniků s místními partnery s cílem zprovoznit 73 televizních stanic po celém Španělsku, a tím položit základy nové síti “Localia”. V Latinské Americe vynaložila více než sto milionů dolarů na rozhlasové stanice. Vlastní 77procentní podíl v Radio Caracol, největší rozhlasové síti v Kolumbii a další držby akcií má v Mexiku, Chile a Miami. Pošilhává také po příležitostech v Brazílii a Argentině.
Zdálo by se, že tyto plány jsou až příliš ambiciózní. Polanco a jeho četa - tři z jeho čtyř děti pracují v rodinném podniku - umí ovšem dokázat, že skeptikové se pletou. „Myslíme, že potenciál je obrovský,“ soudí Cebrián. V odvětví, které je postaveno na upoutání pozornosti lidí, můžeme očekávat že všechny oči i uši se bedlivě nastraží na Prisu.