ROK 1968 - Česko si minulý týden připomnělo čtyřicet let od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Zavzpomínali i podnikatelé. Někteří se pokusili podnikat již v době uvolňování režimu na jaře roku 1968. Nadějí jim byl reformní Akční program, který měl podnikání částečně umožnit. Šanci zmařily hlavně tanků.
Otec Karla Tobiáše brousil v Jihlavě ploché sklo. V padesátých letech brusičské stroje uložil do necek a zakopal pod dřevěnou kůlnu. Komunisté zabavovali drobným živnostníkům dílny i stroje – kdo se vzpouzel, tomu zařízení zničili. Beznaděj a deziluze se táhly Československem, soukromé podnikání bylo pohřbeno.
V roce 1968 Karel Tobiáš stroje vytáhl, umyl, namazal, zařídil si u domu malou dílnu a začal brousit. V dubnu toho roku totiž vyšel takzvaný Akční program komunistické strany, který sliboval možnost zakládání malých provozoven. Jeho podnikatelské sny nicméně v srpnu zadusil vpád armád zemí Varšavské smlouvy.
Kupředu, pravá!
Ne každý Čechoslovák v druhé polovině šedesátých let věřil, že přijdou změny k lepšímu. Mohla za to zejména padesátá léta, politické procesy, politické vraždy, pracovní tábory, násilná kolektivizace či všeobecný nedostatek základních potřeb na trhu. To vše srazilo k zemi převážnou část obyvatel.
Ale v lednu 1968 se stává prvním tajemníkem komunistické strany Alexander Dubček. Pražské jaro startuje. Prezident Antonín Novotný, příliš propojený s neúspěchy z minulosti, je zbaven funkce. Nahradí ho generál Ludvík Svoboda.
V dubnu zveřejňuje Ústřední výbor Komunistické strany Československa takzvaný Akční program. V kapitole o národním hospodářství program počítal s uplatňováním mnohých zásad tržního podnikání. Hybnou silou produkce se měl stát zisk, podniky měly být postaveny „proti náročnému trhu“ a měly získat relativní nezávislost. Také Jednotná zemědělská družstva měla začít samostatně podnikat. Ve sféře služeb plán počítal s tím, že se jednotlivé provozovny osamostatní. Oprávnění mělo získat i drobné osobní podnikání. Program rovněž předpokládal zvýšení podílu dělnických rad a odborů na řízení podniků.
Třetí cesta do pekel
Veřejnost Akční program přijala vcelku chladně. Nenabízel v souhrnu ani to, co v civilizovaném světě patřilo k samozřejmostem. Nepomýšlel na zavedení politického pluralismu, nezaručoval vytvoření standardního demokratického režimu. V ekonomické oblasti nabízel problematickou vizi, že je možné najít „třetí cestu“, jejímž průkopníkem by mohlo být právě Československo. Kapitalistický socialismus? Socialistický kapitalismus? Socialismus s lidskou tváří? Nikdo nevěděl, co konkrétně si pod pojmem „třetí cesta“ představit.
Navíc Akční program mělo uskutečňovat nově zvolené předsednictvo komunistické strany. V něm vedle proreformních komunistů zasedali i konzervativní straníci, kteří stále poslouchali hlasy z Moskvy. Nejznámější mi odpůrci přeměn ve vedení strany byli Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder a další. Poukazovali na živelný průběh situace, prvky anarchie a kritické reakce sousedních socialistických zemí.
Zvláště důrazný hlas volající po pokračování a prohlubování reforem zazněl 27. června 1968, kdy spisovatel Ludvík Vaculík ve výzvě Dva tisíce slov pojmenoval problém doby pravým jménem. Prohlásil, že „socialismus nesplnil nic z toho, co sliboval a co se od něj očekávalo“.
Velký Bratr se dívá
Zemí zněl big beat, barevné majálesové průvody vtrhly do ulic, studentský smysl pro vtip, nadsázku a recesi uvolňoval okovy minulosti. Volalo se po pluralitě a autonomním vývoji. Obnovovaly se spolky s demokratickými tradicemi, vznikaly umělecké svazy a stoupla aktivita církví.
Místopředseda vlády Ota Šik se pouští do příprav ekonomické reformy s využitím tržních principů. Lidé se přestávají bát. Některé z jeho myšlenek (ekonomika sama musí vytvářet svůj kontrolní mechanismus; výroba by měla být – kromě uvedených základních společenských plánů – usměrňována především potřebami odběratelů; předpokladem k tomu je maximální hospodářská samostatnost podniků) veřejnost vehementně podporovala.
Koncem června se v Československu koná vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy nazvané Šumava. Najednou se nemluví o obnově hospodářství, ale o kontrarevoluci. Prst je výstražně vztyčen. V Čierne nad Tisou doručí Antonín Kapek takzvaný zvací dopis. „Hrozba revoluce v ČSSR může být zažehnána pouze s vaší pomocí,“ stojí v něm. Pod zvacím dopisem jsou podepsáni Indra, Kolder, Kapek, Biľak a Oldřich Švestka, všichni vysocí komunističtí funkcionáři.
V noci z 20. na 21. srpna překračují vojska pěti armád (Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Polska a Německé demokratické republiky) hranice Československa. „V krajině přelíbezné zavraždili víru,“ zazpíval později z exilu Karel Kryl. Na jiných tribunách se už zpívá o bratrské pomoci a tleská normalizátorům. O pár měsíců později začíná takzvaná normalizace. Svoboda a s ní spojený ekonomický rozvoj země se zastavují na dlouhých dvacet let.
