Jsou Vánoce roku 2004 v nějaké malé postkomunistické zemi na východ od řeky Odry. Premiér Landzmann leží v řetězech ve sklepě věznice hlavního města a hořce pláče: vzpomíná, jak to všechno v roce 2000 začalo. Volby vyhrál tím, že slíbil voličům rychlé ozdravení průmyslu, zaměstnanost a blahobyt pro všechny.
Krátce po nástupu do vlády nastolil program ozdravení, který stál mnoho miliard. Tak podporovaný průmysl se však místo zlepšení zcela zhroutil a ani mezinárodní investoři neprojevili žádný zájem o kapitálový nástup. Týden před Vánocemi se lid, zoufalý hladem a beznadějí, vzbouřil k revoluci, během které zabil několik členů vlády a premiéra zavřel do vězení. Trest smrti pro Landzmanna byl otázkou jen několika dnů, dosud se lidový soud nezkonstituoval.
I když nebývají Češi tak radikálního rázu, je v této fikci reálné to, že se Česká republika stane obětí podobné chyby. Dosud nezveřejněný vládní návrh na ozdravení českého průmyslu se může stát podle dostupných údajů jedním z nejmasivnějších případů vyhození peněz oknem. Zveřejněná částka padesát miliard českých korun představuje zhruba tři procenta HDP země z roku 1997 v běžných cenách. Selhání programu ozdravení by mělo dlouhodobé následky na celkový stav republiky.
I bez podrobného rozboru vládního návrhu je tudíž nabíledni, že finanční prostředky nijak nevyřeší nevýhodnou situaci českého průmyslu: mohou řešení nanejvýš urychlit a ztráty omezit.
Jádro problému je jinde. Český průmysl je neefektivní. Právě jeho současná zadluženost je důsledkem dlouholeté neefektivnosti. Úlevy zadluženosti nepomohou dobrým podnikům, protože ty dobré nejsou nebezpečně zadlužené, a nepomohou ani špatným, protože nevyřeší jejich problém, kterým je neefektivita, a nikoli zadluženost.
Dlouhá léta byla otázka efektivity tabu - přitom jsou všechny ukazatele jednoznačné. Podíl na trhu českých firem bývá ve většině případů nižší než podíl mezinárodních konkurentů a ziskovost obratu - return on sales - také. Na druhé straně aktiva nutná k produkování obratu jsou v porovnání s mezinárodním průměrem několikanásobná. Tyto skutečnosti mají jasné příčiny: nedostatečná znalost trhů a nevyhovující systémy pro zkoumání požadavků zákazníků - následné vytvoření vhodných, úspěšných a levných výrobků jsou nedostatky základní. S těmi je spojena vysoká rozmanitost cílových trhů a sortimentu a nedostačující systémy řízení činností, nákladů a personálu. To všechno způsobuje nadprůměrně vysoké náklady. Zároveň právě velké spektrum obsluhovaných trhů a nevyhovující vnitřní systémy nutí společnosti k okamžitému reagování, jehož důsledkem jsou vysoká aktiva. Efektivitu podniku lze měřit užitečným ukazatelem - ROA čili rentabilitou aktiv. A v tomto ohledu je bilance českých firem katastrofální. Jen v rámci českých firem je nepředstavitelná propast mezi firmami řízenými zahraničními subjekty a firmami řízenými českými subjekty. Ty mají totiž ROA, která je zhruba třetinou prvé skupiny. Tento fakt potvrdil jednoduchý průzkum prvních padesáti českých společností: první skupina má ROA 10,9 procenta, druhá jenom 4,1 procenta, to je 37,6 procenta ve srovnání s firmami řízenými zahraničními subjekty. Vložit za těchto podmínek prostředky je přinejmenším odvážné, ne-li přímo nezodpovědné.
Problémem českých firem tedy nejsou peníze, ale know-how a vůle k odstranění nedostatků. Příliš lehká dostupnost finančních prostředků v minulosti totiž umožňovala přežití bez zefektivnění, nepomohla problém vyřešit. Účet minulých chyb zaplatí národ formou nižší životní úrovně.
Autorovi vládního návrhu se zdála pohádka: vložím peníze, dostanu dárek. Sny centrálního řízení a posuzování, třebaže v nejlepším úmyslu, se prokazatelně nikde neuplatnily. Zdraví českého průmyslu mohou ovlivňovat jenom ti, kteří v něm každodenně pracují. Je však třeba, aby měli vůli a věděli jak.
Všechny mezinárodní zkušenosti poukazují na skutečnost, že vůle je výsledkem tlaku. Čím větší tlak, tím silnější vůle. V současném stavu českého průmyslu je know-how, nutný k jeho ozdravení, mezinárodně k dispozici. V České republice ho má určitý počet poradenských společností a skupina pracovníků mezinárodních společností, které provozují závody na jejím území. Vůle je na-opak bohužel neprodejná.
Vytvoření tlaku je jednoznačně úkolem vlády a může být jenom jejím. Definice tlaku je brutálně jednoduchá: pokud něco neudělám, zaniknu. České prostředí doposud pomohlo manažerům, aby se vyhýbali zániku: společnosti nejsou do důsledku nuceny platit své závazky, i když v konkursu, existují nadále, pokud jsou ztrátové, stačí upravit výsledovku tím, že se vyrobí více neprodejných výrobků. Životaneschopnost společnosti nemá osobní důsledky pro vedení.
První jednání musí proto být vytvoření právního prostředí amerického rázu. Spravedlnost je otázkou zákonů a zároveň rychlostí zásahů.
Druhé jednání musí být ukončení režimu bilančních lží. Přebujelá aktiva se musí dostat na reálné hodnoty. Vlastníci, kteří umožnili vznik ztrát, nemají nárok ani na udržení nyní již teoretického majetku, ani na ovlivňování činnosti společnosti. Kapitalizace dluhů je tady zcela rozumným krokem. Pokud by takové ztráty byly pro banky neúnosné, mohly by být vyrovnány po prodeji podílů státem, ale jen částečně, aby banky měly největší zájem ztráty co nejvíce omezit.
Třetí krok musí být zaměřen na dostupnost finančních prostředků pro zdravé či ozdravené společnosti. Pro banky je ochota k půjčení peněz vždy úměrná jis-totě, že peníze dostane zpět. Tady je nutný zásah, který maximálně umožňuje bankám rychle a efektivně uplatňovat své nároky. Pro rizikové investory je ochota k vložení kapitálu úměrná očekávání jejich návratnosti a zároveň možnostem ovlivňování děje ve společnostech. Tady je nutný zásah, který zprůhlední výkaznictví a garantuje práva akcionářů.
Autor je společníkem firmy Omnimotio
