L i b o r L ö f l e r
Libor Löfler, generální ředitel Konsolidační banky, předpokládá, že tento státní peněžní ústav uzavře aktivity spojené s transformací ekonomiky během pěti let. Pak by se podle jeho představ Konsolidační banka mohla ujmout role distributora financí na velké státem nebo Evropskou unií podporované projekty. Ty by měly přispět k rozvoji stabilizované ekonomiky.
EURO: Když Konsolidační banka v roce 1991 vznikla, stačila ji jedna malá místnost na ministerstvu financí. Dnes má obsazenou celou velkou budovu s množstvím kmitajících úředníků. Jak se banka, koncipovaná jako přechodná instituce, změní v tak velký peněžní ústav?
LÖFLER: Konsolidační banka je úzce spojena s procesem transformace a ve svém počátku řešila problém nejdůležitější - zadluženost podniků. Zjistilo se však, že problémů je víc a řešení zadluženosti musí být poněkud hlubší, než byla původní představa. Konsolidační banka proto začala restrukturalizovat závazky podnikové sféry, a v některých případech dokonce prováděla i revitalizaci firem. Stala se i finančním manažerem pro některé sanační operace státu, a to i v jiných věcech, než bylo jen financování průmyslu, obchodu či zemědělství.
EURO: Začněme restrukturalizací toho největšího břemene, úvěrů na trvale se obracející zásoby, známé už pod zkratkou TOZ.
LÖFLER: Na základě vlastnické struktury, která se vyvinula po privatizaci, na základě finačních plánů a dalších faktorů jsme vyhodnotili perspektivy podniků a na základě jejich žádostí jsme přistoupili k prolongaci těchto úvěrů. Vyžadovali jsme přitom částečné zajištění těch úvěrů, které zpočátku jištěné nebyly. Splatnost jsme prodloužili o dalších sedm let do roku 2002 až 2005. Mrzí mě ale, že veřejnost Konsolidační banku spojuje především s úvěry na trvale se obracející zásoby. Banka má univerzální licenci a poskytuje klientům kompletní služby v korunové i devizové oblasti. Za první pololetí loňského roku úvěrové portfolio banky stouplo o víc než jedenadvacet procent na 114 miliard korun. Starý blok pohledávek, tedy úvěry na TOZ, představují v tomto portfoliu asi dvaapadesát procent.
EURO: To je stále více než polovina, takže vstříc jste vyšli jenom někomu. Které podniky to byly?
LÖFLER: Během roku 1996 se vyprofilovaly vlastnické struktury už dostatečně jasně a podniky se na nás obracely už s konkrétními rozvojovými plány. Tyto plány však předpokládaly i jistou restrukturalizaci starých úvěrů. K restrukturalizaci úvěrů jsme přistupovali vždy jen na bázi obchodních plánů, podnikatelských záměrů firem.
EURO: Šli jste vstříc i výší úrokové sazby?
LÖFLER: Úroková sazba naší banky není zcela komerční. Úročení se ovšem odvíjelo od celkové situace v české ekonomice a samozřejmě, že v určitých chvílích mohly i naše sazby dosáhnout třeba až patnácti procent.
EURO: Kolik podniků už úvěry na TOZ splatilo?
LÖFLER: Jsou takové firmy. Tyto úvěry byly rozloženy po celé škále české ekonomiky, týkaly se vlastně všech podniků. Blue chips české ekonomiky úvěry splatily, protože měly dostupnější možnosti refinancování. Dobří klienti splatili, řada dalších splácí přesně podle splátkových kalendářů. Původní stav starých úvěrů činil kolem 80 miliard, dnes klesl na asi 60 miliard korun, takže splacena je zhruba čtvrtina. Mluvím o snížení jistiny. Když bych měl mluvit o splátkové disciplíně předpisů jistin a úroků, pohybuje se mezi 75 až 40 procenty.
EURO: Jste spokojen s platební kázní klientů?
LÖFLER: Když se podíváte na strukturu oněch dosud nesplacených šedesáti miliard korun, tak zhruba polovina připadá na podniky, které jsou už v konkursu nebo v likvidaci. Čili nejde už o ekonomicky činné subjekty. Přitom asi čtvrtinu těchto podniků jsme dali do konkursu my, ostatní podniky dali do konkursu jejich další věřitelé a my jsme se připojili. Předpokládáme, že ještě bude splaceno tak asi patnáct procent úvěrů, které se ještě nějakým způsobem umořují. Jde tedy asi o devět miliard korun. A co se zbytku týče, snažíme se dohodnout na nějakém řešení, třeba kapitalizaci úvěrů, a když nejsme schopni dojít k dohodě, obracíme se na soud.
EURO: Chcete říci, že osmdesát pět procent klientů nesplácí, jak by mělo?
LÖFLER: Ano, taková část klientů se opožďuje ve splátkách.
EURO: Kolik konkursů, vyhlášených nad vašimi klienty, už skončilo?
LÖFLER: Počet je velice malý, dal by se spočítat na prstech jedné ruky. V těchto případech snad získáme pět až deset procent objemu úvěru. Ale v případech z poslední doby, které jsou už přezkoumávány soudy, se stává, že soud ani nedovolí konkurs, protože ve firmách už prostě není žádný majetek. Soud to pak jen věřitelům sdělí.
EURO: Jak velký objem úvěrů proměnila Konsolidační banka v kapitálovou účast v podniku?
LÖFLER: Jednalo se většinou o realizaci rozhodnutí vlády. Šlo potom jak o kapitalizaci už poskytnutých úvěrů, tak i o výkup úvěrů a jejich následnou změnu na kapitálovou účast tak, aby se upevnila finanční situace společnosti. Jako příklad uvedu Zetor nebo Aero Vodochody. Konsolidační banka část svého podílu ve společnosti Zetor odprodala a obdobně postupovala i u některých dalších společností. V rámci vládního programu na posílení stability bankovního sektoru Konsolidační banka pokračovala také v zajišťování finančních prostředků pro Českou finanční. Celkový rozsah prostředků, které banka poskytla do této oblasti k 30. červnu loňského roku, dosáhl zhruba dvanácti miliard korun. Zmínil bych se ještě i o tom, že během loňského prvního pololetí Konsolidační banka vydala třetí emisi dluhopisů v objemu pěti miliard korun se splatností v roce 2005. Tak jako obě předchozí emise i tato byla umístěna na hlavním trhu pražské burzy.
EURO: Může Konsolidační banka provádět operace typu kapitalizace úvěrů sama o své vůli?
LÖFLER: V případě tak významných společností, jaké jsem uvedl, jde vždy o rozhodnutí vlády. My můžeme ovšem tyto operace navrhovat, iniciovat. Ale režim, ve kterém banka pracuje, nám nedovoluje postupovat jinak. Některé operace jsme navrhli a byly schváleny.
EURO: Konsolidační banka začínala s úvěry na TOZ, pak ale vykupovala i jiné úvěry. Byl to vždy příkaz vlády, anebo vaše rozhodnutí?
LÖFLER: Výkupy vždy probíhají podle rozhodnutí vlády. Mají sloužit k tomu, aby podnik nemusel jít do konkursu, aby se pro něj mohl najít strategický investor. Při výměně úvěrů za kapitálový podíl se stávalo, že jsme byli akcionáři i několik let, dnes se situace mění a většinou je tato operace už cíleně orientována na nového investora.
EURO: Když jste byli někdy několik let akcionáři, patřili jste k těm aktivním?
LÖFLER: Ano. Naši lidé byli členy představenstev a přechodem řízení na německý model se přesouvali do dozorčích rad.
EURO: Bál se vás management?
LÖFLER: To víte, když přijde nový vlastník, že se management alespoň trošku zachvěje.
EURO: Myslíte si, že byl šťastný onen přesmyk Konsolidační banky do role banky investiční, do role akcionáře?
LÖFLER: Podle našich zkušeností je nejlepší situace v momentě, kdy už víme, že do společnosti vstoupí strategický investor, který chce se společností skutečně něco udělat. Pak se oddlužení dělá lépe a není ani třeba vstupovat do řízení společnosti. Jako bankéři jsme schopni dohlédnout na některé finanční záležitosti. Řízení podniků však není jen o finančních otázkách, ale především o tom, co a jak se v nich vyrábí. Proto preferujeme, když se nejdřív jedná s potenciálním investorem, který uvede, za jakých podmínek je ochoten do firmy vstoupit.
EURO: Znamená to, že vstupujete do procesu privatizace?
LÖFLER: Procedura privatizace neměla na nás žádnou vazbu. Nerozhodovali jsme, ani jsme se nepodíleli na rozhodnutí o privatizaci. Dnes už máme určitý přehled o našem úvěrovém portfoliu, a pokud jsme v kontaktu s některými investičními bankéři, snažíme se vyslat signály, že jsou tady podniky k mání. Snažíme se o ně vzbudit zájem a dáme najevo, že i my jsme ochotni pro tyto podniky něco udělat. Přitom může jít i o klienty, kteří třeba nesplácejí včas, ale my víme, že mají potenciál.
EURO: Nechcete uvést příklad?
LÖFLER: Ne, nemohu, ale jde hlavně o střední a menší podniky. U velkých firem je situace složitější.
EURO: Jsou podniky, které tvrdí, že kdyby neměly úvěry na TOZ, uměly by si poradit. Nechtějí nic jiného než generální pardon. Je možný?
LÖFLER: Generální odpuštění dluhů není možné už proto, že řada klientů už dluhy splatila nebo splácí. To je jedna věc. Druhá je, že u mnoha podniků se při privatizaci zohlednily právě tyto závazky a podle jejich výše byla upravena cena firem.
EURO: Chcete tím říct, že život má být spravedlivý?
LÖFLER: Nechci tím říct, že život má být jenom spravedlivý. Pokud by se takové řešení přijalo, vyvolalo by to nejenom velkou kritiku. Ti, kteří už zaplatili, by mohli požadovat navrácení peněz. A byl by to oprávněný požadavek.
EURO: Ovšem třeba podstata revitalizačního programu, který připravuje Grégrovo ministerstvo, je založena na stejném principu. Pomoženo bude jenom některým, a to těm, kteří na tom jsou špatně.
LÖFLER: Můžete přijmout nějaké zásady a pravidla programu. Řešíte přitom ale individuální situaci. Existují dobří, ti pomoc nepotřebují. Pak ti, kteří jsou na tom hůře, a už by ji možná potřebovali. A pak jsou nepřehlédnutelné firmy, které mají značné problémy. Takže stát by měl formulovat takové podmínky, aby došlo k nějaké změně. Změna přitom může spočívat jen v tom, že vlastníci nebo noví investoři převezmou společnost, vloží do ní peníze a provedou restrukturalizaci. Na zlepšení se tedy nebude podílet jenom stát.
Situace, v níž některé firmy jsou, přeci není jenom o zadlužení. Je to o efektivnosti, o tom, že určité podniky mají malé obraty a nejsou schopny překonat vysoké fixní náklady a tak dále. Takže pokud stát bude ochoten nést část nákladů na revitalizaci podniků, pak proto, aby do nich někdo další uložil nové peníze. Stát nemůže nést odpovědnost a náklady a nevyžadovat na podnicích závazek, že dojde ke změně. Pokud by se tak nestalo, pak za dva tři roky budou takové podniky znovu ve stejné situaci. Rozdíl bude jenom v tom, že finanční zdroje již budou vyčerpány.
EURO: To je sice logické, ale nakonec právě Konsolidační banka musela prolongovat splatnost starých dluhů. Kde je záruka, že to za tři nebo pět let neudělá znovu?
LÖFLER: Osobně záruku spatřuji ve vstupu nových investorů. V současné chvíli jiné řešení nevidím, i když vím, že nynější majitele bude bolet a znamená pro ně ztráty.
EURO: Konsolidační banka se účastnila všech jednání o revitalizačním programu, nakonec však do něj zřejmě nevstoupí. Proč?
LÖFLER: Ano, ministerstvu průmyslu a obchodu jsme nabízeli určitý přístup a zdůrazňovali jsme přitom právě nutnost změn, nutnost vstupu nových investorů. To vše zaznělo. Přesné důvody, proč se v programu nakonec objevila Česká inkasní, neznám. Je to speciální společnost, která vlastně vznikla na ozdravení ČSOB, je to společnost s ručením omezeným, nemá ani finanční, ani bankovní licenci a omezené má i kapacitní zázemí. Byla prostě vytvořena na velmi speciální účel. Co vedlo k tomu, že se má účastnit revitalizace, skutečně nevím.
EURO: Zdá se vám v pořádku, že máte pořád víc než pět tisíc klientů?
LÖFLER: Byl bych rád, kdyby počet klientů klesal. Jistý vliv ovšem má i „delimitace klientů, to, že se velké společnosti drobily na menší. Obávám se, že zhruba tři a půl tisíce klientů nám však zůstane. Jenom pro konkrétnější představu, čím vším se naše banka zabývá, bych uvedl, že úvěry klientů za první pololetí loňského roku stouply o patnáct miliard na víc než čtyřiadevadesát miliard korun. Konsolidační banka například na základě vládního usnesení převzala financování a úvěrování družstevní bytové výstavby. Jen tímto krokem bylo do naší banky převedeno dvaadvacet tisíc úvěrů v celkovém objemu šestnácti miliard korun. Za prvních šest měsíců roku 1998 jsme poskytli úvěry ve výši přesahující šest miliard korun na rozvoj dopravní infrastruktury a na odstranění povodňových škod. Objem majetkových účastí Konsolidační banky zároveň klesl.
EURO: Jak dlouho bude existovat Konsolidační banka?
LÖFLER: Žertem bych odpověděl, že tak dlouho, jak bude potřeba. Nicméně si myslím, že tak pět let. V průmyslu prostě existují odvětví, která se hůře přizpůsobovala, jistý vliv měl i způsob privatizace.
EURO: Jak se díváte na transformační instituce, chápal byste, kdyby veškeré pohledávky za firmami byly shrnuty pod jednu instituci, například pod Českou inkasní?
LÖFLER: Konsolidační banka by na soustředění špatných pohledávek přistoupila. Bylo by racionální, kdyby byly v jedněch rukou a šlo by s nimi celkově pracovat. Ovšem ze všech transformačních institucí na to máme asi nejlepší zázemí. Jsem tomu nakloněn. Samozřejmě, takové rozhodnutí není elementární ani pro ministra financí. I když je to rozhodnutí de jure, protože de facto tato situace existuje. Ale znamená to vlastně oficiálně zvýšit státní dluh a dohodnout, za jakých podmínek se převezmou pohledávky z bankovního sektoru, které jsou soustředěny v České finanční a v České národní bance.
EURO: Celkové skryté dluhy se odhadují až na třistapadesát miliard korun. Neděsilo by vás - se zkušenostmi s kázní klientů Konsolidační banky - spravovat takový objem úvěrů?
LÖFLER: Děsilo by mě to, pokud by nebylo vymezeno, jak stát bude uhrazovat náklady a ztráty, které z toho vyplynou. Konsolidační banka je ve všech těchto operacích závislá právě na tom, jak náklady a ztráty podobných operací budou hrazeny.
EURO: Předpokládejme, že veškeré transformační dluhy jsou splaceny, Konsolidační banka z této sféry už nemá žádné klienty. Co bude dál?
LÖFLER: Až jednou skončí transformace, bude se muset podpořit rozvoj. A Konsolidační banka byla pověřena velkými programy, které pro Českou republiku připravila Evropská investiční banka s Evropskou unií. Je to například obnova dopravní infrastruktury a podobně. Tyto programy financujeme, respektive jsme vypůjčovatelem pro Českou republiku. Finanční prostředky v řádu asi pětadvaceti miliard korun pak během tří let budeme postupně uvolňovat.
EURO: V tom je podle vás budoucnost Konsolidační banky?
LÖFLER: Říkám to proto, že by bylo dobré, aby se nějaká instituce profilovala i tímto směrem. Na vstup do Evropské unie musíme být připraveni a Evropská investiční banka potřebuje v České republice partnera. Bude ovšem záležet na tom, zda vláda tuto podpůrnou funkci vymezí tak, aby mělo smysl vytvářet specializovanou instituci, do níž by se soustředily činnosti dnes roztříštěné do Českomoravské záruční banky nebo i do České exportní banky.
EURO: Říkal jste ale, že Konsolidační banka možná za pět let spustí oponu. Připouštíte tedy, že její činnost lze transformovat na standardní investiční bankovnictví?
LÖFLER: Samozřejmě, lze si představit, že část činností Konsolidační banky by se v budoucnu soustředila na distribuci státní podpory, ať už třeba na dopravní strukturu nebo municipality či nekoncernové podniky. Tento scénář je možné si představit, předcházet ovšem musí rozhodnutí o vládních politikách podpory.
Ing. Libor Löfler
se narodil 29. května 1966 v Praze, a letos mu tedy bude teprve 33 let. Vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou, fakultu národohospodářskou. Po absolvování v letech 1988 až 1989 pracoval v pražské pobočce tehdejší Státní banky československé. V následujících pěti letech až do roku 1994 působil na různých postech v ústředí nynější Investiční a Poštovní banky. V roce 1994 přešel do Konsolidační banky na funkci vrchního ředitele finančního úseku. Počátkem roku 1998 byl jmenován předsedou bankovní rady Konsolidační banky Praha, s. p. ú. Rovněž vykonává funkci generálního ředitele této peněžní instituce. Je členem představenstva Českých aerolinií, a. s. Libor Löfler je svobodný, bezdětný. Hovoří plynně anglicky.
