Na příští olympiádu už pojedeme s českými koni, plánuje šéf MARK BBDO a Horse Academy
Pamatuji, že se tenkrát mluvilo v pojmech jako pokora v sedle. Je tomu asi šest roků, kdy jsem se opíral o bar v recepci agentury MARK BBDO v Klimentské ulici a poslouchal Marka Šebesťáka, jak náhodným hostům vypráví o koních a svém vztahu k nim. Únava a únik? Konverzační téma? Image předního stratéga české reklamy? Rozmar úspěšného muže? Omlouvám se za ty nevyslovené pocity a pochybnosti. Spolumajitel a šéf MARK BBDO totiž dostál pověsti cílevědomého muže a dokázal i svou osobní vášeň proměnit ve společenskou událost. Právě v den, kdy vychází toto číslo týdeníku EURO, soutěží jeho třináctiletý ryzák K-Boy (v domácí stáji zvaný Berry) a jezdec jeho Horse Academy Jaroslav Hatla na olympijských hrách v Aténách v disciplíně military. Je to po čtyřiačtyřiceti letech první kůň v českých barvách, který získal právo se her v této nejtěžší jezdecké disciplíně vůbec zúčastnit. Na start kvalifikačního procesu se přitom postavily dvě tisícovky koní. V Aténách soutěží jen nejlepších šedesát.
S Markem Šebesťákem jsme se znovu setkali až letos počátkem srpna. Projedete Velkými Popovicemi, zamíříte krajinou na sever do Radimovic a nejednou se před vámi vyloupne - proč to neříct - kus staré dobré Anglie. Park, stáje, krytá hala, je z toho cítit důkladnost, tradice a společenská vrstva. V Česku by se tomu všemu možná dnes řeklo peníze, ale to už bychom zaměnili prostředky za smysl. Sídlí tu Horse Academy, kterou Marek Šebesťák na zelené louce vybudoval. Od speciální směsi dřevěných třísek a písku v hale až po malé „Stonehange“, které vidíme z terasy, tu všechno svědčí o péči. Rozhovor jsme navázali skoro přesně tam, kde jsme před šesti lety skončili.
EURO: Když se tu člověk rozhlédne, musí ho nutně napadnout, jestli vůbec ještě o svých aktivitách uvažujete jako o rekreaci, a ne jako o byznysu… ŠEBESŤÁK: Rád bych mluvil o byznysu, ale nerad bych, aby to vyznělo v tom smyslu, že byznys je tady primární.
EURO: OK. Kdy jste se poprvé posadil na koně?
ŠEBESŤÁK: Ve dvanácti. Přicházel jsem do toho risky věku, a nabízela se řešení jako pes, kočka, kolo… Mám ještě dvě sestry a máma jednou přišla s tím, jestli bychom nechtěli zkusit koně. Takže jsem na koni jezdil asi čtyři roky, ale pak už jsem nemohl jezdit, protože jsem musel honit holky a chodit do hospody. A jen občas jsem si později na tu dobu vzpomněl.
Až někdy v polovině devadesátých let jsem už jako ředitel reklamní agentury měl krizi s klientem… Velkou krizi, kdy jsem udělal chybu, a dokonce klientovi řekl, že už s ním nechceme spolupracovat. Což se fakt nedělá. V té chvíli jsem skočil do auta a odjel za jediným člověkem, jehož jméno jsem znal v souvislosti s jezdeckým sportem, za Václavem Chaloupkou do jeho střediska v Tochovicích.
Pan Chaloupka mi prodal koně staženého z dostihů a rovnou jsem u něj koupil taky sedlo a vše další potřebné. Koně jsem si nastěhoval do Chuchle. Tam jsem pak každé ráno dělal svátek žokejům. Byl to přeci jen dostihový kůň a mně to nedocházelo. Tak jsem si na něj vylezl a on byl jako lemra, vyjel jsem na něm na dostihovou dráhu a kůň to se mnou zabalil. Vedle stáli žokejové opření o zábradlí a hrozně se bavili, jak ten úžasnej pomatenej podnikatel chce jezdit na koni. Tak jsem koně odstěhoval do normálních stájí.
EURO: A v tom mnohaletém mezidobí nic? ŠEBESŤÁK: Nic. Ale jestliže vás koně chytnou, stačí, když ho vidíte na Staromáku, a už přemýšlíte: jaký je to kůň. Kůň je samozřejmě droga.
EURO: Jak se hledá v okolí Prahy dobrá stáj? ŠEBESŤÁK: Obcestoval jsem pár stájí a žádná se mi nelíbila, všude bahno a mouchy. Tehdy jsem si řekl, že to zkusím sám. První stáje jsem si pronajal v Rozkoši. Tam jsem měl asi sedm koní. A začátky byly tristní - asi třikrát nám utekli do Prahy, přesněji do Šeberova na náměstí. Představte si tam stádo! Hrůza. Takže jsem si řekl, jestli by nakonec nestálo za to vybudovat vlastní stáje. Viděl jsem zhruba padesát podobných center po celé Evropě a od všeho jsem si něco vzal. Nejblíž to má ovšem k Anglii.
EURO: To mluvíme pořád o projektu vzniklém z lásky ke koním a jezdectví? ŠEBESŤÁK: Tohle už je samozřejmě velký projekt. Opravdu nechci tvrdit, že je to pro mě byznys, ale aby centrum mohlo fungovat, je nezbytné je vnímat i jako obchod, ne že každý měsíc nasypete bambilion. Jednou už peníze třeba nebudou, já budu nemocný a nechám tady projekt na bankrot… To prostě nejde. Takže jsme strandardní s. r. o. s obratem asi čtyři miliony ročně. Provoz je na nule, ale doufám že příští rok, čtvrtý v existenci Horse Academy, budeme mírně ziskoví. Samozřejmě je ale třeba zapomenout na základní investici do stavby.
EURO: Úsilí o účast na olympijských hrách vyplynulo z podmínek, které v Radimovicích máte? ŠEBESŤÁK: Ne. Vyplynulo z toho, že chceme centrum dále rozvíjet, a proto je třeba mu udělat slušnou image. Investoři a obchodní partneři se neprohrnou na základě lásky ke koním, na tu už dnes nikdo neslyší. Pokud chceme vybudovat něco výjimečného, musíme napřed něco výjimečného předvést. Aby to zajímalo firmy a lidi z byznysu, musí se kůň dostat jako standardní produkt do médií. A vy všichni v médiích se na nás vybodnete, když uspořádáme závody v Horní Dolní, bude tam závodit třicet koní, z toho deset skáče půl centimetru nad zemí a dívají se na ně jenom rodiče jezdců. Prvním krokem naší strategie se proto stala účast na olympijských hrách. Původně jsem to opravdu musel formulovat jako sen. Všichni odborníci, především z Velké Británie, si mysleli, že máme tak desetiprocentní šanci. A umístit se na medailové pozici - nanejvýš jedno procento šancí. Nic moc, že?
EURO: Nic moc. ŠEBESŤÁK: Už začátek byl velmi ošemetný. Kterou jezdeckou disciplínu zvolit? Jsou tři - drezura, parkurové skákání a soutěž všestrannosti. Koně pro drezuru jsou neuvěřitelně, ale neuvěřitelně drazí. Cena koně, který je schopen jezdit na olympiádě, se pohybuje od deseti milionů výš. Konkurence je obrovská a najít u nás jezdce, který by se prosadil, je velmi obtížné. U parkurového skákání je to podobné, jen s tím rozdílem, že v Česku už je dost koní a relativně rozvinuté prostředí. Ale všestrannost, military, je naprostou popelkou. Takže military, to bylo velmi pragmatické rozhodnutí - navíc všestrannost se mi líbí nejvíc, protože nejvíce souvisí s přírodou. A je to královská disciplína.
EURO: Promiňte přerušení, ale jak a proč vlastně vznikla? ŠEBESŤÁK: Opravdu to souvisí s armádou: kombinace drezury, skákání a překážkového krosu ve volné přírodě byla zkouškou, kterou procházely koně, pokud měli najít uplatnění v armádách.
EURO: Co přesně znamená, že všestrannost je v Česku popelkou? ŠEBESŤÁK: Zaprvé tu nejsou jezdci, kteří by ji uměli na olympijské úrovni. Zadruhé tu asi není ani jeden kůň, který by ji uměl na olympijské úrovni.
EURO: Začíná se tím, že hledáte jezdce, nebo nejdříve hledáte koně?
ŠEBESŤÁK: První byl jezdec. Bavil jsem se s jedním starým trenérem, a ten vyslovil jen dvě jména. Padlo jméno Hatla a jméno jedné dívky. S oběma jsem se sešel. Je třeba si uvědomit, že tenhle sport nevyžaduje jen umění jezdit, ale fakt to musíte mít srovnané v hlavě. A musíte mít respekt. Když se jezdec nebojí, většinou to v krosu končí velmi drsně. Jaroslav Hatla na mě zapůsobil jako člověk mnohem vyrovnaněji. Takže jsme měli Hatlu, ale neměli jsme koně.
Kupování koně vždycky znamená, že jednáte s někým, kdo má v obchodu osobní zájmy. Snadno můžete skončit, že vám prodá koně, který se vůbec nehodí. Jel jsem proto do Anglie, což je kolébka tohoto sportu. Seznámil jsem lidi v anglické federaci se svým plánem a trochu jsem je vyděsil, když jsem jim řekl, že jsou tady samí němečtí koně a že by také mohli trochu pomáhat rozvoji svého sportu hluboko na východě. Byli na mě velmi milí a doporučili mi asi tři trenéry, kteří nemají mnoho vlastních koní. Což je důležité, aby mi nevnucovali toho svého. Jeden z nich, trenér anglické reprezentace, nám vytipoval dva koně. Jeden byl velice nadějný, jenže mu nešla drezura. Zjistili jsme ale, že ho jezdí šestnáctiletá dívka a poprosili jsme ji, aby se na něm svezla. Tak jsme pochopili, že kůň to v sobě má, jenom ta dívka to z něj neumí dostat. Nakonec byl relativně levný…
EURO: Jak se lze propracovat na olympijské hry? ŠEBESŤÁK: Kvalifikace trvá běžně dva roky a my jsme Berryho koupili až loni v červnu. Byli jsme už skoro hysteričtí. Na první kvalifikaci, mistrovství Německa, jsme dopadli velmi „úspěšně“ - a to tak, že jsme zůstali viset na třetím skoku a drezura byla prostě strašlivá. Večer jsme meditovali, jestli jsme se náhodou nezbláznili. Pak se ale ukázal zřejmě dobrý odhad mozku našeho jezdce - ten kluk byl v pohodě, místo aby zpanikařil, začal šíleně trénovat a letos jsme skončili třetí na mistrovství Itálie a nedávno vyhráli mezinárodní tříhvězdový závod v Irsku. A jsme kvalifikovaní.
EURO: A teď jste se stali součástí sportovní mašinérie. Takže klasické otázky - jaké jsou šance na medaili, co považujete za úspěch? ŠEBESŤÁK: Mnoho lidí má tendenci srovnávat naši olympijskou účast s akrobatickým lyžařem Valentou - v neznámém sportu můžeme překvapit jako on. Já vůbec nechci tvrdit, že to, co dokázal Valenta, není obrovský výkon, ale při vší úctě oproti akrobatickému lyžování trvá historie soutěže všestrannosti více než nepřerušených sto let. Nemluvě o stovkách let velmi kvalifikované předehry. O účast na olympiádě usilují dva tisíce jezdců a koní. Pro nás bude obrovský úspěch, když zvládneme všechny tři disciplíny a umístíme se v lepší polovině. To by byla bomba. Cokoli lepšího bude zázrak.
EURO: Řekněme bomba. Co se stane dál? ŠEBESŤÁK: Jsem celoživotní optimista: očekávám, že obrovské množství firem pochopí, že tento sport je jiný než fotbal nebo hokej, Že je to velmi unikátní disciplina schopná dávat jejich značkám zcela jinou hodnotu, než celoplošný úder přes základní sporty. Nejprve ale Berryho a ještě jednoho dobrého koně po olympiádě prodáme. Bohužel, tak to je. Ale protože ho prodáme asi dobře, poohlédli bychom se ještě po nějakém zajímavé koni v zahraničí pro další sportovní činnost. Zároveň jsme ale našli jeden zajímavý chov v Tanvaldu, kde se koně vychovávají tvrdým způsobem prakticky v přírodě. Tam jsme si vytipovali pár mladých koní, se kterými začneme pracovat. Kupujeme pět českých koní, se kterými bychom se chtěli pokusit o totéž, co dokázal Angličan Berry.
EURO: Budete hledat nové partnery také z hlediska byznysu? ŠEBESŤÁK: Pokusím se nastínit pokračování naší strategie. Český Tým snů, což je název našeho projektu, je poměrně originální produkt, jehož hodnota je už dnes značná a my jsme schopni nabídnout partnerům investiční příležitost - formou podílu v některém z koní, nebo vlastního koně, to vše s velmi zajimavým finančním zhodnocením. Úspěšný kůň může dosáhnout až několikanásobku ceny, za kterou byl koupen. Samozřejmě se taky stane, že neutržíte nic. Ale v tom je spefické riziko tohoto obchodu. Nula nebo mnohonásobky. Můžeme ovšem nabídnout také formu sponzorství. Také zajímavá příležitost.
EURO: V jakém smyslu? ŠEBESŤÁK: Pokus dosáhnout světové špičky s českými koni je podle mne obrovská příležitost pro české firmy a produkty, jak se zviditelnit po celé Evropě. Příští rok se chceme zúčastnit asi patnácti velkých zavodů. Jen pro příklad: Badminton, mezinárodní závody v Anglii. Návštěvnost šest set tisíc lidí - srovnatelnou mají jen závody formule 1, a neskutečně zajímavá cílová skupina. Je to přece jenom královská disciplína. Oslovit takovou skupinu klasickou reklamou je velmi nákladné.
EURO: Využíváte Horse Academy také jako místo obchodních schůzek nebo navazování obchodních kontaktů? ŠEBESŤÁK: Jednoznačně. Vyjedete z Prahy, za dvacet minut jste v krásné přírodě, snažíme se, aby prostředí bylo precizní, aby tu byla dobrá restaurace, je to dobré místo pro byznys…
EURO: Když jste ale o koních vyprávěl před šesti lety v Klimentské ulici, slyšel jsem ve vašem tónu něco jako: tady je Praha, to jest práce, támhle jsou koně, tam je báječně a práce k tomu nepatří… ŠEBESŤÁK: To jste cítil správně, protože to byl můj prapůvodní cíl, striktně rozdělit byznys a volný čas. Ale já to neumím. Tady ale samozřejmě schůzka nestřídá schůzku, nemám tady kancelář a nerad bych, aby tu hosté zavalili stoly hromadami papírů. Pokud se tu scházím s klienty, pak spíše na přátelské bázi, povídáme si spíš o jiných věcech než o práci.
EURO: Uvažujete někdy o práci při jízdě na koni? ŠEBESŤÁK: Nikdy. Snad když na něj vsednu a rozjedu se, tak v hlavě kousek doznívá, ale jakmile začneme pracovat, klusat a cválat, už nezbývá prostor. Kůň vás naprosto zaměstná.
EURO: Máte vy sám dost respektu, o jakém jste mluvil v souvislosti s předpoklady špičkových jezdců?
ŠEBESŤÁK: Na jaře chci jako jezdec zkusit lehčí military, takže doufám, že ano. Víte, kůň je utíkací zvíře, protože útěk je jeho jedinou obranou. Když na něj jezdec sedne a potí se strachy, je to malér, protože kůň to pozná a stane se šéfem. Kůň vám musí věřit. Když jedete na skok, musíte vědět, že ho skočíte. Pokud se vám v hlavě odehrávají myšlenky, že to nejspíš neskočíte, tak vám garantuju, že to nejspíš neskočíte. Kůň se začne se chovat úplně jinak. Ale přitom musíte mít respekt k těm skokům i ke zvířeti v tom smyslu, že se může něco zlého stát. Zavřít oči a rozjet se naplno na teréní překážky, je velmi nebezpečné. Někdy nastane chvíle, kdy je správné zastavit.
Tenhle komplikovaný vztah výborně zvládají Angličani. Po drezuře, která se jede první den soutěže, bývají na špici Němci. Kontrola koně je z jejich strany brilantní. Pak ale přijde kros a začínají je předjíždět Angličani. Ti svého koně kontrolují také, ale v jistou chvíli nechají na něm, aby komplikovanou situaci vyřešil. Tohle německá nátura příliš nedovede. Třetí disciplinou je skokový parkur. To už má kůň za sebou kros, takže hraje roli únava a fyzická kondice koně… Kůň používá na parkur jiné svaly než na kros, ty ho bolí, protože cválal do dálky a rovně a najednou musí do výšky. A dále je parkur o schopnosti jezdce přivést koně přesně ke skoku. Koně pro všetrannost jsou podobnější dostihovým, to znamená, že skáčou do dálky a nejraději by skoky! proskakovaly. Tohle všechno by měl špičkový jezdec zvládnout.
EURO: Musí být velice komplexní osobnost. ŠEBESŤÁK: Musí mít přirozenou inteligenci jak hrom. Musí uvažovat strategicky a jakákoli hysterická reakce, to je rovnou konec.
EURO: To se snad v Česku ani nedá jezdit… Mimochodem, čím se momentálně zabýváte v pracovní fázi svého dne? ŠEBESŤÁK: Pracujeme na kompletní corporate identity společnosti J&T v Česku. To je báječná práce, úplně od základu něco budovat, sen každého, kdo v naší branži působí.
