Řešení krize v Iráku je stejně jako v Severním Irsku politické
Válku v Iráku provázejí od jejího začátku snahy nacházet k ní historické paralely. Zastánci vojenské intervence poukazovali na neúspěch politiky ústupků vůči Hitlerovu Německu a tvrdili, že zlu je třeba aktivně čelit. Mnozí odpůrci si naopak již před invazí byli jistí, že jde o nesmyslné imperiální tažení, které skončí podobně jako americké angažmá ve Vietnamu. Úsilí nalézat podobnosti mezi Irákem a historickými příklady se v rostoucí míře projevuje také v úvahách, jak řešit současný prekérní stav. Klíčovou úlohu v nich hrají zkušenosti evropských imperiálních velmocí při potlačování povstání v koloniích. Stupňující se násilí (jak mezi šíity a sunnity, tak vůči okupačním jednotkám) zavdalo podnět ke studiu strategie a taktiky, které Britové používali v Keně či Malajsii nebo Francouzi v Indočíně a Alžíru. Američané pak oprášili vlastní zkušenosti z Vietnamu a v prosinci loňského roku vydali poprvé po dvaceti letech oficiální manuál pro boj s povstalci.
Nejpodobnější Belfast.
Na první pohled vypadá tento postup rozumně. Britové byli relativně úspěšní při potlačení vzpour ve východní Africe i v Malajsii. To samé sice nelze říct o Francouzích, ale jejich chyby mohou poskytnout dobré ponaučení, čeho se vyvarovat. Co když je však nejvýstižnější paralelou pro současný Irák konflikt, který se odehrál v zemi hlavního amerického spojence - Velké Británii? Podle některých vysoce postavených generálů, kteří veleli britským jednotkám v Severním Irsku i v Iráku, je totiž nejlepším přirovnáním pro dnešní Bagdád právě Belfast v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.
Otázka teroristického násilí.
Podívejme se tedy na toto přirovnání blíže. I když bývá občas zmiňováno, dostává se mu poměrně málo pozornosti nejen v Británii, ale především ve Spojených státech. Pokud již v rámci debat o Iráku dojde řeč na Severní Irsko, mluví se převážně o taktických krocích. Celý příklad ovšem nabízí více, a to především z hlediska celkového přístupu k řešení problému terorismu.
Severní Irsko.
Severní Irsko je podobně jako Irák výsledkem britských politických kalkulací po první světové válce. V roce 1921 umožnili Britové v rámci irského ostrova vznik nezávislé Irské republiky v jeho jižní části, zatímco ta severní zůstala součástí Británie. Hlavní skupinu zde představují protestantští unionisté loajální k Británii, asi třetinu obyvatel však tvoří katoličtí republikáni. I když základní odlišností mezi oběma komunitami je náboženství, předmětem sporů byla nejen hlavně státní příslušnost, ale i výrazně odlišné sociálně-ekonomické postavení obou skupin.
Irák.
Na Blízkém východě po první světové válce Britové coby noví koloniální správci po Osmanské říši nakreslili hranice Iráku, v nichž se ocitly tři hlavní skupiny: šíité, sunnité a Kurdové. Kurdy obývaný severní Irák je v současnosti relativně ušetřen násilí. To se odehrává hlavně mezi šíity a sunnity. Mají sice odlišné pojetí islámu, ale stejně jako v Severním Irsku ve sporu hraje významnou roli kontrola nad politickou a ekonomickou mocí, kterou si během vlády Saddáma Husajna udržovala sunnitská menšina.
Nepřesné srovnání.
V Severním Irsku vypukly takzvané trable, jež vedly k třiceti letům teroristických útoků, na konci šedesátých let. O život při nich na různých místech po celé Británii přišlo více než 3200 lidí. Ve srovnání s Irákem, kde od roku 2003 zahynulo přes 3200 amerických vojáků a desítky tisíc Iráčanů, jde o nízké číslo, a to i když zohledníme zhruba šestnáctinásobný rozdíl v počtu obyvatel (1,5 milionu v Severním Irsku a 25 milionů v Iráku). Irák nebyl před válkou žádnou selankou, Husajnův režim zabíjel odpůrce převážně z řad Kurdů a šíitů, spojenecká invaze však k dnešnímu násilí výrazně přispěla.
Společná role armády.
Oba konflikty pojí role armády při potlačování konfliktu. Britská armáda byla nasazena v Severním Irsku v reakci na vlnu nepokojů v létě 1969. Její přítomnost uvítali nejen protestanti, ale také značná část katolíků. Počáteční příležitost ovšem byla brzy promarněna. Neznalost prostředí, nedostatek konkrétních informací, nervozita a strach vedly k masovým zátahům a zavírání širokého okruhu převážně mladých mužů podezíraných ze spolupráce s Irskou republikánskou armádou (IRA) či z členství v ní. Dlouhodobé a v mnoha případech neoprávněné zadržování vedlo k jejich radikalizaci. Současně pomohlo IRA získat větší popularitu a podporu mezi katolíky. Chování britské armády vytvořilo začarovaný kruh, kdy se její přítomnost zdála nezbytná k zajištění alespoň částečné kontroly nad územím, ale zároveň vedla k další eskalaci konfliktu.
Podobně, jako tomu je dnes v Iráku, bylo setrvání armády v Severním Irsku obhajováno tím, že by po jejím odchodu nastala ještě krvavější občanská válka mezi protestanty a katolíky. Protestanti totiž kromě toho, že ovládali severoirskou policii, vytvořili vlastní bojůvky, které odpovídaly na teroristické útoky IRA stejným způsobem.
Promarněná příležitost.
Americké vojáky a jejich spojence v Iráku vítal málokdo. Přesto zpočátku zřejmě existovala příležitost získat si většinu populace na svoji stranu. Chybné rozpuštění irácké armády, hromadné odstranění příslušníků Husajnovy strany Baath z veřejného života a chyby plynoucí z neznalosti situace, nervozity a strachu přispěly k eskalaci odporu. Stejně jako v Severním Irsku způsobily nepřiměřené reakce spojeneckých vojáků (hromadná zatýkání, pročesávání rozsáhlých částí měst, odvetné útoky) zhoršování již tak zlé situace, v níž si jednotlivé komunity oplácejí každé napadení.
Ponaučení.
Problémem samozřejmě je, že v obou konfliktech byli vojáci od začátku terčem útoků. Reagovat chladně a přiměřeně je téměř nadlidský úkol. Britům v Severním Irsku trvalo přes deset let, než se to naučili. Zároveň s tím budovali sítě informátorů a učili se využívat toho, že v rámci obou táborů působily odlišné skupiny. Právě tyto tři body taktiky jsou nejčastěji zmiňovány, pokud se mluví o tom, jaké ponaučení si ze Severního Irska vzít pro Irák. Méně už se hovoří o tom, že Britové v Severním Irsku disponovali jedním vojákem na padesát obyvatel, zatímco v Iráku je jejich poměr zhruba jeden ku sto padesáti. Na nedostatečnou vojenskou přítomnost ostatně neúspěšně upozorňovali někteří američtí generálové již před invazí. Dnes je masivní zvýšení počtu spojeneckých vojáků v Iráku zcela nereálnou možností. Navíc zůstává otázkou, zda by samo o sobě pomohlo. Navzdory silné vojenské přítomnosti se totiž Britům IRA nikdy nepodařilo zcela potlačit. IRA naopak nebyla schopná si vynutit odchod britských vojsk. Situace tak připomínala boxery v klinči, kdy jeden je sice výrazně silnější, ale není schopen zasadit rozhodující úder.
Vojenské řešení nestačí.
Přes obtíže s materiálem, získáváním rekrutů a celkovou únavu může americká armáda za současného stavu zůstat v Iráku teoreticky i prakticky neomezeně dlouho. Ztráty na životech jsou sice nepříjemné, ale nijak hrozivé, náklady na válku značné, avšak stav americké ekonomiky výrazněji neovlivňují. Zůstává ovšem otázkou, dává-li udržování současné situace nějaký smysl. Britští generálové jsou v tomto smyslu opět otevřenější a mnozí přesvědčeni, že vojensky lze dnes v Iráku dokázat velmi málo, pokud vůbec něco. Jinými slovy, ani lepší taktika inspirovaná úspěšnými případy bojů proti povstalcům nepovede ke kýžené stabilizaci a potlačení násilí mezi oběma hlavními komunitami. A právě zde nabízí severoirská paralela největší, i když obtížně dosažitelnou inspiraci - politické řešení konfliktu.
Jednat s teroristy.
Příští rok uplyne deset let od podpisu Velkopáteční dohody, jež zahájila severoirský mírový proces. Nenavodila jej porážka jedné či druhé skupiny ani náhlé vzájemné sympatie, ale snaha začít řešit situaci politicky. Nutným předpokladem byla ochota jednat s teroristy. Takový čin je neobyčejně složitý (vlády obvykle zdůrazňují, že s teroristy mluvit nehodlají) a v Iráku zcela jistě nebude okamžitě možný. S některými teroristy navíc asi opravdu jednat nelze. Určité kroky k politickému řešení ovšem učinit lze. Prvním z nich je omezení používání nálepky terorista. Chápání iráckého konfliktu jako součásti takzvané globální války s terorem je v tomto ohledu nejen nepřesné, ale i škodlivé.
