Skandál na Dukeově univerzitě ukazuje na zmatenou etiku ve světě spolupráce
Dne 27. dubna měl děkan Fakulty ekonomie Dukeovy univerzity neradostný úkol, aby oznámil, že u téměř deseti procent studentů, kteří mají ukončit studium v roce 2008, bylo zjištěno, že při jedné doma vypracované závěrečné zkoušce podváděli. Tento skandál, který může vrhnout další stín na zalesněný gotický kampus, je už považován za největší případ údajného podvádění studentů v dějinách fakulty.
Téměř okamžitě začaly vyvstávat pochybnosti. Obviněným studentům bylo v průměru 29 let. Byli generací zvyklou na přemisťování bloků textu na počítači, generací zastánců Linuxu. Než přišli na fakultu ekonomie, pracovali průměrně šest let v podnicích. To bylo v době, kdy jejich šéfové hlučně opěvovali odvážný nový svět otevřeného zdroje, kde schopnost hromadit (nebo krást) duševní majetek jiných lidí byla vychvalována jako rozhodující konkurenční výhoda.
Je snadné si představit vysvětlení, s nímž by tito budoucí nositelé titulu MBA, kteří pomýšlejí na odvolání, mohli přijít. Týmová spolupráce při doma vypracovávané zkoušce není studijním podvodem, ale postmoderním učením ve stylu wiki systémů (označení webů, které uživatelům umožňují přidávat nebo měnit obsah - pozn. překl.). Posílání textových zpráv s odpověďmi na zkušební otázky nebo stahování písemných prací na iPody - to je prostě chytré využívání technologie.
Zmatek je pochopitelný. Jde o generaci, která si v době dospívání stahovala hudbu z Napsteru a dívala se na pokojích na kolejích na pirátské kopie hollywoodských trháků. Člověk málem slyší, jak se staví na odpor: „Jak to myslíte? Copak se nesmíme o nic navzájem dělit?“
Společně, nebo sólově.
To neznamená, že by univerzitní činitelé měli ignorovat neetické chování, pokud bylo opravdu zjištěno. Avšak v tomto propojeném světě je možná třeba přehodnotit názor na to, co je vlastně podvádění. Skandál na Dukeově univerzitě ukazuje, jak moc se svět změnil a jak je z toho vysokoškolská a podnikatelská obec zmatená a přicházejí z ní rozpolcené zprávy.
Slyšíme, že jde jen o týmovou práci a sdílení informací. Pak jsme ale známkováni a seřazováni jako jednotlivci. Každého hodnotíme samostatně. Potom ale všechny vrháme do světa, kde je jeden závislý na druhém, a říkáme jim, že jejich úspěch závisí na tvůrčí spolupráci.
Nová kultura sdílených informací se obrovsky liší od té staré, v níž hromadění informací znamenalo sílu. Ovšem profesoři - a vlastně i šéfové - musejí být schopni prověřovat individuální schopnosti. Navzdory všem řečem o týmové práci pracovník mnohdy vystupuje samostatně, když obhajuje nějakou věc, připravuje výkaz zisků a ztrát nebo sepisuje výzkumnou zprávu.
Mnoho lidí se přesto domnívá, že je na obzoru nové pojetí procesu hodnocení. Například na Fakultě designu Stanfordovy univerzity se spolupracuje do té míry, že „podvádět by bylo nemožné“, jak tvrdí profesor této fakulty Robert I. Sutton. „Kdybyste si našli někoho, kdo by vám pomohl vypracovat písemnou zkoušku, podle nás by to bylo znamení, že jste tvořivým člověkem, který si umí s prací poradit. Kdybyste si našli někoho, kdo by práci udělal zadarmo a byl zastáncem otevřeného zdroje, řekli bychom: ,No, to bylo chytré.‘ Jedna skupina studentů angažovala policii, aby jim pomohla se školním projektem stavby kruhového objezdu v místě častých nehod cyklistů. Šlo o podvádění?“
To je námět k přemýšlení v době, kdy se studium stále více stává společenským procesem zasazeným do širší sítě. To v žádném případě není omluvou pro ty, kteří úmyslně porušují pravidla. Pokud jde o země, které napodobují americké podnikatelské praktiky, odpor proti neetické kultuře nemůže být nikdy dost rychlý. Avšak příběh z Dukeovy univerzity nastoluje zajímavou otázku: Co je podvádění ve věku Twitteru, společenské sítě, která uživatele udržuje v nepřetržitém vzájemném kontaktu?
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
