Dnes budu vyprávět o tom, jak jsem se stal svědkem zábavy Číňanů, kteří tráví podvečer v parku. Pokud si myslíte, že tam se toho moc dělat nedá a že pro dospělého člověka, který již odrostl pískovištím, tajnému líbání na lavičce za keřem, a naopak ještě nedorostl do věku krmení holubů, park nemá co nabídnout, jste na omylu. Alespoň v Číně. Místní parky jsou doslova přecpány dovádějícími dospělými a zdaleka nemusí jít jen o všeobecné známá hromadná cvičení Tai Qi (čti „taj či“).
V jednom zapomenutém čínském městě, jehož jméno by v Evropě nikomu nic neřeklo, jsme si s kolegou v pozdějším odpoledni zkrátili cestu do hotelu přes park. Náhle se ze stromu, pod kterým jsme procházeli, ozval křik. „Ni hao“ (v překladu dobrý den), až to s námi trhlo. Že by nějaký čilý důchodce cvičil na stromě a zdravil jediné bílé tváře v okruhu několika set kilometrů? Kdepak, nad námi se houpala proutěná klec s mluvícím ptákem. Zoologie není mojí silnou stránkou, ale rozhodně nešlo o papouška. Ať už to byl pták jakýkoli, jeho majitel se nesmírně bavil našim úlekem.
Ono venčení ptáků v parku je pro čínské důchodce jednou z nejběžnějších zábav. Rozhlédli jsme se po okolních stromech a zjistili, že klece s ptáky jsou všude kolem. Pochválili jsme důchodci jeho opeřence a vydali se směrem, ze kterého se ozýval vzdálený zpěv. Že by nějaká restaurace v parku lákala své klienty hlasitou hudbou? To by bylo obvyklé v Česku, ale v Číně je to zhola nemožné. Jak jsme postupovali do středu parku, zpěv sílil a my jsme posléze uviděli dosti velký dav, soustředěný jedním směrem. Aha, asi tady koncertují děti z místní lidušky a jejich rodiče to sledují… A zase špatně. Dav diváků byl zároveň i davem interpretů. Stali jsme se svědky spontánního happeningu dospělých, kteří si do parku přišli zazpívat a zahrát na hudební nástroje. Asi sto padesát lidí produkovalo sborový zpěv doprovázený taneční produkcí přibližně třiceti různě zdatných tanečníků a tanečnic. Ve středu stál asi osmdesátiwattový reproduktor, napojený na karaoke přístroj, který poskytoval nezbytný hudební podmaz. Srdce hudebně-taneční skupiny doprovázelo asi dvacet instrumentalistů, opět různého věku i umu. Tito interpreti měli troje jednostrunné čínské housle, několik rytmických dřívek a jeden bubínek. Pokud se domníváte, že šlo o neveřejnou zkoušku místního sboru, musím zklamat. Bez nejmenších pochyb to byl sbor náhodně sesbíraných interpretů. Byli tam rodiče s malými dětmi, muži a ženy středního věku i senioři, kteří se již sotva drželi na nohou. Zjistili jsme, že sbor zpívá operu opěvující vůdce Maa. Byla to jedna z deseti „povolených“ skladeb kulturní revoluce. Trochu mne udivilo, že v dnešní době, kdy se na kulturní revoluci sami Číňané dívají s rozpaky, zpívá lid v parku právě toto. Jak je ale vidět, tato opera zřejmě byla lidem blízká, když ji i po více než třiceti letech v parku zpívají bez donucení.
Po chvíli jsme narazili na další zajímavost. Zpívalo se také v čajovně, kde vám přinesou v konvici čaj a nic jiného na nápojovém ani jídelním lístku nemají. Hráč na jednostrunné housle doprovázel náhodné zpěvačky z davu. Tyto interpretky, na rozdíl od dříve popsané hromadné produkce, zpívaly z listu. Snažil jsme se jim nahlédnout do partesu a zjistit, jak by bylo obtížné zahrát to, co jsem slyšel, ale notový zápis byl pro mne naprosto nečitelný. Za zmínku stojí zvyk jedné ze zpěvaček středního věku, pořádně si před každou novou slokou odplivnout, což dodávalo jejímu zpěvu jakýsi zvláštní náboj.
Poslední atrakcí v parku byl hromadný tanec. A tady jsem již nemohl odolat. Vyprovokován kolegovým prohlášením, že žiju jen jednou, jsem se po chvíli pozorování přidal do poslední řady tanečnic, které tancovaly - jak jinak - na reprodukovanou čínskou operu. Taneční krok nebyl těžký, navíc v této skupince v první řadě uprostřed dáma s vějířem předtancovávala, takže netrvalo dlouho a nabyl jsem potřebnou jistotu a pustil jsem se i do odvážnějších akcí s horními končetinami. Mou produkci brali všichni zúčastnění s naprostým čínským klidem, a když jsem po chvíli dospěl k závěru, že už té „srandy bylo dost“, dokonce mi předcvičující paní dávala posuňky najevo, že klidně mohu pokračovat. Možná bych rád zůstal, ale večer se blížil a nás čekaly další povinnosti, takže jsme park opustili. Kdoví co zajímavého jsme ještě nechali za sebou.
Petr Pištělák - Divoký drak (email: divoky.drak@yahoo.com)
