Dílo Luise Mandokiho o volbách v Mexiku v roce 2006 vypovídá o celém světě
V poslední době to vypadá, že nedoprovázejí-li demokratické volby ve svobodném světě korupční a jiné skandály, popřípadě neskončí-li rozdílem několika procent či jen desetin jednoho procenta nebo nenaleznou-li se bedny s tisíci nezapočítanými hlasovacími lístky a podobně, pak nejsou dostatečně demokratické. Ve vyspělých demokraciích na celém světě však propukají skandály všemožného druhu i mimo volební období.
Výnosné zboží.
Vítají je novináři a nedávají spát ani některým nespokojeným umělcům. Ti totiž odmítají pochopit, že současné umění má a musí být nejen politicky angažované, ale i korektní. Prostě zobrazovat jen to, na co se dávají státní či polostátní granty - na gender studies, rovnoprávnost (některých) menšin, nesvobodu na Kubě, případně v Rusku či Íránu. V poslední době se mezi ně zařadil i známý mexický režisér Luis Mandoki. Další na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Strefovat se do politiků a politiky je dnes, jak se zdá, velmi výnosné zboží pro toho, kdo to opravdu dovede včetně příslušného marketingu prodat a nepředvádí jen nějakou improvizovanou, za kritiku maskovanou servilitu. To však rozhodně není případ filmu Luise Mandokiho - Fraude: Mexico 2006 (Podvod: Mexiko 2006).
Úspěšný režisér.
Luis Mandoki se narodil v roce 1952 v Mexiko City a studoval nejen tam, ale i v San Francisku a Londýně. Od konce devadesátých let žije převážně v USA a do současnosti natočil téměř dvacet filmů, z nichž nejznámější jsou Tichá hudba (Silent Music, 1996, cena v Cannes), Vzkaz v láhvi (Message in a Bottle, 1999) a Hlasy nevinnosti (Voces inocentes, 2004). V roce 2005 se odstěhoval z Hollywoodu zpět do Mexika - příští rok se tam však chce vrátit. V roce 2006 natočil agitační film Kdo je pan Lopez? (Quién es el señor López?) o mexickém prezidentském kandidátu Lopezi Obradorovi, který překvapivě a zřejmě podvodem protistrany prohrál volby.
Luis Mandoki tedy rozhodně není režisér neznámý a nezkušený, kontroverzím se nikdy nevyhýbal, dokázal se však prosadit i bez nich.
Film pro všechny Mexičany.
V roce 2006 začíná točit film Fraude: Mexico 2006 o podvodech spojených s prezidentskými volbami a jejich protagonisty v Mexiku v roce 2006, který měl premiéru loni 16. listopadu. O svém posledním filmu říká: „Můj film je určen všem Mexičanům. Těm, kteří věří, že šlo o podvod, ale nevědí, jak se stal, těm, kdo nevědí, ale nelíbí se jim nevědět a chtějí znát pravdu, těm, jež si myslí, že o podvod nešlo, ale chtějí další zdroj informací, i těm, kdo se domnívají, že se podvod uskutečnil a bylo to v pořádku.“
Okolnosti voleb.
Okolnosti průběhu voleb v Mexiku před více než rokem jsou známé - v tomto smyslu film nepřináší mnoho nového. Připomeňme alespoň některé. Za prvé odhalení kromě jiného finančních skandálů a amerického občanství bývalého mexického prezidenta Vicenta Foxe. To znamená, že vládl nelegálně a neměl být nikdy zvolen. Dále skandály kolem současného mexického prezidenta Felipa Calderona, které odhalovaly metody získávání státních zakázek a financí prostřednictvím příbuzným. A za třetí nejasný průběh samotných voleb v roce 2006, jejichž jasný výsledek se najednou zvrátil ve prospěch Calderona podle již dříve odhaleného scénáře - započítávání neexistujících a nezapočítávání existujících voličů a další podvody.
Marketingový tah?
Premiéře filmu předcházela celá řada tiskových konferencí režiséra, na nichž vystupoval proti tomu, co nazýval cenzurou. Nakolik byly jen dobrým marketingovým tahem či obranou je těžké říct. Faktem však zůstává, že odkaz na film nedávno zmizel z Wikipedie, respektive byl zablokován. Reklama v rádiích byla sice skutečně cenzurovaná, ale pípání místo vulgárního výrazu lze jen stěží považovat za politickou cenzuru. Ani neodvysílání reklam na film nelze v podstatě označit za cenzuru - byly totiž dodány několik hodin po termínu. Ostatně i problémy s distribucí vstupenek a náhlé změny programů lze chápat spíše jako důsledek nepořádku - v lepším případě za malý naschvál. Hlavním argumentem proto zůstává způsob, jakým se filmové společnosti - mexická Televisa a severoamerická Warner Bros - snažily znemožnit distribuci Podvodu. Jak už to bývá - se zcela opačným účinkem.
Šťastné rozhodnutí.
Režisér se v podstatě šťastně rozhodl pro veřejné financováni produkce a distribuce svého filmu. Měl s tím ostatně již zkušenosti. Distribuci jeho předchozího filmu Qiuén es el seňor López? totiž zajistili sami Mexičané. Snahy o zastavení distribuce popisuje Mandoki takto: „V červenci 2007 ze ozvala Warner Bros Mexico, že má zájem o distribuci filmu Podvod. Její zástupce Juan Manuel Borbolla si prohlédl film, projevil zájem a zároveň mi nabídl financování dalšího, hraného filmu. Nabídl velmi nízkou cenu: 20 milionů pesos (tedy asi dva miliony dolarů), distribuci sto kopií a premiéru do konce listopadu 2007.“
Veřejné financování.
Záhy se však objevily problémy. Smluvní distribuční společnosti odmítly film promítat, uvádí Mandoki, protože současný mexický prezident Calderon je přítelem jednoho z jejích majitelů. Zmíněný zástupce Warner Bros byl varován, že bude-li film distribuovat, přijde o práci. Posléze však nabídl Mandokimu a jeho štábu, že pokud film upraví a vypustí z něj některé osobnosti, na vlastní riziko se o distribuci zasadí. Vzápětí však, po telefonátu šéfa Warner Bros z USA, změnil názor: Film v žádném případě distribuovat nebude. Taková je verze Mandokiho.
Proto Mandoki vyhlásil 4. září 2007 veřejné financování filmu. V malých částkách bylo shromážděno téměř pět milionů pesos (asi půl milionu dolarů). Veřejné financování však zároveň zajistilo filmu návštěvnost - každý se přece půjde s rodinou a známými podívat na film, jemuž poskytl byť minimální finanční podporu.
Úspěch.
Už dnes je zřejmé, že film bude díky velkému úspěchu výdělečný a že Mexičané, kteří do něj investovali, dostanou své peníze se ziskem nazpět. Film překonává všechny rekordy. Přesto, nebo právě proto, že se promítá jen v malých kinech, jsou na lístky dlouhé fronty. Po prvním týdnu promítání byl nejen nejnavštěvovanějším filmem roku 2007, ale předstihl i veškerou loňskou hollywoodskou produkci. Vzhledem k 212 kopiím filmu, což je kromobyčejně vysoký počet nejen na dokument, je zřejmé, že film se hraje pouze v menších či docela malých kinech. „Jaká bude sledovanost v dalších týdnech lze těžko odhadnout, obecně klesá o 20 procent týdně,“ říká Ramon Ramirez, ředitel projekčního řetězce Cinépolis, „ale jsou filmy, u nichž se naopak s přibývajícími týdny návštěvnost zvyšuje.“
Práce občanů.
Natáčení filmu probíhalo poněkud netradičně. Režisér vzpomíná: „Vyzval jsem na internetu občany, aby filmovali vše, co uvidí. Myslel jsem, že díky tomu budu mít materiál nejméně z patnácti volebních okrsků. Velmi mě však překvapilo, že jsem dostal materiál ze tří set okrsků. Film nebyl natáčen jedním druhem kamery.“ Jen zhlédnutí materiálu, tedy více než tří tisíc hodin, zabralo režisérovi - můžeme-li tak ještě nazývat někoho, kdo převážnou část svého filmu nenatočil - několik měsíců. To také vysvětluje, proč film přišel do kin více než rok po volbách.
Objektivita.
„Lidé sami posoudí, zda je film Podvod objektivní,“ říká Mandoki. Není však jasné, zda si to myslí, nebo je-li to součástí jeho byznys plánu. A dodává otřepanou a nepravdivou frázi všech dokumentaristů: „Nezamýšleli jsme sdělovat názory, ale fakta.“ Otázka, kterou si položil tvůrce filmu, zněla: „Jak být objektivní?“ Především proto, že hlavní hrdinové filmu (mezi jinými předminulý prezident Mexika Carlos Salinas de Gortari, minulý Fox a současný Calderon, senátorka Elba Esther Gordillová, které je přisuzován největší podíl na volebních podvodech) nechtěli prezentovat ve filmu svůj názor, ačkoli o něj byli mnohokrát požádáni. „Lidé se budou ptát, proč se hlavní hrdinové filmu nedostali ve filmu ke slovu. Nedostali se k němu, protože se nechtěli vyslovit, a to je z filmu jasné,“ prohlásil Mandoki. S poslední větou nelze než souhlasit, s nějakou snahou o objektivitu však sotva. Jenže film na rozdíl od režiséra žádnou objektivitu nepředstírá. Ostatně již název filmu je neobjektivní, a kdyby objektivitu předstíral, lhal by podobně jako mexické soudy či dohled mezinárodního společenství nad volbami a byl by zcela zbytečný. Lež a podvod se často schovávají právě za maskou objektivity.
Platnost pro celý svět.
„Na jedné projekci filmu v Los Angeles lidé vyslovili názor, že film je důležitý nejen kvůli tomu, co se stalo v Mexiku, ale i tomu, co se děje v celém světě. Dosud totiž nikdo filmově nezpracoval volební podvod,“ říká Mandoki. V tom má pravdu, film je srozumitelný i mimo Mexiko. Ani ne snad proto, že by se snažil odhalit technologii podvodu, která může být případ od případu různá, ale především proto, že ukazuje bezmoc: osobní zkušenost vládnoucí establishment ignoruje a vysmívá se jí. Politický mechanismus nestojí ani o ony hlasy, o kterých tak rád a úlisně tvrdí opak. Pokud jsou, je to dobré, pokud nejsou, je to také dobré. Demokracie, která dobře funguje z hlediska instituce, je podle osobní zkušenosti nedůvěryhodná. Platí to však jen v Mexiku?
Stavební prvky filmu.
Záběry na mnohasettisícové manifestace v centru hlavního města země, krásy Mexika, vemlouvavý hlas nezvoleného kandidáta na prezidenta Obradora, rozhořčení jedněch a pohrdání a faleš druhých, mexická hudba a časté střihy a manipulace s obrazem tvoří stavební prvky filmu. Film trvá sto deseti minut a je především podívanou, postupně skládaným obrazem. Jeho vyjadřovacími prostředky nejsou argumenty. Mandoki svému řemeslu rozumí. A lze mu vyčítat, že je stejně schopný i v marketingu? Není totiž i způsob, jakým jej prováděl, důkazem jeho režisérských schopností?
Jaké jsou příští plány režiséra? „Chtěl bych se vrátit do Hollywoodu a natočit hraný film Dítě s křídly pro celou rodinu. Měli bychom jej točit v Irsku nebo na Novém Zélandu, začneme v březnu.“ Good luck, señor Mandoki.
Popisek 1: Kontroverzní výpověď. Dokumentární film Podvod 2006 mexického režiséra Luise Mandokiho nevypovídá jen o skandálech během prezidentských voleb v Mexiku v roce 2006, ale i o stavu demoktacie na celém světě.
Popisek 2: Pochybné vítězství. Jasný výsledek prezidentských voleb v Mexiku v roce 2006 se najednou zvrátil ve prospěch Felipa Calderóna podle již dříve odhaleného scénáře - započítávání neexistujících a nezapočítávání existujících voličů.
